Román Koenigovy děti (Koenigs Kinder) Kathrin Schmidtové je jednou z nejpozoruhodnějších knih současné německé prózy. Autorka vypráví spletitou rodinnou historii lidí žijících v okrajové čtvrti východního Berlína na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Asi desítka postav, které zdánlivě nic nespojuje, je zneklidněna zmizením malé holčičky Janine. Vlastní dětství a stav být dítětem je to, s čím jsou všichni konfrontováni, včetně skrytého násilí a nezvládnutých vášní. Román se dá číst jako propracovaná psychologická studie různě vnitřně zraněných lidí. Všichni jsou zároveň propojeni společnou minulostí - jako velká rodina - která je postupně odkrývána v thrillerové rovině textu. "Láska, ta děvka" je leitmotivem románu, jehož sugestivní obrazy smyslovosti připomínají latinskoamerické romány 70. let nebo dřívějšího, nespoutaného Güntera Grasse. Schmidtová má také velký smysl pro ošklivost předměstí s asijskými stánky na občerstvení, obchody u benzínek a okrajovými nákupními centry - v jejím "materialisticky-smyslovém" vidění světa se důsledky dějin zjevují na periferii.

Ukázka:

Děti už spaly, když Ida Bergnerová odemkla dveře bytu, postavila boty na rozložený vlhký hadr a vklouzla do koupelny, aby se podruhé očistila. Němka jménem Ljuba ji přivedla domů, když už sama vůbec nechtěla věřit, že se do tohoto bytu ještě kdy vrátí. Po půlce noci, kdy jí zmítaly vlny vzteku, zoufalství a sklíčenosti, se vracela v celkem příjemném stavu prázdnoty. Kdyby bývala zůstala sama se sebou – snad by za příběhem své repatriace udělala tlustou čáru. Místo toho teď dřepěla na zděděném záchodovém prkýnku a vylučovala močopudný čaj, který jí uvařila Ljuba. Prohlédla se. Nevypadalo to na vážná zranění. Pod paždím se objeví podlitiny. V místě, kam ji zasáhla mužova pěst, to bolelo zrovna jako po ráně mužské pěsti. Ljuba jí chtěla dát spodní prádlo, ale nenašla nic, co by jakžtakž sedlo. Objevily vytahané plavky, které si nakonec navlékla a které ji po cestě pěkně držely. Ljuba žije sama, vypadá unaveně a trochu nemocně. Možná zaspala svůj nejkrásnější čas a snad má dítě. Ida Bergnerová se snažila vybavit si přesnou odpověď na svou otázku ohledně dětí. Ljuba napřed jen zavrtěla hlavou, pak ale řekla, dost možná, že dítě už spí. Zasmála se a ťukla se do čela, jako by se přeřekla. Ida pochopila, že se už nemá dál vyptávat. Třeba se vyjádřila nesrozumitelně, její němčina pořád jevila známky neohrabanosti, která ji zahanbovala. A na tom už se také jistě nic nezmění. Prsa ji bolela. Ida Bergnerová se vytrvale a pečlivě myla. Voda tu i v noci tekla horká a naplno. Doma vždycky dalo práci zajistit horkou vodu na koupel. Musela se ohřívat v hrncích na kamnech. I když si s přípravou rodinné lázně dávala načas, stačila voda jen na jedinou vanu. Nejprve do ní posadila děti. V chladnějších ročních obdobích kluci kuchyni pokaždé zlili. V létě se koupávali v zahradě za domem. To také někdy mohli naplnit vanu dvakrát i třikrát. Když žhnulo slunce, byla voda, kterou ráno nalili do sudu, večer vlažná, a ona nemusela z kuchyně nosit tolik vařící, aby dosáhla příjemné teploty. S kluky se ve vodě cachtaly děti ze sousedství, skákaly do vany, stříkaly po sobě foukačkami a vyhládly přitom tak, že se kolikrát bála, aby jí nedošly zásoby. Synové dům převzali, Ida ani přesně nevěděla, jak si ho rozdělili. Chtěli přistavovat, hned jak Ida odjede s Zeigerovými do Německa. Letní kuchyň zastřešil a rozšířil pár měsíců před odjezdem ještě Woldemar. Králíkárnu kousek posunuli, takže na jejím místě teď stojí elektrický sporák. Snachy se nesnesly. Že přesto chtějí bydlet pod jednou střechou, Ida nechápala. Byla unavená. Už se tam nikdy nevrátí. Stýskalo se jí po obou chlapcích, po jejich dětské kůži, pod veškerou špínou tak světlé. Od chvíle, kdy se přece jen zvedla od Ljubina kuchyňského stolu, věděla, že už do rána neusne. Po cestě se snažila nedívat na parcelu, jako by se bála, že se tam výrostci budou ještě poflakovat, i když je kiosek už dávno zavřený. Kdoví, možná by se pak Ljubě přece jen podařilo přimět ji k udání a lékařské prohlídce. Od chvíle, kdy ji počátkem padesátých let jednou prohlížel vězeňský doktor, se návštěv u lékaře děsila. Nechtěla na to ani myslet a sedla si ve svém pokoji ke kulatému stolku. Na jablíčkách v míse hledala nahnilá místa. Obloha nad domem byla světlá a jasná, a když se lehce vyklonila na stranu a natáhla krk, viděla úplněk. Byla nahá. Oběma rukama si vtírala do kůže krém na revma. Jestli podporuje prokrvování, třeba také pomůže rychleji vstřebat sraženou krev v podlitinách. Mast pálila, Ida si vychutnávala přesnou, ostrou bolest.