Letošní cenu Svazu spisovatelů Makedonie (DPM) za nejlepší prozaické dílo získal Dragi Michajlovski (1951) za román Mnichova smrt (Smrtta na dijakot, Skopje 2002).

Dragi Michajlovski začal publikovat ve druhé polovině osmdesátých let a dosud vydal čtyři sbírky povídek. Michajlovski je anglista, překládá do makedonštiny Shakespeara, Miltona, Wilda a také moderní anglickou literaturu.

Přede dvěma lety vydal svůj první román Prorok z Diskantrie (Prorokot od Diskantrija, Skopje 2001). Podobenství o národě opouštějícím svou vyčerpanou a stále devastovanou zemi v naději, že za vysokou zdí, v neznámé krajině, najde lepší podmínky pro život, se ke čtenářům dostalo v době, kdy Makedonii vážně hrozilo nebezpečí občanské války. Diskantrie (metafora pro Makedonii, kterou se představitelé mezinárodního společenství stále zdráhají pojmenovat jejím skutečným jménem a raději se uchylují k opisu "this country" - tato země) sice leží ve stínu starodávných vysokých hradeb, avšak uprchlíci toužící po slunečním svitu nacházejí za ohradou jen vyprahlou poušť.

Vypravěčem románu je středověký prorok Vasilij Nežil, jehož po devítí staletích vzkřísí k životu modlitby obyvatel Diskantrie. Vasilij se pouští do boje se starou kletbou, kterou vyslovil jeho dávný protivník, ochridský arcibiskup Teofylakt (autor Velkého Klimentova životopisu). Vasilij vypráví o Teofylaktově nuceném pobytu v Ochridu, o tom, jak se on sám díky náhodě stal v očích celého národa prorokem a také o Teofylaktově nenávisti ke všem nevzdělaným farníkům, kteří uvěřili Vasilovým trikům. Apokryf o životě falešného proroka a o fintách, kterými přesvědčoval lid o svých výjimečných schopnostech, nekončí jeho odhalením a upálením. Pokračuje po devíti staletích Vasilovým vzkříšením do doby, kdy jeho národ prochází těžkou zkouškou (vtoro prišestvie - druhý příchod - znamená také poslední soud). Vasilij, který ani na hořící hranici neztratil schopnost přesvědčit lidi o nemožném, vyjednává v zájmu Diskantrie v OSN a řeší konflikt dvou znesvářených národů. Ani ve dvacátém století se však nestává skutečným Mesiášem.

V románu Mnichova smrt, jehož děj se odehrává ve 14. století, si Michajlovski vyzkoušel jiný druh vyprávěcí perspektivy. Střídání tří vypravěčů nás posunuje od vpádu turecké armády do Pelagonie (oblast na jihu Makedonie, jejíž rozsáhlá nížina mezi horskými pásy připomíná moře) až po její úplné obsazení a vyvraždění jejích obyvatel. Bojácný a nejistý mnich prilepského kláštera Ravul se obává o osud lidí žijících v nížině, on sám však svůj klášter neopouští. Na druhé straně pole stojí turecký vojevůdce a následník trůnu Timurtaš, mladý muž, který nepřestává pochybovat o smyslu a oprávněnosti útoku. Tím třetím, který se má z nesmyslného sporu dvou stran dobře, je Belzebub, jediný vítěz zdlouhavého boje.

Michajlovského první román Prorok z Diskantrie by se byl jistě dočkal většího zájmu kritiky i čtenářů, kdyby jeho vydání nebylo načasováno právě na rok 2001. Ten byl totiž nesmírně bohatý na publikace silné literární generace, do níž patří také Dragi Michajlovski. Skopské nakladatelství Magor přišlo v tu dobu s několika zajímavými tituly. Vyšel v něm román Ermise Lafazanovského Popisovač (Opišuvač, Skopje 2001), za nějž autor získal loňskou cenu DPM; o několik měsíců dříve Magor vydal první a s napětím očekávaný román Dimitrii Duracovského Insomnie (Insomnia, Skopje 2000), následoval soubor textů několika posledních let Aleksandra Prokopieva 77 antinávodů k osobnímu použití (77 antiupatstva za lična upotreba, Skopje 2001), Filozofické povídky Ivana Džeparovského (Filozofski prikazni, Skopje 2001). Nakladatelství Tri vydalo pátou sbírku povídek Blažeho Minevského Pampelišková sezona (Sezona na gluvarkite, Skopje 2001) a další.

Všechny tyto knihy však zůstaly ve stínu veleúspěšného románu Venka Andonovského Pupek světa (Papokot na svetot, Skopje 2000) z nakladatelství Tri. Román je sice vročen 2000, posbíral však množství literárních cen právě za rok 2001, včetně nominace na cenu literárního fondu Balkanika, kterou v květnu 2002 také získal. Porota sestavená ze zástupců balkánských zemí (Řecka, Albánie, Jugoslávie, Makedonie, Rumunska, Bulharska a Turecka) o vítězi rozhodla jednohlasně.

Dragimu Michajlovskému se zřejmě zalíbilo ve středověku. Při konfrontaci tohoto (na Balkáně nepříliš veselého) období se současností vede u Michajlovského doba minulá, v níž moc drželi v rukou vzdělaní lidé. Román Mnichova smrt také nese nové autorovo jméno - Dragi Michajlovski Pismoto. Středověké přízvisko, které dostávali mniši přepisující knihy a šířící vzdělanost, vypovídá snad o pocitu bezmoci dnešního vzdělance odsouzeného k ne příliš účinnému šíření písma.