...U příležitosti hledání dokladů zůstává taška otevřená. Dialog začíná. Teď ti ho přepisuji z pásky. Vedoucí si ode mne stále se skloněnou hlavou vzal doklady, které jsem mu předložila s dokonalou obřadností. Odložil je na svůj stůl vedle mé otevřené složky.

„To še nepíše!“

„Co, pane vedoucí,“ ptám se klidně.

„To še nepíše!“

„Co pane, nerozumím.“

„To, to še nepíše,“ přidrží prst na opravené a doplněné kolonce pro zaměstnání.

Hlasem svěžím, lidským a nadšeným, aby mě tak nahráli na magnetofon Bezpečnosti, odpovídám poté, co jsem se na papír podívala. „Prostitutka, pane řediteli? Ale jistě, formuláře jsou staré. Vy přeci neberete na zřetel naše stará potvrzení. Uděláte mi tedy nová s mým novým zaměstnáním. Víte, dlouho jsem o tom přemýšlela. Jak vidíte, je mi už padesát let. Jako sekretářku mě nikde kvůli věku nevezmou. Ani do státního úřadu. Vy popíráte to, že jsem novinářka. Myslela jsem tedy, že se stanu kurvou. Je to taktéž svobodné povolání a hlavně se může provozovat v každém věku. Využiji také znovu svých jazykových znalostí, a to v turistickém ruchu…“

„Ale nemůšete…,“ šeptal vyřízeně.

„Co nemůžu, pane vedoucí, stát se prostitutkou? Snad mi nechcete zakázat i tohle?“

„Já?… já ne. Ale nemůšete…“

„Jak nemůžu? Můžu, pane vedoucí! Myslíte, že jsem stará? Co jiného ale můžu ve svém věku dělat, když mi zakazujete být novinářkou? Musím se nějak živit, chápete?“

„Ale do pasu přeci nemohu napsat…“

„Proč ne, pane vedoucí, prostitutkám se snad nevydávají pasy?“

„Ne, to nejde…“

„To je špatné! Promiňte, ale to je pak společenská diskriminace. Žena, protože je kurva, nemůže cestovat? To se mi zdá absurdní.“

„Napište jiné zaměstnání, abych vám vydal pas…“

„V žádném případě! Budu bojovat za práva svého řemesla.“

„Vašeho řemesla?“

„Samozřejmě. Víte, syndikalismus mám v krvi. I my musíme mít pas.“ (Ty víš moc dobře, že jsem nikdy v žádné organizaci nebyla.)

„Napište v domácnosti.“

„V domácnosti? To je zaměstnání? A jak to zdůvodním na Berním úřadě? To jsem nečekala, pane vedoucí, že uslyším z úst vysokého státního úředníka nabádání k překračování zákonů.“

„Ale to, co jste si zvolila, je zaměstnání?“

„Vy to nevíte? Chápu, že neznáte novináře, ale aby vám uniklo, že Řecko je plné bordelů… neřku-li, že je celé jeden velký bordel! To snad není možné!“ (Pokaždé, když jsem se zmínila o nějaké indiskrétnosti, přítomní úředníci zastrčili hlavy do šuplat.)

„Já nevím nic…“

„Člověče, kde žijete! Společnost vyžaduje povinnost být zaměstnán a ještě nás zdaňuje.“ (Tehdy jsem nevěděla, že se nezdaňuje, nicméně ten zbabělec stejně ztratil svůj „kompetentní“ klid.)

„Nemůšu napšat takovou věč do pašu,“ vykřikl. Sotva vybuchl, začal znovu silně šišlat.

„Pokud se rozhodnu stát se kurvou, vám do toho nic není.“

„Je. Plotože ulážíte žečké klálovštví,“ zavyl teď pidimužík.

„Vy, pane, urážíte prostitutky, což jsou zaměstnané ženy a občanky tohoto státu,“ křikla jsem i já. Tehdy se ozvala úřednice z přepážky číslo 3, která vedle něj celou dobu zbledle stála.

„Prosíme vás, paní Z., změňte si zaměstnání a my vám okamžitě vydáme pas.“

„Nesouhlasím, milé děvče. Tahle země je plná prostitutek, důkazem toho je rozkvět řemesla pasáků. Není možné, aby alespoň jedna z nich necestovala. Řekněte mi, co jim píšete do pasů?“

„Tohle každopádně neuveřejňujeme… rozumějte, z důvodů slušnosti! Většinou se píše ,v domácnosti‘.“

„Aha, jistě! Takže stejně pro vás budu kurva, i když uvedu „v domácnosti“. A proč tahle přetvářka? Jestli mi to je jedno, proč se cukáte?“

„Ale to nejde. Uveďte jakékoli jiné povolání a pas dostanete okamžitě.“

„Dobře,“ odpověděla jsem klidně. „Napište novinářka.“

„Nemůšu,“ zamňoukal vedoucí.

„Potom vás prosím, abyste mne nezdržovali. A ani se mi nevměšovali do života. Jste tak jako tak povinen zapsat to, co zodpovědně uvádím v souladu se zákony: Povolání prostitutka.“ (Chápeš, když jsem viděla jejich strach, byla jsem dost drzá.) „Takže to zakončíme,“ zopakovala jsem.

„Dobže! Dejte mi potvlžení.“

„Zase potvrzení? K čemu?“

„Že šte to, čo šte.“

„Prostitutka?“

„Samozžejmě.“

„Lituji, pane vedoucí, ale právě začínám, jak víte… a touto dobou se ještě zaučuji.“

„Pak děte na Mlavnoštní odělení a žádejte potvlžení.“

„Dobře! Dejte mi moji složku, abych vám to mohla vyplněné přinést.“ Podal mi jen starý pas a složku zavřel.

„A to ostatní?“ zeptala jsem se.

„To už je žaplotokolované a patší to úžadu.“

Takže jsem jediný občan této země, který si troufl uvést povolání naprosto důsledné ke zřízení bordelu Řecka řeckých křesťanů pod číslem: 18-9-72/44/5077/26-9-72/AEB/č. j.

Líbám tě a skvěle se bavím! Lili"