Řecká prozaička umanutá svobodou
Titul i obálka knihy řecké novinářky, esejistky a spisovatelky Lili Zografu (1922–1978) okamžitě přitáhnou pozornost. Pod názvem „Prostitutka“ se přes pustý betonový chodník liduprázdné noční ulice natahují graficky vyobrazené krvavě rudé ostnaté dráty: výstižně ilustrovaná atmosféra stanného práva, státní zvůle, policejního násilí, v níž řadový občan v zájmu přežití přijímá „prostituci“ v jejích nejrůznějších podobách. To je hlavním tématem jedenácti krátkých povídek zasazených do období plukovnické junty, která starověkou kolébku demokracie Řecko mocensky paralyzovala v letech 1967–1974.

Lili Zografu patří mezi nejčtenější a nejvydávanější řecké spisovatelky, avšak českému čtenáři se touto publikací představuje poprvé. Je to zvláštní, zejména z pohledu dekád poznamenaných pěním Internacionály, neboť autorka byla levicovou aktivistkou, považující se za komunistku. Možná toto opomenutí ale zase tak podivné není. Každý cenzor by zajisté shledal nebezpečnou její beletristicky prezentovanou umanutost svobodou, stejně jako vzdor vůči stoupencům jediné pravdy; snahu zachránit sama sebe, svoji důstojnost, víru či názor, jakož i chuť vysmát se, anebo přímo plivnout do tváře nespravedlivému a prolhanému režimu. Rodačku z Kréty proto už za druhé světové války věznili fašisté a plukovnická junta ji posléze vystavila perzekuci, ztrátě zaměstnání i možnosti publikovat.

Charakter k rozleptání
Příběhy v "Prostitutce" vycházejí ze skutečnosti, často jsou autobiografické. Jde o osudy osamocených lidí, většinou žen, šikanovaných tvrdým režimem ztělesněným byrokraty, dozorci a policisty, ale také machisticky determinovanou společností, která ženu vnímá nejen jako služku, ale i jako zvíře, jež lze beztrestně fyzicky napadnout. Takový je třeba námět povídky Strach, v níž trafikant před celým náměstím zfackuje stárnoucí ženu, která se opovážila přijít koupit cigarety se svým psem. Mrazivá atmosféra zřejmého mužského pohrdání slabším pohlavím se u Zografu mění ve vztek a pohoršený údiv nad zjevnou nechutí, lépe řečeno odvahou nepřijmout vlastní ponížení. A to navzdory hrozivé většině svědků, kteří přivolaným policistům lžou, deformují pravdu, jedince zastrašují svým počtem i demonstrovanou nenávistí. Spisovatelka detailně popisuje proces, jímž se z oběti násilí a nespravedlnosti stává viník, a právě zachycení tohoto pozvolného rozleptávání charakteru člověka vystaveného tlaku autoritářského systému, nepřátelského okolí či egoistického životního partnera představuje při čtení jejích povídek nevšední zážitek.

Kde leží hranice, za kterou se člověk stává prodejným, ochotně spolupracujícím na popření vlastní svobody, slušnosti, jedinečnosti? Co má dělat, když se k takové osudové dělící čáře přiblíží? Řecká prozaička odpovídá už samou podstatou své literární tvorby. Ovšem říct v podobné situaci a s vědomím následného strádání stejně jako ona či některé její beletristické postavy jasně a nahlas „ne, nechci“ zajisté nedokáže každý. I proto mohla vzniknout "Prostitutka".