V českých překladech vyšly v posledních letech dvě publikace týkající se tématu: vynikající panoramatická práce M. Lamberta Středověká hereze (Argo 2000) a monografie A. Brenonové Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve (CDK 2001). Nyní se objevila kniha zpracovávající náboženské hnutí albigenských formou historické prózy, jejímž autorem je katalánský spisovatel A. Dalmau.

Není náhodné, že román o konci tohoto velmi neortodoxního duchovního směru třináctého století má katalánského autora. S jižní Francií, na jejíž velké části bylo katarství rozšířeno, bylo Katalánsko (aragonské království) spojeno prostřednictvím dynastických svazků až do doby, do níž je Země zapomnění situována. Za Pyreneje bylo zatlačeno právě po křižácké výpravě proti katarům, aniž by přitom tuto herezi hájilo: aragonský král Petr II. padl roku 1213 v bitvě u Muretu jako spojenec hraběte z Toulouse, přemožen „dobyvatelem“ francouzského jihu Šimonem z Montfortu. Že sám katary v Aragonsku netrpěl a ve Španělsku vůbec byl uznávanou hlavou boje proti muslimům, patří k paradoxům této jediné vítězné křížové války, jak tažení proti albigenským nazývá M. Eliade. Existuje navíc značná jazyková příbuznost mezi katalánštinou a okcitánštinou, jež je katalánštině mnohem bližší než španělština. Podobnost je taková, že se znalostí katalánštiny se dá velmi dobře číst poezie starých okcitánských trubadúrů. Proto snad někteří, jako i velký romanista V. Černý, považovali nesprávně katalánštinu za okcitánský dialekt.

Dalmauův text je celkem logicky rozvržen do dvou částí: o křižácké válce proti heretikům (do roku 1229) a o následné inkvizici, která jejich hnutí nakonec vyvrátila z kořenů (1244). Schéma se tak podobá kdysi u nás vydané Válce proti albigenským J. P. Cartiera (Odeon 1979), ale zatímco Francouzova historická mozaika se pohybuje na pomezí literatury faktu, Dalmau zvolil důsledněji formu historického románu. Náboženskou válku v Languedoku nepojímá tedy jako dokument, ale fikci točící se kolem hrdinů, jimiž jsou pastýř Guilhem a jeho katarská žena Vierna (oba se narodí na začátku knihy), kteří zažijí potlačení hnutí. Tato žánrová forma má ale svá zřejmá rizika, jež se u Dalmaua projevují: postavy jsou jednorozměrné a děj spíš ilustruje informace o katarech, které se nám dochovaly. Zažijeme tak například katarský duchovní křest podáním rukou consolamentum, ženskou komunitu typickou pro katarství a dobytí poslední opevněné državy Montségur. Blonďatá Vierna, vychovaná mezi katary, je idealistka z rodu Jiráskovy Zdeny z Proti všem. Nakonec se rozhodne nechat se upálit a pošle manžela s dítětem do hor. Konec protagonistů historického románu na hranici přitom nemusí být nutně natolik nezajímavý jako v jejím případě: vzpomeňme, jak velkolepou scénu udělal například J. Durych z upálení jezuitských misionářů v Japonsku na konci Služebníků neužitečných.

U Antoniho Dalmaua (*1951), povoláním historika a politika, donedávna místopředsedy katalánského parlamentu, navíc cítíme přílišně, že vychází z romantické teze o dobrých katarech potlačených katolickou inkvizicí. Jistě, katarství mělo rysy, které právem i v současnosti vzbuzují sympatie romanopisců: kritiku zkostnatělosti církve, odmítání násilí, vegetariánství a dost výraznou úlohu přiznávanou ženám. Na druhé straně je nutné mít stále na paměti jeho myšlenkový základ, kterým byl manichejský dualismus, jenž do Okcitánie přišel z Asie přes bulharské hnutí bogomilů. Kataři považovali tento svět za výtvor ďábla, který ho stvořil proto, aby uvěznil ducha do hmoty. Charakterizoval je odpor vůči biologickému životu, jenž byl nejpatrnější u dokonalých (v románu jsou nazýváni dobrými lidmi), kteří tvořili páteř katarské církve a vyznačovali se silným asketismem. Pro ostatní věřící byla pravidla mírnější, mohli se i ženit, ale podle katarské nauky neměli potom zaručeno vysvobození z tohoto světa, jelikož se mohli převtělit do zvířat, a proto albigenští dodržovali vegetariánství. (Ryby ale jedli, protože si mysleli, že nevznikají sexuálním rozplozováním.) Legendární a historicky přeceňovaná byla takzvaná endura, kdy se dokonalí dávali utrápit k smrti hladem.

Kataři každopádně donutili katolicismus hned několikerým způsobem reagovat. Intelektuálně se proti nim konstituovali dominikáni, jako sv. Tomáš Akvinský, jehož Sumu teologie nazývá Brenonová ve výše uvedené knize, hájící katary, „ohromným doktrinářským elaborátem“. Rovněž františkánský důraz na chudobu může být chápán jako snaha usměrnit heretická hnutí. Extrémnější reakcí byla v souvislosti s katary založená inkvizice, jejíž počínání dodnes vzbuzuje údiv a pohoršení. Vynesení jedné na smrt nemocné katarky v posteli na náměstí, aby mohla být upálena, nebo vyvraždění několika stovek zbylých katarů po dobytí Montséguru v roce 1244 – v tomto světle se snadno rodí zmytizované pojetí katarů jako středověkých předchůdců reformace nebo liberalismu.

Kataři jsou také předmětem různých ezoterických výkladů. Historickými a archeologickými bájemi začali být opřádáni hlavně od počátku dvacátého století. Sem patří nápad spojovat si katarský Montségur, položený na odlehlém kopci na úpatí Pyrenejí, s grálským hradem Montsalvatem, jenž kulminoval ve třicátých letech u německého blouznivce Otty Rahna, autora spisu Křížová výprava proti grálu. Podle něj noc před dobytím pevnosti kataři – opatrovatelé svatého grálu – nádobu tajně z Montséguru vynesli. Ostatně, ačkoliv se o staletí později potom hledal v tajemných katarských jeskyních a v druidských pyrenejských jezerech, nenašel se. Nepravá církev Roma tak zvítězila nad pravou, pronásledovanou, kterou charakterizoval Amor. Tuto slovní hříčku měl rád i E. Pound, který v rámci svých putování po jižní Francii na Montségur jednou vystoupal. V sedmdesátých letech zase vyšla řada zbeletrizovaných děl s marxistickou tendencí, kde bylo na katary nahlíženo ve smyslu Engelsovy věty, již objevíme na záložce českého vydání Cartierovy výše zmíněné (a ne špatné) knihy: „Revoluční opozice proti feudalismu jde celým středověkem.“

Přestože není velkým dílem, ceníme si na Dalmauově Zemi zapomnění a na jejím českém překladu, že se tématu okcitánské kultury věnuje. Za připomenutí stojí, že román má na začátku mnohých kapitol citáty z trubadúrů. Jejich písemnictví sice umožnila stejná uvolněná politika jihofrancouzských vládců, která dovolila šíření katarství, a stejná křížová výprava, která albigenské zahubila, byla počátkem i jeho konce, ale právě ono – jak cítíme – zůstalo ze staré Okcitánie inspirativní daleko spíš než výstřednosti katarů nebo inkviziční excesy.