Prudce otevírám oči. Vedle mě klidně spí Alex. Sahám po dece a opatrně ho přikrývám. Najedl se a potom šel spát. Noční cesta vlakem ho znavila. Já už jsem nejedla tuším dva dny. Nemám hlad, ale hodně piju. Usilovně se snažím soustředit se, mluvit, poslouchat … někdy tomu, co mi říkají, nerozumím, jako by mozek odmítal dál myslet …
A přesto … zaslechla jsem dětský křik! Zdálo se mi to snad? … Strach. Zmatek! Snažím se ve svém okolí najít nějaký pevný bod, ke kterému bych se upřela. Sklepní místnůstka: bílé stěny, dřez, stůl, dvě židle a skříň. Cela! Vězeňská, klášterní cela! Dobrá. V pořádku! Řekněme, že jde o klášterní celu. Ale nejsou tu okna. Neslyším kostelní zvony! … Dusivý pocit uzavřenosti a izolace.
Usnula jsem. Měla jsem pocit, že do mě někdo řezal pilou … odřezával mi ruku, ucho … byla jsem krabem, který si našel opuštěnou šnečí ulitu a chtěl se do ní schovat, aby si zdříml na několik hodin nebo … na celý život. Ale nejdřív si musel připravit pelíšek, a proto si nechal ořezat vlastní tělo. Najednou jsem já, krab, zaslechla dětský křik. Nemýlila jsem se. Vím určitě, že tady někde pláče dítě.
Vstávám z postele a vycházím z pokoje. Chodba s několika dveřmi. Rychle procházím tímto spoře osvětleným tunelem. Suterénem. Vždycky jsem se bála sklepů … těch střev domů, která se kolem mě mohou v každém okamžiku obtočit, žaludek v dalším žaludku, a Jonáš tak "zůstal v rybích útrobách po tři dny a tři noci", jak říkával Vlad. Už jsem na konci chodby. Otevírám jedny dveře. Společná ložnice: několik mužů, zápach tabáku, alkoholu a potu. Rychle ty dveře zavírám a vracím se. Stále sním? Sahám na kliku jiných dveří. Žena drží v náruči dítě a kojí ho. Dítě nepláče. Jak si ale mám vysvětlit, že jsem slyšela ten křik? Jakýsi muž sedí na židli a rukou se opírá o stůl. Nic mi neříká, a ani mi nevěnuje pohled, z něhož bych vyrozuměla, že si mě všiml. Vcházím dovnitř. Přešlapuju na místě. Jsem trochu nesvá. Překvapuje mě jejich ztuhlé mlčení, jako by ztratili řeč už před hodinou, před deseti hodinami, na celý život … jako by opustili čas z důvodu, o němž vědí jen oni. Jen dítě klidně saje z mateřského prsu. Teprve teď vidím ženiny oči plné slz. Ale voskově žlutý obličej je bez výrazu a tělo se ani nepohne. Cítím vůni čerstvě vypraného sukna. Zamrazí mě. Vůně našich lidí! Vůně venkovanů! Podívám se na muže v bílé košili - zapnuté u krku na knoflík - a v černých kalhotách z ručně utkaného sukna. Rovné tělo, ztuhlá záda, stažený obličej, nehybné zapadlé oči a pod nimi černé kruhy, tváře - barvy hlíny - opálené a ošlehané větrem, drsné a upracované ruce se silnými nehty … ztrnulý klid, pradávné mlčení, smíření, jež neznamená poddat se utrpení, … kámen, pařez, strom …
A stále beze slov, nehlasně, jen to pobroukávání dítěte, jež ztrácí mateřský prs a znovu ho nachází s nenasytnou radostí z potravy a ze hry. Připomínám si Cezarova slova: "Stal jsem se i místní porodní bábou!" Co se děje s těmito lidmi, pro něž narození dítěte už není svátkem, nýbrž jen smutným strnutím a potlačovaným rozjímáním?
Ikona se pohnula. Žena si otírá slzy do cípu černého šátku a začíná si pozpěvovat ukolébavku; ale spíš to zní jako smuteční píseň nebo zaříkávadlo … Zastaví se o podívá se na mě tak, jako by si s koncem písně uvědomila mou přítomnost. Dlouze se mi zadívá do očí. Nic neříká, na nic se mě neptá, jako by bylo přirozené, že jsem vedle ní a společně čekáme a nevíme přitom na co, na koho a dokdy. Dlaní si líným roztržitým pohybem přejede po tvářích, potom zpěvavým hlasem s venkovským přízvukem říká:
"… pořád jsme si říkali, jak ji pokřtíme" a její hlas jako by pokračoval v nedávno přerušeném rozhovoru. "A jakpak říkají vám, slečinko?"
"Anna," odpovídám, a zdá se mi přirozené, že se dvě ženy radí jaké jméno dát dítěti; jen mě překvapuje ten duševní klid, který tak náhle s nimi prožívám.
"A tak ji tedy pokřtíme taky tak!" říká muž jasným hlasem, jímž opouští svou dosavadní strnulost a mlčení.
Žena pomalu souhlasně kývá hlavou.
"Nemohli jsme se dohodnout, jak jí budeme říkat!" pokračoval. "Buď ji pojmenovat po tchýni nebo po … a pak jste se tu objevila vy a vstoupila jste do našich dveří i hlav. Vyslyšela jste naše volání." Nebo volání dítěte! Možná proto jsem slyšela dětský křik?! "Svatá Anna!" pokračoval muž jakoby pro sebe. "Kostel svaté Anny z naší vsi! A když se nebudete, slečinko, zlobit, měla byste ji i pokřtít, protože mi tu nikoho bližšího nemáme …"
Oba dva zmlkli, jako by se dozvěděli odpověď na otázku, která je pronásledovala, a teď se mohli znovu uchýlit do svého odvěkého hloubavého klidu; do živoucího mlčení přeneseného jako zázrakem do jiného světa, mlčení země, lesa, nížiny … mlčení rostlinstva, svádějící k poslechu ptačího zpěvu, včelího bzučení nebo šelestu padajícího listu …
"Co si myslíte, slečinko, že udělal můj tatík, když mu sebrali půdu, tedy těch dva a půl hektaru?" začíná muž jiným tónem oscilujícím mezi údivem a humorem. "Přišel domů, sednul si na zápraží a řekl: ´Člověk by z toho umřel smíchy … no doopravdy umřel smíchy …´"
"Člověče, to už zase začínáš?!" na to žena, které se jeho žertování nezamlouvá.
"Ne, ne! Ale … proč má člověk chuť umřít smíchy, když se mu boří půda pod nohama! Jak to?! Můžete mi to vysvětlit?" chvíli mlčí a pak znovu. "Do jakého světa se to naše děcko narodilo? Kde je? A čím bude? Totiž, jakpak odpoví, až se ho někdo náhodou zeptá: ´A odkudpak jste? Poněvadž člověk se posuzuje podle toho, kde se narodil. A naše dítě se nenarodilo tam, co my … v té chalupě a v té vesnici, kde jsme přišli na svět my i všichni naši předkové. Tak kým teda je? Jestli jsme tuláky, je potomkem tuláků, kteří jsou pronásledováni, a není mi jasné, kde jsme udělali chybu, že se na naši hlavu snesla taková pohroma … možná, že jenom nechápu, proč tenkrát v neděli, když tatík zůstal bez půdy a beze všeho, řekl: ´Člověk by z toho umřel smíchy!´"
Zastaví se, se šibalským výrazem se dlouze nadechne, hřbetem ruky si přejede rty, jako by se pokoušel zahnat smích, poté znovu upadne do mlčení a nehybnosti. Mluvil s očima upřenýma na mne, ale jeho oči jako by celou tu dobu viděly rodný dům, ulici, kostel, vesnici … A já si říkám divným přidušeným hlasem: opuštěni, vyhnáni, ztraceni … Jak mám rozumem i duší pochopit to, co se stalo toho dne, kdy se zhroutil celý jejich život - jako by z ruky vypadla váza a rozsypala se na střepy - sešli po schodech domu, aniž by si cokoli vzali, ani jednu ikonu, jako když vypukne požár, přijde povodeň nebo se přiženou hordy nájezdníků, otevřeli bránu, vyšli ze dvora a z vesnice a zamířili na západ s pohledem upřeným zpátky, s tím posledním pohledem, na nějž se zapomíná až v okamžiku smrti …
"… vidíte," začal znovu tichým zamyšleným hlasem - "já asi nepřijdu na to, co měl pantáta na mysli, já totiž neměl to zápraží, kam bych se posadil a zapálil si, když mi přišli zbořit dům … rodný dům, dům mých předků, a když potom zbořili vesnici, kostel a dokonce i hřbitov, a člověk, který už nemá svůj dům, vesnici a kostel … už nemá nic a může propadnout nicotě! Možná proto teď sháním nějaké zápraží a cigaretu!"
"Přestaň! Tak už toho, starý, nech, vždyť to taky jednou skončí …"
"Ale ne! Chci přijít na to, proč pantáta řekl …"
"Zbytečně o tom pořád meleš místo toho, aby ses staral o děcko!"
"No, právě proto na to chci přijít, aby … Co je to za svět, slečinko, když je v něm tolik bezpráví a bolesti? Myslím, jářku, podle svého hloupého rozumu, že země už nás dál nesnese, nás zločince a vrahy, že se nás zbavuje jako zvíře, které si odklepává kožich od sněhu a my se při tom oklepávání ještě hloupě smějeme a jsme přitom jen hnusní ničemové, kteří neznají pokání."
"Přežijeme tohle neštěstí, jako jsme přežili všechno ostatní," pronese žena. "Dobře, že je dítě zdravé. Podívej se na jeho ručičky, nožičky … a my budeme žít jako rozumní lidé a nenecháme nebezpečí a pohromu, aby ovládly naši mysl."
"Jo, jo!" vyskočí muž po delším mlčením. "Teď už je mi jasný, proč pantáta … Možná, že jsme tam měli umřít zároveň s naším domem a s naší vesnicí, aby se tohle dítě tady narodilo v pořádku, jak tys říkala. Jo! Už je mi to jasné! Člověk musí nejdřív umřít, aby se potom mohl smát! Teď si zakouřím, i když nemám ani svůj dům, ani zápraží!" a na jeho tváři se objevil úsměv člověka, který konečně rozluštil záhadu.
Z kapsy vydal krabičku cigaret a jednu si klidným pohybem zapálil. Vdechnul kouř, pokrčil rameny a začal se pomalu smát. Směje se a pokyvuje hlavou ze strany na stranu. V jeho tváři se objevil nový výraz.
Vstávám ze židle, jako bych vystupovala z temné vody, která mě chtěla stáhnou do hlubin. Ztěžka se pohybuji, každý krok mě namáhá. Lehce pokývnu hlavou na rozloučenou a vycházím z pokoje. Procházím chodbou, jejíž výhrůžné stíny mě hlídají na každém kroku. Znovu propuká panika a zmatek, nebezpečí, že se stanu sama sobě nepřítelem, neschopnost vyrovnat se sama se sebou a čekat … hlavně čekat …
Vcházím do našeho pokoje. Alex klidně spí … Nehybně nad ním stojím. Odolávám prvotnímu nutkání plakat nad těmi dvěma a nad jejich dítětem narozeným v cizí zemi, a odolávám i potřebě plakat sama nad sebou … Najdu Vlada! Najdu ho, protože na mě čeká a volá mě … slyším jeho volání a cítím, jak mě objímá a tiskne k sobě …
Jdu si lehnout. Postupně mě zaplavuje klid. Už ve mně nikdo nepláče. Jsem znovu s "tou trojicí" i s Vladem. Někdo mě ukolébává, konejší, a tak už nejsem sama, znovu nalézám svoji víru a naději a díky tomu mohu znovu rozjímat a doufat, teď se můžu i já stát kamenem, pařezem, stromem, a už dokonce cítím na rtech náznak sebevědomého úsměvu …