V souvislosti s novým kritickým vydáním Nietzschových spisů vyšla v Německu během loňského a letošního roku řada biograficky zaměřených publikací o dvou významných ženách filosofova života: Lou Andreas-Salomé a Elizabeth Förster-Nietzsche. Je jistě zajímavé zpětně sledovat osudy dvou výrazných osobností, z nichž každá svým způsobem zápasila s tradičními ženskými rolemi. Dvojportét Dirka Schaefera Ve jménu Nietzsche (Im Namen Nietzsche, Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt am Main, 2001) se přes svůj titul nezabývá přednostně jménem Nietzsche a nekonstruuje životy těchto dvou žen jako sekundární příběhy spojené s jeho dílem. Přibližuje naopak méně známé fáze jejich života a kulturní prostředí druhé poloviny 19. století až do třicátých let století dvacátého.

Lou Andreas-Salomé (1861-1937), dcera armádního důstojníka německého původu sloužícího v Petrohradě, se s Nietzschem setkala jako devatenáctiletá ve Švýcarsku, když studovala srovnávací religionistiku na univerzitě v Curychu. Nietzsche jí byl okouzlen, považoval ji za svou žačku, ona, inspirovaná jím, začala psát prózu, dramata a eseje. Lou se od té doby pohybovala ve středu kulturního dění v Evropě. Jejími dlouholetými přáteli byli filosof Paul Rée a Rainer Maria Rilke, s nímž v letech 1898/99 a 1900 podnikla cestu do Ruska. Obsáhlá korespondence s Rilkem je pozoruhodným svědectvím duševního spříznění; své dopisy Lou Rilke považoval za součást básnického díla. Literárně velmi plodnou autorku, neustále se zabývající vlastní minulostí a fikcionalizací svého života, zásadním způsobem ovlivnila psychoanalýza. Od roku 1913 ji sama praktikovala a napsala dva eseje, v nichž komentuje Freudovy teorie. Dík Freudovi z roku 1931, Náčrt některých vzpomínek (1933), ve kterých se líčí jako Freudova důvěrnice, a Zpětný pohled na život (1951) jsou fascinující autobiografické dokumenty. Během svého života se Lou Andreas-Salomé proslavila především pojednáními o Nietzschovi: V zápase o boha (1883) a Friedrich Nietzsche ve svých dílech (1894).

Nietzschova sestra Elizabeth Förster-Nietzsche (1846-1935), vzdělaná a ambiciózní, je nechvalně známá jako editorka jeho díla. Ve třicátých letech jí byly dokonce soudně přiznány tantiémy za spoluautorství na Vůli k moci - šlo však spíše o editorskou svévoli. Koncem osmdesátých let 19. století se svým mužem, nadšeným wagneriánem Bernhardem Försterem, zakládala v Paraguayi kolonii Nové Německo (Nueva-Germania) s cílem vypěstovat "čistou germánskou rasu". Tyto plány byly, stejně jako Försterovo přepjaté wagneriánství, podmíněny nespokojeností s politikou německé říše, antisemitismem a strachem ze ztráty tradičních hodnot v přelomové době; ztroskotaly nakonec na realitě paraguayského pralesa (Förster v náhlém nervovém zhroucení spáchal v roce 1899 sebevraždu).

Dirk Schaefer ve své dvojí biografii vytváří mnohé paralely, které ale mají spíše konstrastní funkci: celé světy dělí knihy o Nietzschovi od Lou Andreas Salomé a Nietzschovy sestry (ta se ve své poslední knize z roku 1935 Nietzsche a ženy jeho doby se svou konkurentkou vyrovnává a pokouší se ji a Paula Rée denunciovat jako Židy). I cesta Lou Andreas-Salomé k psychoanalýze a příklon Elizabeth Förster-Nietzsche k "hnutí" (národního socialismu) probíhaly za zcela jiných psychických a historických konstelací. Zajímavý je rozporuplný vztah obou žen k feminismu. Na obě silně zapůsobily hry Henrika Ibsena: Elizabeth Nietzsche napsala povídku, jejíž hlavní postava se jmenuje Nora a přes pokusy o samostatnou existenci nakonec skončí v manželství s filosofem, který nese zřetelné rysy jejího bratra (motiv "nebezpečné ženštiny z východu" svádící filosofa posiluje podezření z "literárního incestu"). Andreas-Salomé uveřejnila studii Ženské postavy u Henrika Ibsena, ve které zkouší spojit ženský pud ke svobodě a potřebě se poutat. Později demonstrativně hlásala antifeminismus - zároveň s kritikou psychoanalytického dogmatu o kastračním syndromu.

Ve své velmi informativní biografii Nietzschova sestra a vůle k moci se Carol Dietheová (Nietzsches Schwester und der Wille zur Macht, Europa Verlag, Hamburg, 2001; kniha byla loni přeložena z angličtiny do němčiny; autorka předtím uveřejnila monografii Nietzsche a ženy se smírným podtitulem Zapomeň bič) zabývá ženským hnutím a dobrodružstvími Elizabeth Nietzsche a jejího muže v paraguayském pralese. Zmíněnou povídku žertovně opatřuje titulem Klevetění o Noře, což velmi přesně vystihuje kulturní kontext jejího vzniku, mezi Ibsenem a tehdy populárním a rozšířeným rodinným časopisem Gartenlaube (Zahradní besídka).

Obraz doby doplňuje mohutné devítisetstránkové vydání korespondence Lou Andreas Salomé s Freudovou dcerou Annou (Lou Andreas-Salomé/Anna Freud: Briefwechsel 1919-1937, vyd. Daria A. Rotheová a Inge Weberová, Wallstein Verlag, Göttingen, 2001). Dopisy vypovídají o přátelství naprosto rozdílných žen. Anna Freudová, o 34 let mladší, která se citově realizovala až ve své lásce k Dorothy Burlinghamové, je přímo ztělesněním věrné dcery, pečující o svého otce až do jeho smrti (Freud zemřel na rakovinu 1939), spravovatelky a pokračovatelky jeho díla. Lou Andreas-Salomé si až do pozdního věku, jak vyplývá z korespondence, zachovala nekonvenční přístup k životu, svobodomyslnost a humor - zároveň s respektem pro samostatnost druhých.