Vhled do skrytých a složitých vztahů mezi duchovní tradicí a stavebními proporcemi v průběhu staletí může přinést zdánlivě nesouvisející událost. V případě Ladislava Moučky (nar. 1955) byl momentem prozření jeho vlastní překlad hebrejského kabalistického textu Sefer Jecira neboli Knihy utváření. Díky této práci autor objevil proporční modul zvaný Strom života, který vznikl na základě starověkých astronomických pozorování v kombinaci se znalostí základních pravidel hebrejského jazyka. Tato proporce je odvozena z gematrických (kabalistických) převodů biblických Božích jmen a její vznik lze datovat do období 6.–7. století před Kristem. Strom života jako geometrická konstrukce je tedy o mnoho starší než nejstarší rotundy a o dost starší než počátky křesťanství. Představme si Strom života jako koncept, který provází základní geometrii staveb po několik tisíciletí a propojuje duchovní a materiální tradici. Přiléhavě se v tomto směru vyjádřil matematik a filosof Petr Vopěnka: „Jestliže archeologie nám zpřítomňuje především všední stránky života starobylých společenství, pak objevováním geometrie zakleté do jejich posvátných staveb se dobýváme do jedné z vrcholných nevšedních stránek jejich duchovního života, do stránky skryté netoliko před zrakem dnešních lidí, ale často i lidí tehdejších.“ (Vopěnkův text je do úvodu recenzované knihy převzat z Moučkovy publikace Kaple sv. Anny v Panenských Břežanech – Jan Blažej Santini Aichel.)

Veliká kniha Jan Blažej Santini Aichel. Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku, pojednávající o stavební interpretaci biblického Stromu života, vznikala dlouhých dvanáct let, kdy autor zprvu proměřoval dostupné Santiniho stavby, aniž by našel jednotící geometrickou matrici. Dílčí výsledky Moučkovy práce byly oceněny například nejzasvěcenějším znalcem Santiniho díla, historikem architektury Mojmírem Horynou, Jiřím T. Kotalíkem, zmíněným Petrem Vopěnkou a dalšími. Až po nějaké době pozornost upřená na Matku všech kostelů (jak se vyjádřil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic o záměru stavby Chrámu svatého Víta po položení základního kamene Janem Lucemburským roku 1344) přinesla po řadě synchronicit a šťastných náhod své ovoce. Půlkruhový závěr Svatovítské katedrály se totiž po převrácení podél příčné osy mění v dokonalou centrálu a po důkladném přeměření této stavby a překreslení schématu výsledek poukázal na jasnou souvislost nejen s proporcemi Stromu života, ale i s ostatními Santiniho stavbami. Předstupněm recenzované knihy tak bylo dílo Ladislava Moučky Matka katedrála. Chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha – Geometrie posvátného prostoru (2016), která mimo jiné tvoří druhou část autorova opusu o Santinim. Autor shrnuje podstatu své santiniovské knihy takto: „Matečná geometrická kompoziční struktura tak v abstraktní formě a komprimované podobě zobrazuje klíčové biblické ideje, které jsou navenek zrcadleny v proporčních poměrech staveb.“ A na vysvětlenou dodává: „Geometrie je jazykem přírody, a protože i my jsme této přírody součástí, snažíme se její řeči porozumět a rozvíjet ji. Z hlediska moudrostního je spíše imaginační hrou, ze strany rozumu vědou. Chceme-li tedy v ní něco pochopit, je třeba umět si to nejprve představit. Geometrie je nám vrozena podobně jako hudba, pouze je zasunuta v hlubší paměti. Proto je někdy architektura přirovnávána ke zkamenělé či zamrzlé hudbě. Geometrie byla kdysi jedním z hlavních myšlenkových sloupů filosofie; byla vlastní těm, kdo v jejích cestách hledali Moudrost a smysl stvoření.“

Koncept Stromu života aplikovaný na architekturu má též své odpůrce a přes všechnu exaktnost měření a řeč čísel je možné, že Moučkovy propracované interpretace nemusí být přijímány bez výhrad. Ladislav Moučka však přesným měřením potvrdil závěry Mojmíra Horyny a jiných historiků o tom, že Santiniho dílo je ve své podstatě projevem strukturálně jednotného stylu a to především v oblasti ikonografie a ikonologie, ale i čisté geometrie. Jádrem této práce je brilantní geometrická analýza proporčních systémů devíti centrálních Santiniho staveb v konfrontaci s analýzou většího souboru staveb středověkých. Čistá řeč čísel a harmonie proporcí je jednoznačná, přesná, Moučkův objev již byl obecně akceptován; při rekonstrukcích některých Santiniho památek bylo již k výsledkům Moučkovy práce přihlédnuto a podle závěrů knihy byla, s autorovou účastí, realizována série přednášek Fakulty designu a umění Západočeské univerzity na téma „Geometrie Santiniho staveb“.

K významnému architektovi barokní gotiky Moučka ještě připojuje: „Co je na tvorbě Jana Blažeje Santiniho geniální, není ale ve skutečnosti vlastně vůbec vidět. Soubor vybraných staveb tvoří díky užití téže kompoziční sítě a jednotkové míry jedinečný a nedělitelný celek, proporčně a rozměrově sladěný se Svatovítským chrámem. Z rozměrů jedné stavby lze geometrickou cestou odvodit míry a proporce stavby následující. A právě o tom kniha pojednává.“

V základu těchto interpretací je prastarý architektonický koncept zlatého řezu, který je chápán jako „božská proporce“, kdy je stavba chrámu vnímána jako zpřítomnění božského řádu na zemi, jako obraz harmonie mezi světem božským (makrokosmem) a lidským (mikrokosmem). Strom života je pak chápán jako konkrétní realizace posvátné geometrie „Božího ducha“, kterému se daří nejlépe ve stavbách, které tuto geometrii respektují. Matematik a historik Jiří Bernard Krtička k autorově interpretační metodě konkrétněji říká: „Ladislav Moučka při svých výzkumech identifikoval vedle proporčního systému založeného na dělení kružnice na deset shodných dílů (a tedy na poměru zlatého řezu) opakovaně také systém, vycházející z rozdělení na dvanáct dílů. Toto schéma má zřejmou astronomicko-astrologickou konotaci, související s dělením zodiaku na dvanáct znamení. Základní výsledná proporce 1,577... může vést od geometrického schématu až k teologické interpretaci v rámci numericko-symbolického systému kabaly (gematrie).“

Na základě všech dostupných poznatků je jisté, že stavitelé v historii pracovali s archetypem Stromu života dlouhou dobu, minimálně od počátku křesťanství. Tento archetyp objevujeme jak v evropském vlivu raně románském z jihovýchodu, tak v západním gotickém i jižním barokním. Zdá se, že ve všech misiích, které byly organizovány z centra Říma, se tento architektonický archetyp uplatňuje. Otázkou zůstává, jestli by bylo možné tento proporční modul vystopovat a zaměřit i v jiných dřívějších stavbách a mimo výsostný dosah původního křesťanského centra Říma. Je možné, že v blízké době budeme svědky dalších a dalších objevů v podobném duchu, jako byl ten Moučkův u Jana Blažeje Santiniho Aichela a českých středověkých staveb, počínaje velkomoravskými rotundami byzantské cyrilometodějské misie. V souvislosti s Janem Blažejem Santini-Aichelem si navíc příští rok 7. prosince připomeneme 300. výročí jeho úmrtí.