Tadeáš Dohňanský

Básně skrze obrazy. I tak lze charakterizovat velice vydařenou publikaci dvou současných regionálních autorů a zároveň vítaný příspěvek do letošní edice českých bibliofilií.

„Opravdu bych chtěla umět psát romány. Bohužel mám ale problém si cokoliv vymyslet,“ říká v rozhovoru pro iLiteraturu polská reportérka Urszula Jabłońska. Její dvě reportážní knihy se v Polsku těší značné popularitě. Pro mezinárodní projekt CELA připravila s překladatelem do češtiny adaptaci svého textu do podoby jevištní performance.

V textu na téma Změna, napsaném pro mezinárodní projekt CELA, se polská reportérka Urszula Jabłońska inspirovala vlastní reportážní knihou o současných i zaniklých alternativních komunitách po celém světě. V povídce Ostrov se snaží poodhalit, jak by vypadal legendární ostrov Utopie, kdyby na něj anglický myslitel a humanista Thomas More připlul dnes.

Ve své nejnovější sbírce používá básník Jan Vozka úsporný, civilní jazyk a variuje známé motivy. Zavedené schéma se ale nebojí nabourat občasnými nenadálými výkřiky. Výsledkem je poezie, která opakovaně dokazuje nevyčerpatelnost zobrazování všedních dní.

Literární časopisy a sociální sítě jsou dva značně nesourodé světy. Má cenu je spojovat? A jak na to, aby se na obou stranách nemusely dělat velké kompromisy?

„Zahlazování a popírání násilí kvete v každé zeměpisné šířce a v každé době,“ tvrdí polská reportérka Joanna Gierak-Onoszko. Skrze vyprávění o své úspěšné a oceňované knize, která popisuje osudné morální přešlapy katolické církve v Kanadě, se dostává až k současné situaci v Polsku a zmiňuje se rovněž o výhodách i úskalích žánru reportáže.

Mnohdy neveselé a syrově podané reportáže o potomcích původních kanadských obyvatel, kteří byli v dětství proti své vůli „vzděláváni“ (a často sexuálně i psychicky zneužíváni) v katolických internátních školách daleko od civilizace. Kromě řady dalších cen a nominací kniha zvítězila ve čtenářské odnoži prestižní ceny Nike. V úryvku z první kapitoly se společně s titulním Tobym vydáváme na jeho cestu do bolestné minulosti.

V lednu 2020 se v Bruselu sešlo 30 spisovatelských talentů, 79 překladatelských ochotníků a 6 literárních profesionálů selského rozumu. Došlo tak ke vzájemnému evropskému propojení 115 vynořujících se literárních umělců z 10 zemí. Coby jeden z účastníků jsem se v rámci uplynulých dvanácti měsíců průběžně dovídal, co to vlastně znamená. A že být zavřený v CELE není synonymem pro karanténu.

Kavárna Bunkier Café. Bunkr. Sotva plnoleté přerostlé pimprle, které se na mě šklebilo pokaždé, když jsem se procházel krakovskými Planty. Po devatenácti letech sklaplo, natáhlo bačkory na rozvrzaných kuřích nožkách svých prehistorických stolků a sesliček. V Krakově bylo jen málo míst, kde by si člověk tak ikonicky početl.

Z esejů významného českého polonisty se na mnoha místech stávají eseje náruživého čtenáře. Petr Poslední ve své knize nejen pozoruhodně skloubil beletrii s literárněvědnou příručkou, ale zároveň vytvořil originální a především první českou ucelenou knižní monografii věnovanou Josephu Conradovi, od jehož smrti letos v srpnu uplyne 96 let.

Ve druhé sbírce Anny Štičkové jsou titulní Sudety začátkem dlouhých cest za láskou, dětstvím, klidem a odhalenými stehny. Básnířka učinila oproti debutové knize výrazný odklon od původního autorského stylu, aniž by tím zapřela kus sebe nebo ohrozila vyznění celé sbírky. Výsledkem jsou vyvážené básně plné květin, melancholie, stesku, štěstí a kultivované erotiky.

Poetické prózy obsažené v subtilním svazku s názvem Ozim se vyznačují především nevšedním jazykovým ztvárněním. Silně lyrizované texty jsou zasazeny na vzdálený sever Evropy, do vzácné kulturní krajiny, kde se vzájemně ovlivňují tradiční architektura a člověkem téměř nedotčená příroda. Autor vzdává v pravém smyslu slova hold zemi, krajině a řemeslu, avšak zřídkakdy vychází za hranice jasně dešifrovatelného významového i estetického prostoru.

Debutová kniha oceňované slovenské prozaičky pojednává o pěti protagonistech, které spojuje jedno: více či méně úspěšně žijí v zahraničí, kde vedle pochopitelných potíží přistěhovalců bojují s následky trvalého stavu bytí na cestě.

Rozostřená fotografie na obálce zachycuje šapitó a ruské kolo. Evokuje nevolnost, kterou pocítíme, když to kolotočáři přeženou s rychlostí. Povídky Klimka-Dobrzanieckého s výjevem v mnohém souzní. Pro čtenáře to bude jízda ne vždy příjemná a ne vždy se pobaví tak jako na představení komediantů.

Recenzovat knihu vydanou před dvanácti lety nemusí dávat velký smysl. V případě výbušné a útržkovité prózy Ano však můžeme udělat výjimku. Excentrické a originálně pojaté zápisky ženy trpící vážnou duševní chorobou, od nichž se čtenář jen těžko odtrhne, jsou totiž připomínkou Margarity Karapanou, významné novořecké spisovatelky, od jejíž smrti právě uběhlo jedenáct let.

Co vidí optimista, když přijde na hřbitov? Jak se překládají romány autorky, která trpěla závažnou duševní chorobou? A znamená osobní setkání s Picassem vždy výhru? Na tyto a další otázky odpovídá překladatel Denis Kostomitsopoulos.

Poezie psaná v herně nebo v second-handu? Proč ne? V poezii Marka Pražáka, silně svázané s duchem a duší města Ostravy, je i taková tematika možná. Nebo dokonce nevyhnutelná?

Herny a sekáče, olej a hvězdy, národnostní mišmaš a tramvaj mezi Limou a Ostravou. To jsou některé příklady témat a obrazů poezie Marka Pražáka. Texty, které na jednom místě připomínají hospodský popěvek a na jiném silnou osobní zpověď člověka žijícího ve slezské džungli, dohromady vytvářejí různorodý, efektní, živočišný i melancholický zážitek z básnického slova.

Letošním laureátem nejprestižnější polské literární ceny Nike je v Česku oblíbený esejista a autor literárních reportáží Mariusz Szczygieł. Zvítězil se svou novou knihu Není, jejíž český překlad se nedávno křtil.

Adaptace básnické sbírky Tramvestie Pavla Novotného zahájila odvážný pražský festival současné opery. Původně regionálně zaměřená poezie, zobrazující pradávný topos člověka na cestě, nabízí díky spojení s hudbou překvapivě svěží, ba dokonce mnohovrstevnatý literárně-hudební zážitek.

Kniha Sanatorium Tworki je díky směsici výsostně uměleckého a novátorského stylu, nesmírně kvalitního překladu a technické dokonalosti vítaná čtenářská příležitost. Neměli by ji opomenout ti, kteří chtějí zkusit něco nového, ani milovníci klasických románů, psaných ovšem nezvyklou formou.

Hloubavá Barbora vytrvale hledá tajemného bucha, jenž dlí patrně kdesi na nebesích, zatímco jí drsná Sylvie hatí naděje na lepší a spořádanější život. Novela mladé slovenské autorky nám připomíná, že zbavit se části našeho já, která nás nejvíce tíží, je úkol značně nelehký. Efektní je na knize především humor a často velmi ostrý sarkasmus.

Jak se překládá román ze sanatoria pro duševně choré? V čem se liší Olga Tokarzcuk od Marka Bieńczyka? A jaký je vztah francouzské rokokové malby a současné polské literatury? Odpovědi v rozhovoru hledal překladatel Michael Alexa.

Co všechno je nebo není Protimluv? Má Protimluv rád pivo? A je to vůbec v 17 letech dovoleno? Kde končí střední Evropa? Jiří Macháček v rozhovoru hledá odpověď na mnoho dalších otázek. Zamýšlí se také nad ostravskou periferií a nad smyslem vydávání básnického slova.

V Ostravě se podruhé udělovaly moravskoslezské kulturní ceny Jantar. V kategorii literatura ocenění získala básnířka Irena Šťastná za svou nejnovější básnickou sbírku Sen o třetí plíci.

Dvacátou šestou prestižní polskou cenu Paszport Polityki za literaturu obdržela spisovatelka Małgorzata Rejmer.

Sbírka deseti povídek haitského spisovatele a básníka Reného Depestra je oslavou vztahu mezi mužem a ženou a úspěšným pokusem o zbožštění ženy. Zatímco scenérie karibského ostrova jim dodává punc exotiky, za výsostně poetickým tónem stojí stylistické kvality díla, komponovaného jako ohlas orálně založené kultury a specifického vidění světa.

Silné pouto psa Tuláčka a jeho kamarádky Kláry jako návod proti uspěchanosti dnešního světa. Pohádka Erika J. Grocha prostřednictvím dětského jazyka a jednoduchých ilustrací akcentuje základní životní hodnoty a svou poetickou atmosférou vysvětluje, proč „déšť je ta nejlepší hudba k piškotovým hodům, kostem i čekání na konec deště.“

Ojedinělý, smutný i nadějeplný samotář slovenské poezie. Neopakovatelný melancholik, nevyléčitelný lyrik i romantik, to vše je slovenský spisovatel Erik Jakub Groch.

Erik Jakub Groch se ve své nové básnické sbírce ztrácí hledaje konce vět, počátky veršů, podobu měsíčního svitu před čtvrtinou sekundy nebo padající sníh. Jak napovídá tajemný název, drobný sešit poezie by skutečně mohl být úvodem k ničemu, nicméně zdá se, že slovenský básník toho má ještě hodně na duši, na jazyku i v ruce.

Svědectví o válce, holocaustu, ale také o moci hudby a vzájemného porozumění ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, přináší Władysław Szpilman v memoárové knize Pianista. Příběh polského hudebního skladatele židovského původu, který přežil bombardování Varšavy a zažil tak smrt tohoto města, proslavil oscarový film Romana Polańského.

Křehký příběh z pera maďarské básnířky a prozaičky Krisztiny Tóthové provede dětské čtenáře po magických stezkách lesů a jasných prostorech hvězdného nebe, ztracené duše pak po těchto cestách může zavést zpět domů. Pohádka o tiché romské dívce očaruje krom jiného mytickým jazykem a nevšedními ilustracemi.

Krisztina Tóthová nám mimo jiné připomíná, že Krteček nikdy nezestárne a že lidové pohádky souzní s magickým světem dětské představivosti.

S Romanem Helinským jsme se přesvědčili, jak snadné je začít u fotbalu a skončit u spisovatelství, jak těžké je vybočit z řady a navštívit zubaře a jak povznášející je spojit Umpa-lumpy s Julianem Sorelem.

Státní cenu za překlad získala za celoživotní překladatelské (vele)dílo Helena Stachová.

Literární cena střední Evropy Angelus letos poprvé doputovala do země, v níž před 12 lety vznikla – díky Macieji Płazowi a jeho románu Robinson w Bolechowie (Robinson v Bolechově).

Knižní výbor publicistických textů polonisty a polonofila synekdochicky, na příkladu jedné osobnosti, nabízí vhled do polské kultury, literatury, mentality a historie i do našeho vztahu k severnímu sousedovi, kterému stále ještě cosi ze solidarity dlužíme.

Vykořenění lidé – lidé proměnění v kameny. Tak lze charakterizovat obyvatele jedné malé řecké vesnice. O nich vypráví nový český překlad románu od klasika moderní řecké literatury. Románu kritizovaného za jednoduchost, v níž se však nachází síla.

Franciszek Nastulczyk se neomezuje pouze na reflexivní a pesimistickou poezii. Dokáže spojit kysané zelí, jelítka a pivo se zahradou v podzimním slunci, kvetoucími fialkami a bílými mraky či hltem studeného piva v parném dni. S bláznovskou posedlostí prožívá bolest prstu pořezaného při krájení cibule a s neutuchající dětskou radostí pozoruje kámen s oblázkem v ústech.

O maďarském či americkém pohledu na nespoutanou Evropu, o Hrabalovi, o rozpadu společnosti, ale především o své knize s námi hovořil maďarský prozaik Ferenc Barnás.

Do Polska doputovala historický první udělená Man Bookerova knižní cena. Získala ji Olga Tokarczuková za svůj „dekonstrukční“ román Běguni.

Román Devátý maďarského spisovatele Ference Barnáse (1959) se nečte snadno. Přesněji řečeno: proces čtení nepříliš rozsáhlého textu se neliší od čtení textů jiných, ale nad obsahem a způsobem jeho podání se čtenář jistě pozastaví z několika důvodů.

Soubor esejů klasika polské avantgardy je věnován užívání drog: tabáku, alkoholu, kokainu a peyotlu. Witkiewicz se svou zálibou v užívání drog nikdy netajil, experimentoval s nimi zejména při malířské tvorbě. Posledně jmenovaná droga je jeho nejoblíbenější. Jistě nejde o reprezentativní dílo tohoto autora, ale poskytuje zajímavý vhled do jeho uvažování a umělecké zkušenosti.

Nový výbor jedenácti povídek – Ti, co mě nesou – si nepochybně získá zástup nadšených čtenářů, ačkoli nelze tvrdit, že by přinášel něco „nového“. Spíše odkrývá linii Mrożkovy tvorby, s níž český čtenář zatím nepřišel příliš do styku.

Hledáním běžných malých pravd, střípků z člověčí každodennosti, se polský spisovatel a publicista Mariusz Szczygieł snaží přebít smutek ze ztráty blízkého člověka. U nás dobře známý autor úspěšných knih Gottland a Udělej si ráj své zápisky koření jednou pocitem melancholie, jindy lehkým deliriem z červeného vína, zejména je však dokáže odlehčit zdravou dávkou vtipu.

Faulknerovu magickou pohádku můžeme vnímat jako předstupeň tzv. yoknapatawphaské ságy, jako bránu (či spíše branku) do spisovatelovy nekonečné říše slova.