„Pozerám sa na tento deň, a on sa pozerá na mňa.
Vždy nějaké možné ráno, prázdne poludnie-
popoludnie, otvorený podvečer, súmrak
uprostred noci, komplementarita.“

Po několikaleté odmlce se na knižním trhu objevila poezie slovenského básníka, autora knih pro děti a nakladatele Erika Jakuba Grocha (*1957). Sbírku úvod (chcete-li nil, úvod) vydalo ve slovenštině nakladatelství Fra v rámci edice Sešity. „Nová řada představuje aktuální básnické, prozaické i esejistické texty z pera debutantů i zkušených autorů,“ uvádí nakladatelství na svých webových stránkách. Čtvrtý sešit nabízí obojí pohled: dostáváme do rukou díl(ečk)o zkušeného Erika Jakuba Grocha, a zároveň debut autora jménem nil (sic). Ostatně skutečné Grochovo jméno čtenář v sešitu nenajde – za copyrightovým znaménkem stojí prostě a jednoduše „nil“, na zadní straně se z fotografie směje muž, jenž vypadá jako Groch v klobouku. Sám básník se v Brně na Měsíci autorského čtení nechal slyšet, že ono slovo bude různě metamorfovat, jedná se o pseudonym, název básně i název sbírky. Pro zajímavost – v Databázi knih naleznete knihu Nil, úvod v seznamu děl Erika Jakuba Grocha, zatímco na webu kosmas.cz se položka s názvem úvod nachází pod profilem rockové kapely Nil…

Slovenský básník se v edičním plánu Fra neobjevil poprvé, je zastoupen už ve výboru Šest slovenských básníků (2013), zároveň se ním setkáváme už dříve v antologii Rytíři textového pole (Kniha Zlín, 2005). V Protimluvu se v roce 2017 objevila jeho přeložená pohádka Tuláček a Klára. Erik Jakub Groch by tudíž neměl být českému čtenáři neznámý, nejen s přihlédnutím k jeho vazbám na český underground a přátelství s Ivanem Martinem Jirousem. Onen tajemný nový svazek poezie, úvod k zamýšlené tetralogii, přesto dokládá, že máme co objevovat.

4. 9. 2015, KEDY
budiť sa na hlas otca, na hlas mamy, kedy
s približnými hodnotami kedy je v pohybe
: všetko má do činenia s Obiehajúcimvnoci
nič sa nepridáva, hlasy sú odpočuté
budiť sa, na hlas, na na, držať sa s obiehajúcim
v noci
nedeliteľne sa prichytiť
prichytený za jasnej noci dívať sa vonku
: vidieť mesiac jako vyzeral pred štvrtinou
sekundy

Kde začíná verš? Kde končí věta? Nové Grochovy básně na první pohled zaujmou formální strukturou, pro níž je typická absence velkého písmene na začátku verše, čárky mezi slovy či ukončení veršů tečkou. Vidět to lze na výše citované básni. Tematicky ji charakterizuje noc, měsíc, ticho, jasnost, čistota, snaha o zachycení okamžiku, kdy se z minulosti stává nemožnost. Čtenář by však neměl přemýšlet o experimentu. Spíše o novém začátku. Čeho? Nápovědu poskytne název svazku, ať už za něj považujeme pouze jednu, či druhou variantu. Na jedné straně můžeme uvažovat o africké řece (či třináct kilometrů dlouhém potoce nedaleko Řešova v Polsku). Poezie v nás může vyvolat myšlenky o vlastním podvědomí – stejně jako vodní živel.

Báseň s názvem Nil začíná ve chvíli, kdy lyrický subjekt, zdá se, pozoruje sebe samého v zrcadlení vodní hladiny nebo zkrátka jen sebe samého. Vizualitu nabízí i báseň Mizanscéna. Celý čas, vše, co snímá filmová kamera (nebo lidské oko), jsou podle Grocha „dlhé, nezrozumitelné vety“ – proto je nemožné čas zapsat. Scénou prolétají košické vrány, které by mohly budit dojem určitého zakotvení v času a prostoru. Ono zakotvení je ale v celé sbírce doslovné – čili bez explicitně vyjádřeného pohybu. To, co se navenek jeví jako bláznovský (řečeno s jinou básní „jurodivý“) jev a co zaniká, je ve skutečnosti skryto uvnitř. „[Z]akaždým, keď zavriem oči, vidím sneh, / padajúci sneh, ktorý sa nedá zakryť“.

Sešit tematizuje něco, co se nachází „mezi“ – mezi vědomím a podvědomím, mezi vodou a pevninou, mezi bděním a snem. V sedmiveršové básni Medzistav 1962 nalezne čtenář prázdný prostor téměř přes celou stránku a záleží na jeho imaginaci, zda v bílých místech nalezne cosi svého, nebo zda počká, jestli je autor náhodou v budoucnosti nedoplní. To, co je jisté, je prázdno, prohloubené onomatopoickým spojením šš, evokujícím padající déšť, jenž naplňuje mezeru mezi třetím a čtvrtým veršem.

Autor se nezdráhá používat citace a poznámky pod čarou, lépe řečeno bez čáry oddělující text básně od textu poznámky, čímž vzniká dojem jednoho uceleného, ale nikde nekončícího poetického příběhu. Zamlženosti hranic navíc kvituje i volný verš. V básni Endurance nalézáme například odkazy k téměř tříhodinovému filmovému opusu režiséra Christophera Nolana Interstellar. Snímek o blížícím se konci jedné epochy Země a hledání nových možností (vždyť i ve vesmíru proudí vodní vlny!) ve čtenáři může evokovat vzpomínku na jinou Grochovu básnickou sbírku Em (OZ Slniečkovo, 2006): „Vždy, keď sa prebúdzam, vidím / z diaľky našu Zem, modré oko vôd. / Nerozumiem tomu, vesmír bez konca, / narodenie, život, láska, smrť, bolesť.“ Tam, kde Groch končí bolestí, po dvanácti letech navazuje nadějí na opětovné shledání. Nezřídka mu pomáhají nebeské prostory, ať už na nich vidí Boha, hrdličku, nebo větvoví stromu (strom vůbec jakožto symbol spojení elementu země a nebe je v autorově tvorbě častý, podobně jako hrdlička). Byť tedy nil v názvu sbírky kromě jména řeky znamená i kratší variantu latinského „nihil“, tedy „ničeho“, Grochova kniha stále věstí úvod, ať už jej pochopíme jako začátek ničeho, nebo něčeho.

Sekularizovaný strom
Všetky listy sú navzájom zameniteľné.
V mojom ohni horia len medzery.
Koruna stromu sa podobá na korunu stromu
alebo mozog.
Najhrdzavejší list je vždy na inom strome.
Moje ovocie je neoplazma, vaše ovocie.
Je čas milovať a je čas milovať a prikryť sa listím.

Groch v současnosti žije v Uloži – slovenské dědině v Prešovském kraji. Vzpomíná-li v básni Príroda ve sbírce Em na slehnutou trávu, pahýly stébel a obnažené šípkové keře (Príroda evokuje dojem podobný tomu z četby starší Grochovy básně Tráva), v Sekularizovaném stromu z úvodu můžeme číst o čase milovat, o přikrývce z listí nebo třeba o dětství v jiné básni s názvem Nil: „Keď brezy ustúpia, vynorí sa detstvo. / Museli by sme na seba hľadieť s pohnutím, ako / oblaky, aby sa nebo otvorilo. / Jako tráva na mieste prejsť, vrátiť sa, nikomu, ani sebe, sa neukázať, len sa nechať podmaniť.“ Následuje odkaz na americkou básnířku Louise Glückovou, jíž v nedávné době vyšla přeložená básnická sbírka jak v češtině, tak ve slovenštině. Čas přikrýt se listím ovšem nemusí nutně znamenat jakékoli finále, naopak se nabízí nový pohled na sepětí s přírodou, nová forma tohoto vztahu – vždyť dvě básně, z nichž jedna sousedí s výše citovanou, pojednávající o „flóře“, nesou název Fauna, obě odlišné i podobné zároveň.

Erika Jakuba Grocha v poezii obsažené v tomto nezvyklém sešitu poezie často nacházíme na hranici něčeho, co sám básník zatím zřejmě nedokáže přesně definovat. Na první pohled může autor dokonce tematizovat zánik a konec určitého období. Zároveň ale cítíme zřetelnou víru v něco nového. Bude nový začátek, bude-li konec? Vždyť i samotné ústí řeky v sobě spojuje završení s úvodem k čemusi většímu, stejně jako když malujeme ovál podobný číslici 0. Doufejme, že tento skromný veletok významného slovenského básníka neskončí vyschnutím.

Slušelo by se možná povědět: škoda, že pražské nakladatelství zvolilo pro tak neobyčejnou sbírku formu sešitu, jehož obálka se i při sebešetrnějším zacházení snadno opotřebuje a „unaví“. Avšak i těžko dostupné zmiňované verše pod názvem Em čtenář objeví ve stejné fyzické podobě. Fra svou koncepci obhajuje na uvedeném webu a snad v Grochově případě vychází i z předpokladu, že to hlavní nalezneme pod hladinou a že ještě něco vytryskne v Grochových příštích knihách.