Jméno Haiťana Reného Depestra (*1926, 29. srpna 2018 oslavil 92. narozeniny) už dnes nebude znít tak exoticky jako v dobách, kdy se objevily první české překlady jeho knih. Naopak by se mohlo zdát, že zevšedněl až příliš – na téměř dvacet let starý odeonský soubor povídek Chvalozpěv na ženu-zahradu za cenu více než diskontní můžete narazit náhodou v antikvariátu. Jméno spolu s autorem sice zestárlo, povídky však zůstávají stále svěží.

Název souboru a zároveň úvodního a nejdelšího textu výstižně předznamenává celou knihu tematicky i stylově. Deset povídek je skutečně oslavou vztahu mezi mužem a ženou a úspěšným pokusem o zbožštění ženy. Depestre umí příběh podat v několika zpěvech nebo částech, jako je tomu například v povídce titulní, nejerotičtější. Její atmosféru vhodně navodí už samotné úvodní motto od Georgese Bataille „A výkřik, jejž ta bytost touží vydat (marně?), ústa svírajíc, je obrovské aleluja ztracené v tichu bez hranic.“ Mladý dospívající haitský chlapec Olivier má sice určité sexuální zkušenosti, pravou iniciaci ovšem zažije až díky téměř mystickému vzplanutí ke své tetě Isou, ženě opředené mnoha legendami. Povídka odehrávající se v horských scenériích Haiti právě díky těmto reáliím, díky magické síle karibského ostrova, díky původním haitským slovům spjatým například s rituály voodoo, je i přes velmi detailně rozepsané intimní scény vzdálena pornografické literatuře. Žádné obscénnosti, žádné odstíny šedi: naopak všemi barvami naplněná literatura rozmalovaná ryzím poetickým (nikoli patetickým) jazykem upomínajícím na autorovu básnickou tvorbu. Nevšednost a originálnost, zároveň však možná nečekaná funkčnost a konkrétnost autorových přirovnání, metafor, slovních spojení, řetězení adjektiv spolu s onou mytičností haitského kraje činí z četby neopakovatelný zážitek.

Podobný vztah, jakým je ten mezi Olivierem a Isou, ovšem ani na tak kouzelném místě nemůže trvat věčně. Olivier zahořel láskou ke své milované hvězdě, zahradě Ise; hvězda ve finále dává dvojici rozhřešení a shoří nečekaně jiným, tragičtějším způsobem. Bránou do ráje tak zůstává vzpomínka a modlitba za ženu-zahradu.

„Vzpomínky v nás vylétaly do prostoru jako budoucí racci z večerního hnízda a otevíraly naší radosti úvěr stejně obrovský jako záliv. Naše mlčení mělo hodnotu toho, co jsme dělali předešlou noc a co nás čekalo. […] Ise nahé stejně jako světlo jsem pověděl, o čem jsem snil, když přede mnou šla po stezce. Bez jakéhokoli studu, s panovnickou prostotou, rozevřela stehna, abych mohl s čerstvými slovy svých šestnácti let oslavit nádheru jejího pohlaví! Říkám aleluja za tebe, největší chvění života! Aleluja za trpělivost tvých radostných hormonů v ženské noci! Zdravím tě a předkládám tě světu, aby se ti klaněl. Z lásky k tobě jsem přichystán překonat pouště a pralesy, čelit hranicím a elektrickým křeslům, plynovým komorám a mučírnám. Rozsévám tvou vzpouru po nárožích ulice celé Země, abych na víru tvé slávy obrátil ty, kdo v tobě vidí geometrii stínů.“ (s. 22)

René Depestre je ale stejně tak mistrem krátké, vypointované, téměř extatické povídky, což je zvláště zřejmé v té s názvem Kouzlo hodinového deště. Na třech stranách je za elektrizujícího šumění riodejaneirských kapek dopadajících na okna řečeno vše: věčnost, sex a rozkoš, láska a okouzlení, atmosféra prostoru, magie okolního zvuku, spojení chladu a tepla, vnímání něžné Mozartovy hudby v pozadí, vše geniálně shrnuto posledními větami: „Na koberci v salonu jsem putoval k zbláznění s Ilonou a na zádech jsem nesl o nic méně poblázňující Margaretiny křivky. Nikdy nic nebude nevypověditelnějšího než ten odpolední déšť.“ (s. 105)

Autor se věnuje také rasové (černošské) otázce, nejmarkantněji v povídkách Černoch s bílým stínem a Sanitka do Nashvillu. Zejména ve druhé jmenované je rasová problematika (tentokrát zasazena příznačně na Jih Spojených států) nejvíce exponována, Depestre ovšem nikdy nepodléhá pokušení dát jí vyznít pouze a jen tragicky. „Cítil jsem, že musím upevnit svou identitu i v rasové rovině, už proto, jak často jsme se setkávali s diskriminací kvůli barvě pleti,“ říká spisovatel v rozhovoru s Hanou Zahradníčkovou, určeném původně pro Lidové noviny. V témže rozhovoru ale dodává: „Základem mého cítění je pocit zázračna nad všemi projevy života – nad krásou krajiny, deštěm, sluncem, jakýmkoli projevem bytí. Pokusil jsem se to zázračno vetknout do milostného aktu, do vztahu mezi mužem a ženou.“ Není proto divu, že i tvrdou realitu života černošského obyvatelstva zjemňuje v Depestrových textech láska, byť třeba jen gestem v závěru Sanitky, gestem pevně sevřených rukou umučených milenců. Naivní? Nikoli – mytické a prosté zároveň.

Povídky Reného Depestra jsou stále neobyčejné i těch necelých dvacet let poté, co je do češtiny převedl Richard Podaný. Nezaslouží si být jen antikvárním kouskem, nic neztratily na aktuálnosti, zamyslíme-li se třeba nad onou rasovou otázkou, a troufám si tvrdit, že v jistém ohledu je jejich četba v současném šedoodstínovém světě vítaným, uklidňujícím, exotickým, neskutečným (či lépe nadskutečným) prožitkem. Pokud Odeon vydal v roce 2016 nové vydání románu Možnost ostrova Michela Houellebecqa, kde je erotika podána, řekli bychom, zcela vzhůru nohama (soudě už podle obálky), nabízí se otázka, zda si i některé z prvních svazků – kdysi objevnější – edice Světová knihovna, mezi něž Depestrovy knihy patří, nezaslouží podobný, méně diskontní osud.