Když se loni na pultech objevil poslední román Willa Selfa s výmluvným názvem Dorian, mnozí tipovali, že tato variace na slavnou knihu Oscara Wildea - autora, k němuž má Self v jistých ohledech velmi blízko - má zaručené místo v šestici nominovaných na Booker Prize. No, neměla. Porotci soutěže jaksi nenašli pro Selfovu prózu přílišné pochopení a jeden z nejtalentovanějších současných britských autorů opět zůstal bez ocenění.

Na druhé straně ono to není tak překvapivé. Selfovy texty jsou značně šokující, kontroverzní a dost těžké na čtení - tedy jsou přesně opakem knih, jaké upřednostňují poroty velkých literárních cen. Will Self je nepřehlédnutý zjev britské literatury devadesátých let - na jejich samotném počátku debutoval úžasnou sbírkou Quantum Theory of Insanity (Kvantová teorie šílenství) a v jejich průběhu vydal ještě několik dalších novel, povídek či románů. Z nich asi nejzajímavější je ten předposlední How the Dead Live (Jak žijí mrtví, 2000), který nabízí zajímavý pohled na určitou část Londýna v jeho historické dimenzi. Ještě pozoruhodnější, hlavně díky charakteru inspirace, je ten úplně poslední...

Zatímco Peter Ackroyd se kdysi pokusil proniknout k dílu Oscara Wildea prostřednictvím techniky, kterou sám nazýval "břichomluvectvím", Self sáhl po jakémsi zvláštním opisu, který se pohybuje na samotné hranici paralely a parodie. Na první pohled je zjevné, že motivací autora bylo přenést děj Doriana Graye do doby o sto let později. Je to vlastně takový experiment typu "co by bylo kdyby".

Kniha obsahuje všechna "velká" Selfova témata - neurčenost, lépe řečeno zaměnitelnost pohlaví, neuspořádaný sexuální život, rozštěpení reality pod vlivem halucinogenních drog, pohlavní choroby, neustálá přítomnost mrtvých, kteří žijí po boku s živými. A stejně tak zde Selfovi příznivci najdou kvality, na které jsou z autorových textů zvyklí, především úžasnou jazykovou invenci a skvělé stylistické i jazykové hříčky.

Bohužel Wildeův román z velké části stojí na fenoménu tabu a pomalu kolem něj krouží - mnohé je pouze naznačeno, nikdy řečeno zpříma. Nicméně dnešní autor před podobným tabu nestojí - po de-tabuizaci téměř všechno se mu zmenšuje manévrovací prostor, neboť musí říct vše naplno, a tím jeho text samozřejmě výrazně ztrácí na přitažlivosti, na oné kouzelné svůdnosti, která neustále balancuje mezi vulgárností a cudností. Jenže ten čas je dávno pryč a současný autor vlastně nemá na vybranou než se uchýlit k vulgárnosti. Což je případ Selfa - při veškeré invenci je totiž kontextem nucen říkat vše přímo. Willu Selfovi se sice podařilo celkem zajímavě "přeložit" román do jiné doby, ovšem právě proto, že doba je jiná, lecos podstatného se při překladu ztratilo - ne tak úplně Selfovou vinou, a pokud skutečně zamýšlel svým "selháním" ukázat, o co vše nás detabuizace připravila, pak je to počin skutečně geniální.