Dvě desetiletí tuzemská nakladatelství dělala, jako by o tvorbě britského samorosta Willa Selfa (*1961) nikdy neslyšela. Zlomil to až rok 2014, v němž vyšly hned dvě autorovy knihy, povídková prvotina Kvantitativní teorie šílenství a román Deštník.

Originální, nekonvenční, matoucí a nesnadno přístupný. Takové a podobné přívlastky se čtenáři derou na mysl po otevření zmíněného románu, jazykově svébytného a formálně hravého. Autorův první do češtiny přeložený román opravdu není tuctový literární produkt a chvíli trvá, než se člověk s jeho neobvyklou vyprávěcí tkaninou srovná. Odměnou mu je fascinující ukázka Selfových schopností, která si roku 2012 právem vysloužila nominaci na Man Bookerovu cenu.

Hloubkový ponor do víru vět
Deštník představuje ten typ čtenářsky náročné prózy, do níž je třeba se cele ponořit a nechat se – nejlépe na několik hodin v kuse – strhnout zprvu nesrozumitelným vírem vět. Teprve s přibývajícími stránkami totiž získává nesourodé jádro historického románu jasnější či alespoň hmatatelnější obrysy. A to doslova. V samotném středu se totiž tyčí postava obtloustlého psychiatra angložidovského původu Zacka Busnera, jehož Selfovi čtenáři znají i z dalších próz. Podivínský neurotik vystupuje hned ve dvou z celkem tří časových rovin románu, a třebaže jeho jednotlivá já od sebe dělí bezmála čtyři desetiletí, lze jej považovat za ústředního protagonistu knihy.

V současné rovině příběhu sleduje vypravěč ošuntělého penzistu Busnera, jak se na stará kolena trmácí Londýnem. Jeho cílem je, což se však ukáže až časem, bývalá Friernská psychiatrická klinika na severu metropole, dnes luxusní rezidenční komplex, kde Busner na počátku 70. let působil jako psychiatr:

„Já – já tady kdysi pracoval! Jeho výrok vyzní jako divné zavýsknutí – plně zamýšlel držet se smyšlené historky o tom, že zvažuje koupi jednoho z POSLEDNÍCH PÁR NEPRODANÝCH APARTMÁNŮ, až do okamžiku, kdy mu to vyklouzlo z úst. Ženu tím, jak se zdá, naprosto nevyvedl z míry. Vážně, odpoví mu, a co jste tady dělal – […], nepracoval jste náhodou v čalounické dílně nebo třeba v pavilonu ergoterapie?“ (str. 313)

O čtyřicet let dříve, právě na přelomu zmíněných 60. a 70. let, je Busner nejen mužem v nejlepších letech, ale především mužem činu. Ještě se ve friernské léčebně ani pořádně nerozkoukal a už snová velkolepé plány, jak s pomocí revoluční drogy L-DOPA opětovně probere k životu takzvaná „encéčka“, pacienty, kteří po první světové válce padli za oběť epidemii spavé encefalitidy (encephalitis lethargica) a jejichž vědomí je od té doby uvězněno za mlhavou stěnou apatie, dyskineze a celkové letargie. Proč? Kromě nepochybné ctižádosti žene Busnera k experimentální léčbě též snaha probudit jednu z pacientek, osmdesátnici Audrey Smrtkovou, kterou si pro její křehkou bezbrannost tolik oblíbil.

Neméně důležitou třetí časovou rovinu románu pak tvoří útržky z předchozího života zmíněné Audrey Smrtkové a jejích dvou bratrů Alberta a Stanleyho, tří charakterově rozdílných sourozenců z chudých londýnských poměrů, kteří každý svým způsobem čelí hrůzám první světové války. Zatímco nadaný počtář Albert se navzdory nízkému původu stává součástí ministerského establishmentu, končí miláček žen Stanley ve smrtonosných zákopech u řeky Sommy a jejich sestra Audrey, původně písařka ve firmě na výrobu deštníků, jako municionetka v jedné z četných zbrojovek.

Přetahovaná o vypravěčův mikrofon
Takhle v kostce nepůsobí výstavba Selfova románu nikterak složitě, britský prozaik si však na čtenáře vymyslel hned několik vychytávek. Vypravěč například mezi jednotlivými časovými rovinami přechází zcela plynule a bez nejmenšího varování, a to často i v polovině odstavce, nebo dokonce věty. Orientaci v textu dále znesnadňují neobvykle dlouhé odstavce, které se mnohdy rozpínají až na několik stran. Chybí též rozdělení na kapitoly. Román tak ze všeho nejvíc připomíná jednolitý verbální tok slov, v němž jedinými záchytnými body zůstávají postavy a prostředí, v němž se pohybují.

Tím ale výčet zvláštností nekončí. Do vypravěčem pečlivě řízeného toku se totiž neustále vkrádají cizí prvky – popěvky dobových písní, žargon nebo jen mihotavé myšlenky a postřehy některé z postav, jež jako by se jen omylem zatoulaly do jinak celistvé salvy slov. Tyto četné vsuvky odděluje Self kurzívou, jak dokládá třeba následující pasáž:

„Lůžko, na kterém sedí, je sice těsné, ale aspoň není zamřížované, a má tam vlastní skříňku. Držením těla mu připomene lobotomičku na samotce: drobné, shrbené tělo jí stávkuje, mozková kůra se rozhodla nepřijít na směnu, maskovitý obličej nemůže být strnulejší – je to tragický škleb, tak netečný, že jí tam přistane moucha a ležérně se jí promenuje po horním rtu.“ (str. 118)

Jakmile si čtenář na tohle neobvyklé přetahování o mikrofon, jak by snad s nadsázkou bylo možné Selfovu metodu označit, zvykne, nic už nebrání tomu, aby si začal četbu patřičně užívat. S prvními spolykanými odstavci se totiž rozplyne i případná obava z nepřehledné kakofonie hlasů, neboť části v kurzívě syntakticky zapadají do větného vzorce, a vyprávění se tak bez oddechu valí kupředu.

Celkově tak román působí kompaktněji a spořádaněji, než by se na první pohled mohlo zdát.

Svědectví o roztěkanosti doby
Jenže co tím vším chtěl autor říct? Román Deštník lze číst jako svědectví o roztěkanosti moderní doby, jako hořký příběh z psychiatrické léčebny, který poukazuje na neustálé zotročování člověka stroji – ať už velkými revolverovými soustruhy, či malými přenosnými tablety. I jako nekonvenční historický román a svým způsobem protipól k „tudorovské“ tvorbě Hilary Mantelové, jak v doslovu navrhuje překladatelka Alena Dvořáková.

Deštník se však rozevírá do více stran. Zběžně se dotýká třeba tématu stárnutí a fyzické nemohoucnosti, kriticky se vyhrazuje vůči kapitalistickému zvyku měřit vše penězi a neopomene se otřít ani o třídní rozdělení společnosti.

Selfa předchází pověst oceňovaného humoristy, bylo by však velkým přehmatem přistupovat k Deštníku jako k lehkovážné humoresce. Mnohem spíše připomíná ponurou parafrázi pohádky o Šípkové Růžence, kterou navíc místo sličného prince probouzí k životu „baculatej, přičinlivej Žid“. Kdo se nezalekne zdánlivé komplikovanosti knihy, toho čeká vpravdě nevšední čtenářský zážitek.