Knih, které nabízejí ohlédnutí do dětství, jsou stovky. A ve většině z nich bychom mohli jistě při troše dobré vůle najít větu: "Všechno zůstalo stejné a všechno se změnilo". Paradox, který je vlastní mnoha ohlédnutím zpět, a nemusejí to být zrovna ohlédnutí muže nad hrobem o nějakých padesát šedesát let zpátky. Takové ohlédnutí se teď pokusil zachytit i Michael Frayn a vzhledem k jeho předchozímu dílu měli čtenáři plné právo očekávat něco originálního.

Inu? Začněme hezky po pořádku. Michael Frayn je u nás málo známý, a tak jistě nebude na škodu jej alespoň stručně představit. Narodil se v roce 1933, pracoval jako novinář v listech Guardian a Observer, pak se jistý čas věnoval překládání, zejména z ruštiny, ale hlavně psal: dnes má za sebou už devět románů (včetně tohoto posledního), nesčetně her, z nichž nejzajímavější je Copenhagen (Kodaň) zachycující setkání dvou špičkových fyziků Nielse Bohra a Wernera Heisenberga, dále několik scénářů k televizním inscenacím a dokonce i libreto k opeře.

Z románů zaujal hlavně The Russian Interpreter (Tlumočník z ruštiny) a potom předposlední Headlong (Vpřed), který měl v roce 1999 obrovský úspěch u čtenářů a kritiky a dostalo se mu dokonce i nominace na Booker Prize. Oprávněně, protože je to kniha skutečně strhující, ba téměř thriller, dokonale logicky propracovaná, skvěle zvládnutá jazykově a kladoucí hluboké etické otázky. Je to příběh mladého, poměrně neúspěšného filosofa, který (jak se domnívá) narazí na venkovském sídle na ztracené (nebo lépe řečeno netušené) mistrovské dílo a samozřejmě se okamžitě ocitá před obrovským dilematem co dělat: má jeho majiteli říct, jak cenou věc doma má? Co když majitel, bezskrupulózní hrubián, dílo obratem "střelí" nějakému bohatému kupci, aniž by z toho veřejnost i objevitel měli nějaký prospěch? A co zajistit, aby se dostalo do Národní galerie? Pak by prospěch jistě měla veřejnost, objevitel by došel slávy, ovšem po finanční stránce by na tom tak dobře nebyl. Nebo jej ukrást? Hrdinu skvostného Fraynova románu napadají všemožná řešení a vše spěje k úchvatnému a překvapivému závěru (jak jinak?), který zde nebudu prozrazovat, abych případné čtenáře tohoto díla nepřipravil o rozkoš z četby.

I proto se hodně čekalo od nového románu. Dostál tomuto očekávání či nikoli? Těžko říct, hlavně jde o text úplně jiný, podstatně introvertnější, meditativnější. Tam, kde Headlong vykračoval za postavy, nový román Spies (Špióni) naopak proniká co nejhlouběji dovnitř: do vlastních vzpomínek, do duše malého dítěte. Hlavní hrdina - jehož skutečné jméno se dozvíme v románu až na konci a zde by bylo předčasné je prozrazovat, protože čtenář by tím byl připraven o překvapení - se po dlouhých desetiletích vrací na místo, kde prožil své dětství, konkrétně na poklidné předměstí Londýna. Stephen (tak se zpočátku jmenuje hlavní hrdina) je dítě důvěřivé, neprůbojné. Zbožňuje svého kamaráda Keitha, který je jeho pravým opakem - sebevědomý až běda, i možná proto nemá žádného jiného kamaráda než právě Stephena. Jejich nevinné hry jsou zpočátku stejně poklidné jako předměstský život, ovšem jak stoupá Stephenova oddanost a obdiv vůči Keithovi, roste jeho pocit důležitosti a potřeba objevit v šedi předměstí něco úžasného, bombastického, hlavně však důležitého. Třeba že soused je vrah a zakopává na zahradě mrtvoly. I to ale ještě není ono. Vrahů na světě je. A tak Keith přichází s titulním tématem "špiónů". Je přece válka, a odhalit někde v okolí nepřátelského špióna je vlastně to nejlákavější dobrodružství. Fray si zde velice dobře pohrává s onou věčnou fascinací utajenými cíly, záměry, všemi těmi "hrami zpravodajských služeb", jež jsou vlastně do jisté míry odrazem starší fascinace magií (i zde jde o skryté účely, o skrývající se mágy) a z níž média činí naši každodenní realitu. Keith jednoho dne prostě Stephenovi oznámí, že jeho vlastní matka je německý špión, načež si oba hoši zbudují tajný úkryt poblíž Keithova domu a začínají jeho matku sledovat. Ta skutečně vykonává záhadné pochůzky, hlavně až příliš často zachází za svou sestrou, někdy mizí s košíkem kdesi za železniční tratí a vůbec poskytuje chlapcům všechny důvody, aby se ve svém přesvědčení utvrzovali. Lépe řečeno, Keithovi poskytuje možnost, aby před Stephenem demonstroval svůj důvtip. Jenže - jak už to v životě bývá - nic není úplně tak, jak se zdá a vysvětlení je mnohem prozaičtější než spletité konstrukce lidí aspirujících na titul inženýrů světa. Michael Frayn ale moc dobře ví, že každá hra něco stojí a že hrát si s lidskými osudy, i když jde o děti a i když to na první pohled vypadá jako docela nevinná blbost, může bolet. Zatraceně bolet. Zde hra dokonce skončí tragicky - nikoli pro dva protagonisty, ale pro někoho, kdo až do tohoto okamžiku románu stojí mimo obraz. A taky pro Keithovu maminku, které to celé dost citově ublíží. Jenže právě tady je problém - závěr románu přichází příliš naráz, bez varování. Fraynovi se nepodařilo - tak jako v předchozí knize - dosáhnout v románu onoho úžasně stupňovaného napětí, jež čtenáři nedovoluje knihu ani na okamžik odložit. Zde děj plyne až příliš jako to předměstí, poklidně, ba téměř nudně - protože už po několika stránkách je jasné, že přesvědčení dvou kluků (vzhledem k tomu, jak je podáno, ale též kvůli tomu, že je Stephenem podáváno ze značného časového odstupu a tak trochu s despektem vůči vlastní naivitě) není možné brát vážně. Ale to neznamená, že by kniha nebyla dobrá, to v žádném případě, například tu najdeme brilantní jazykové pasáže, výborně zvládnuté dialogy a výtečný je i jistý nostalgický rozměr ve Stephenově vzpomínkovém vyprávění. Je to dobrý román, kdyby se Fraynovi ale podařilo dát mu tak strhující výstavbu jako tomu minulému a odpustil si moralizování v závěru (pochopitelné, legitimní, leč literárně slabé a neoriginální), byl by vynikající.