Román Po hlavě se k českému čtenáři dostává s poměrně velkým zpožděním – anglický dramatik a spisovatel Michael Frayn ho napsal před deseti lety. V době svého vzniku román vyvolal velké nadšení u čtenářů i kritiků na obou stranách Atlantiku. Fraynův kolega Ian McEwan jej označil za „velmi zvláštní knihu, která se nepodobá žádné jiné“ a obávaná recenzentka New York Times Michiko Kakutaniová ho ve svém článku z 24. srpna 1999 vychválila jako „zábavné, inteligentní a stimulující“ čtení.

I kdyby se román skutečně nepodobal žádné jiné knize (kritika ho často řadí po bok románu Posedlost A. S. Byattové (Possession, 1990) a divadelní hry Arkádie Toma Stopparda (Arcadia, 1993), nelze se vyhnout srovnání s Fraynovými vlastními divadelními hrami Kodaň (Copenhagen, 1998) a Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu (Noises Off, 1982). S první hrou román spojuje žánr satirické frašky, s druhou vědecké prostředí, v němž se touha po poznání dostává do sporu s morálkou a zodpovědností. Hlavní postava románu, univerzitní profesor filozofie Martin Clay, odjíždí z Londýna se svou manželkou Kate, historičkou umění, a několikaměsíční dcerou Tildou na anglický venkov, kde oba plánují pilně pracovat na svých vědeckých projektech. Hned první den je však navštíví soused s pozváním na večeři, které Martin i přes Katinu nechuť přijímá. Když mu Tony Churt během večera ukáže několik rodinných obrazů s prosbou o ocenění, bez problémů se pasuje do role znalce umění a s diletantskou arogancí ohodnotí dva předložené obrazy jako „bytové zařízení“. V třetím a posledním obraze (který Tonyho manželka Laura vyloví zpoza krbové zástěny se slovy: „Promiňte, ale akorát sem pasoval. Ty zatracený ptáci sem pořád shazují z komína saze“ (str. 41)) však Martin okamžitě rozpozná ztracený obraz slavného nizozemského malíře Pietera Bruegela a se stejně okamžitou jasnozřivostí pochopí, že musí získat („Jsem odhodlaný mu obraz vzít. Protože on si na něj nárok dělat nemůže. To dílo je psané jazykem, kterému nerozumí, protože on rozumí jedině tomu, že potřebuje peníze. Kdyby věděl, co doma má, chtěl by od světa obrovské výkupné“ (str. 47)). Na následujících třech stranách jsme svědky Martinových snah o potvrzení divoké domněnky (založené na jediném letmém pohledu na obraz) o Bruegelově autorství a o „záchranu“ vzácného artefaktu z nepovolaných rukou „ignorantského sedláka“, jemuž ironií osudu patří.

Satira především v rozporu mezi verzí příběhu vyprávěného hlavním hrdinou (skálopevně přesvědčeným o vlastních nezištných důvodech pro získání obrazu) a tou, kterou si čtenář střípek po střípku skládá z jeho nespolehlivého vyprávění. S každou další stránkou je nám totiž čím dál jasnější, že máme co do činění s pošetilým akademikem neschopným sebereflexe marně toužícím po kontrole nad okolním světem. Přes neustálé sebe- přesvědčování, že mu nejde o peníze, si Martin na cestu vlakem kupuje Country Life a s úsměvnou naivitou to komentuje: [Je to] „docela jiný časopis, než si kupuju obvykle“ [a] „pročítám inzeráty nemovitostí a dívám se, na kolik asi přijdou venkovské domy. Za takový milion liber bychom si mohli pořídit něco opravdu skvělého“ (str. 163). V klíčové scéně, kdy je tragikomická pošetilost hlavního hrdiny odhalena v celé kráse, Martin konfrontuje Kate ve zprvu zdánlivě akademické debatě o Bruegelově roli v nizozemském malířství. Podvědomě stíhán výčitkami svědomí kvůli klíčícímu románku s Laurou se nic netuše nechává manželkou vmanévrovat do diskuze o etickém rozměru své „záchranné akce“. Když mu Kate naznačí, že obraz je pro něj důležitější než vlastní rodina, Martin si její slova bez jediného zaváhání vyloží jako obvinění z nevěry. Nejen že není schopen správně interpretovat partnerčinu výtku, ale začne překrucovat skutečné události, popsané jím samým jen o pár stránek dříve: „Proč Kate učinila tak nesmyslný závěr, jak se mi alespoň zdá, že jsem byl celé odpoledne s Laurou, když to tak vůbec není? Aspoň pokud ví ona. Byl jsem přece s Laurou a Tonym. Vlastně jenom s Tonym. A na Lauru jsem se ani nepodíval. Tvrdí snad někdo něco jiného?“ (str. 231).

Martin je nejen nespolehlivý vypravěč vlastního příběhu, ale i nespolehlivý interpret příběhu tajemného obrazu. Velkou část knihy tvoří popis zkoumání obrazu, jenž se skládá z mnoha interpretací zprvu vášnivě obhajovaných před Kate, posléze zhrzeně odvržených. Všechny teorie mají jednoho společného jmenovatele: touhu dokázat, že obraz je nejen Bruegelovým významným dílem, ale především, že mu náleží výsadní postavení mezi ostatními mistrovými plátny díky jeho „ikonologickému“ poselství. Hlavní Martinova premisa je, že obraz je prvním obrazem z cyklu měsíce, původně šestidílného souboru, z nějž se dochovalo pouze pět pláten (jeden z nich, Senoseč, je součástí sbírky Lobkowického paláce na Pražském hradě). Tato domněnka pohání hlavního hrdinu k výzkumu, který je podložen autentickou kunsthistorickou literaturou a díky němuž se čtenář dozvídá o společenské a politické situaci v Holandsku šestnáctého století a možných způsobech, kterými Bruegel reagoval na bouřlivé podmínky okolního světa (kolaboroval se španělskou okupantskou vládou? Byl naopak členem tajného nacionalistického spolku a jeho obrazy jsou kódovanými zprávami k připravovanému povstání? Nebo jsou naopak mistrovy slavné rurální až pastorální scény důkazem jeho nezájmu o veřejné dění?) Jak se kniha blíží k rozuzlení, přichází Martin ve své posedlosti obrazem se stále revolučnějšími teoriemi.

Právě tato „intelektuální“ poloha knihy může být problémem pro čtenáře, kteří dávají přednost nekomplikované frašce před „živým přenosem“ zrodu kunsthistorických interpretací a pro něž jsou popisy slastí a strastí akademických úvah důvodem k přeskakování stran. Tento aspekt naopak potěší ty, kteří od příběhu očekávají víc než jen čistou zábavu. Ti si s potěšením vychutnají jemné nuance prolínání obou žánrů (situační komedie a satiry) s použitými literárními metodami: prvky nespolehlivého vyprávění a „detektivně-výzkumného“ románu a dokážou rozkódovat Fraynův vzkaz – žertovné varování, kam až může badatele zavést včas neodhalený syndrom akademické prokrastinace.

Síla příběhu spočívá právě v přesně namíchaných dávkách dramatické frašky, autentického vědeckého bádání a morální satiry, skrz kterou nahlížíme na bláhové plahočení hlavního hrdiny za akademickým uznáním a bohatstvím. Fraynovi se podařilo vytvořit příběh s až čechovovsky hořkosladkou atmosférou. Tento výsledek jistě není nahodilý – kromě psaní divadelních her a románů se Frayn také věnuje překladu právě tohoto ruského mistra tragikomedie lidských vztahů. Z žánrového hlediska román nelze jednoduše zaškatulkovat, jeho protagonistu můžeme s vědomím morální převahy zatratit, či s ním – s vědomím téhož – soucítit. Frayn však čtenáře nijak nebalamutí a naopak od počátku nabízí pomůcky ke snadnějšímu rozklíčování tónu knihy. Že komičnost příběhu je pouze zdánlivá a na jeho konci nečeká triumfální vítězství, je avizováno hned v první kapitole vtipně nazvané „Cíle a metody“, kde autor nechává svého hrdinu vytušit, že „ jak se pravděpodobně ve světle pozdějších událostí ukáže, často o většině toho, co děláme, mluvíme až bolestně nevhodným způsobem“ (str. 6). Také ilustrace na přebalu knihy může být chápána jen jako „intelektuální“ žert pro zasvěcený okruh čtenářů, ve skutečnosti však nabízí jeden z interpretačních klíčů k celému příběhu. Reprodukce slavného Bruegelova obrazu Ikarův pád – převzata z původního anglického vydání – ukazuje krajinu, na které v popředí pasák žene stádo ovcí a sedlák vede pluh a ani jeden z nich si nevšímá nohou topícího se Ikara, které vyčuhují z moře v pozadí. I sám název románu lze číst jako odkaz na střemhlavý „pád“ hlavního hrdiny do dobrodružství. Stejně jako mnohé další Bruegelovy malby může být i tato interpretována alespoň dvěma způsoby: buď jako kritická metafora lidské lhostejnosti vůči těm, kteří se vzepřou pravidlům a konvencím a jdou za svými – často pošetilými – sny, nebo jako souhlasné pokývání směrem k přirozenému stavu věcí, v němž jsou idealistické, donquijotské činy předem odsouzeny k neúspěchu. Bruegelův obraz i Fraynův román nechávají tuto otázku nezodpovězenou.