Minulost je věc navýsost důležitá, zvláště u národa tak těžce v historii zkoušeného jako Židé. Problém ovšem je, jak události a fakta zaznamenávat tak, aby je i příští generace dokázaly zasadit do patřičných souvislostí. Paměť historická pro vytvoření národní historie nestačí, vždy je zapotřebí někoho, kdo dějiny zapíše a vloží do nich svou osobní zkušenost. K paměti historické je tedy třeba připojit paměť emocionální, tedy subjektivní. Ideální by bylo, kdyby si takový člověk pamatoval vše, co se kdy událo, což je ovšem prakticky vyloučeno.

V krátké novele Saula Bellowa Spojka Bellarosa se nám ale takové výjimky dostává: bezejmenný vypravěč celého příběhu má totiž "inherentní paměť", pamatuje si celý svůj život, každý detail, každou větu, již vyslovil či slyšel. Tato jeho schopnost mu vynesla věhlas a určité jmění, čehož využil k založení speciálního ústavu, nesoucího jméno bájné bohyně Mnémosyné, personifikace paměti.
Z jeho úst potom vyslechneme historii podnikatele v topenářství Harryho Fonsteina, přítele vypravěčova otce a jeho věčného soupeře v šachu. Harry pochází z Haliče a od narození kulhá na jednu nohu. Se svou matkou uteče před Hitlerem do Itálie, v Římě však dojde k potížím a fašisté jej zatknou a uvězní. Ze žaláře mu pomůže Billy Rose, americký milionář a Žid. Když se s ním chce Harry po svém příjezdu do New Yorku setkat, Billy to kategoricky odmítne a nechá jej vyvést - o poděkování prostě nestojí.

Fonsteinův příběh v Americe je klasickým ztvárněním amerického snu: z chudého přistěhovalce se během let stane velmi úspěšný obchodník, jenž pojme za manželku korpulentní Sorellu, dceru zámožného páru. Jak dává židovská tradice tušit, nejedná se tu o sňatek z lásky, nýbrž z rozumu. Když se jej vypravěč ptá, jestli se do Sorelly zamiloval, vrhne na něj Harry "tvrdý židovský pohled" (str. 17): podle něj se nedají láska, potřeba a prozíravost oddělit.

Sorelle se o několik desítek let později, během cesty do Jeruzaléma, podaří setkat se a promluvit s Billym Rosem. Jaký je ale její šok, když zjistí, že to, co se pro jejího manžela stalo životní hádankou a úkolem, je pro Billyho naprosto marginální záležitost; Billy si na Harryho ani nepamatuje. To vše sdělí Sorella vypravěčovi ještě v Jeruzalémě, pak se jejich cesty rozdělí a nikdy se už nesetkají. Když se na konci novely vypravěč snaží s nimi znovu alespoň telefonicky navázat kontakt, zjistí od přítele jejich syna Gilberta, nadaného matematika, že Fonsteinovi zahynuli před lety při dálniční nehodě. Tajemství Billyho Rose, "spojky Bellarosa", tak zůstává napořád skryto.

Saul Bellow nabízí v této rozsahem nevelké novele několik témat k zamyšlení. Tématem hlavním a nejdůležitějším je paměť, její uchovávání či naopak ztrácení a s tím spojený problém minulosti a jejího vlivu na přítomnost. Pro vypravěče je, jak už jsme řekli, paměť fenoménem, jejž nelze pominout. Hned v úvodu však přiznává, že vzhledem k tomu, jakou náklonnost k Fonsteinovým chová, bude muset odlišit rovinu vyprávění věcného od roviny vyprávění citově zabarveného. Paměť pro něj znamená především záznam minulosti, i když si zároveň klade otázku: Co má vlastně smysl si pamatovat? Během novely pak vypravěč dojde k dvěma různým odpovědím: důležité je uchovat v paměti to, co má vztah k přítomnosti, respektive co ovlivňuje osudy židovského národa v USA, v prvé řadě tedy evropskou minulost. V osobní rovině pak chce vypravěč odhalit, proč Billy Rose za druhé světové války pořádal akce na záchranu evropských Židů, chce odkrýt jeho motivaci. Nedokáže rozumově přijmout, že Billy vše udělal pro svou vlastní slávu ve stylu výpravných hollywoodských filmů, a o vděčnost těch, které zachránil, nijak nestál. Koneckonců, stará židovská moudrost říká, že "vděčnost je pro dobrodince hotový mor" (str. 15). Ten, který přichází poděkovat, totiž může lehce svého zachránce poprosit o nějakou laskavost, přebytečné kalhoty nebo peníze. Billy se tak brání setkání s Fonsteinem i z ryze praktických důvodů. Paměť pro něj není nijak důležitá, při zmiňovaném rozhovoru se Sorellou říká: "Pamatovat si, nebo zapomenout, co se tím pro mě změní?"

Jsou však věci, na něž zapomenout nelze. Trauma holocaustu si evropští Židé nesou stále v sobě, hlavně proto, že není nijak rozumově ani citově uchopitelný. Chápou jej jako jakési nedorozumění mezi Bohem a jeho vyvoleným národem. Vyvolení jsou podle Bellowa vyvolení k tomu, aby poznali Boží vůli, jenže holocaust se takto nijak vysvětlit nedá. Sám vypravěč k tomu říká, že po tisících let se ukázalo, že výsledky tohoto poznávání jsou vlastně nulové.

Američtí Židé, tedy ti, již peklem nacistických vyhlazovacích lágrů neprošli, však chápou události druhé světové války odlišně. Předně, nejdříve dělali, jako by se jich válka v Evropě nedotýkala; poté, co se rozhodli k válce se vyjádřit, uspořádali velkou akci v Madison Square Garden, kde známé osobnosti z Hollywoodu pěly hebrejsky písně a nakonec společně zazpívaly "Krásnou Ameriku". Producentem této frašky nebyl nikdo jiný než Billy Rose, prototyp přistěhovalce, který už je více Američanem než evropským Židem. V přímé opozici proti němu stojí Harry Fonstein se svou traumatickou zkušeností z války, někde uprostřed mezi nimi potom vypravěč, v němž se oba typy mísí: rodem je sice Američan, jeho fenomenální paměť mu však nedá zapomenout na hrůzy holocaustu, a tím jej přibližuje Fonsteinovi. Ještě lépe je tento protiklad zpodobněn v Billyho vztahu k ženám. Vypravěč ví, že Billy má problémy sexuálního rázu, podotýká však, že kdyby byl "pořádným východoevropským Židem", mnoho by jej to netrápilo, neboť by měl vztah především s Bohem. Existenciální otázkou amerických Židů tedy je, zdali být více Američany, nebo Židy; autor této knihy však svým čtenářům nenabízí v závěru žádnou odpověď.

Spojka Bellarosa trpí mnoha neduhy a rozhodně se nedá považovat za jedno z nejpovedenějších děl Saula Bellowa. Celý konflikt mezi Evropou a Amerikou vyznívá schematicky, stejně jako je v knize poněkud konvenčně ztvárněna židovská minulost, konkrétně holocaust. Neznamená to však, že nestojí za to takové dílo číst. Díky Harry Fonsteinovi a Billy Roseovi se vypravěči povedlo najít, jaký smysl má paměť, totiž snažit se zaznamenat co nejvíce vzpomínek, aby nic z minulosti ani z lidí nebylo ztraceno. Mnémosynin ústav by se nám hodil i v Čechách...