Politická situace na Tchaj-wanu se v posledních týdnech opět dostává na přední stránky novin. V této souvislosti stojí za připomenutí nedávná publikace nakladatelství Mì:Lù Publishing, které se tchajwanské literatuře soustavně a pečlivě věnuje. Autorem sbírky esejů nazvané Vzpomínky na horu Čchi-laj (Čchi-laj čchien-šu / Qilai qianshu) je Yang Mu (v české transkripci Jang Mu), významný tchajwanský básník, esejista a profesor srovnávací literatury, který mj. střídavě působil na Univerzitě státu Washington v Seattlu a Národní univerzitě Tung-chua (Donghua) v Chua-lienu (Hualian). Kromě pedagogického působení a hostování v různých významných institucích je Yang Mu autorem četných sbírek básní a esejů a laureátem mnoha literárních cen.

Narodil se roku 1940 v Chua-lienu, městě situovaném na tichomořském pobřeží ve východní části Tchaj-wanu. Moře a především okolní hory, lemující pobřeží, jak už název sbírky napovídá, jsou pro něj celoživotním zdrojem inspirace. Místo, kde strávil dětství ovlivněné druhou světovou válkou a následným politickým vývojem (nejen) na Tchaj-wanu, je výjimečné z několika důvodů. Není jen krásné, ale bylo v mnoha ohledech velmi různorodé (obývaly ho různé národnosti s odlišnými kulturními zvyklostmi) a za autorova dětství a mládí doznalo mnoha – nejen politických – změn. Prostředí, v němž vyrůstal, s horou Čchi-laj střežící ospalé městečko Chua-lian, které dřímalo „právě tam, kde se křížila silnice a železnice, v krásné aluviální deltě řeky, hlavu zabořenou v ukolébavce Tichého oceánu“ (s. 8), ovlivnilo Yangovu tvorbu zásadním způsobem.

Yang Muova sbírka esejů je rozdělena do tří částí: Bouře nad horami a mořem, Návrat k bodu nula a Kdysi dávno jsem se vydal na cestu. Už v jeho prvních vzpomínkách, omezených na dvorek rodného domu a blízké okolí, plné exotických rostlin, se objevuje i motiv Japonců, kteří na Tchaj-wanu žili, a především japonštiny jako samozřejmé součásti jeho dětského světa. „Jednou, když jsem pod banyánem u našeho vchodu krmil vážkou mravence, vylezl soused a sprostě mi japonsky nadával a já mu to tehdy dlouhým proudem japonských nadávek vrátil. Pamatuji si, že japonština k tomu měla spoustu ustálených výrazů, které sedly lépe než ty tchajwanské. V tu chvíli šel kolem zrovna uniformovaný japonský policista, který vážně pronesl: ,Tomuhle kodomo (klukovi) to ale mluví.‘“ (s. 9)

První zásadní změnou v Yang Muově životě bylo dočasné stěhování na venkov zjara roku 1945, kdy se začaly stupňovat americké nálety na Chua-lien. Malému chlapci útěk před bombardováním připadal jako celodenní „jarní výlet pro radost“. Ocitl se na venkově, zprvu v údolí mezi rýžovými poli a po nějaké době se rodina odstěhovala do hor obývaných domorodým horským kmenem Pangcah. Setkání s jeho příslušníky bylo pro autora setkáním s tajemstvím, se zvláštním druhem vůně, s mnohými tabu. Se záležitostmi, kterým nerozuměl, ale které si zamiloval a které probudily jeho hluboký vnitřní svět. Jak sám říká: „Jejich svět je můj svět. Nebo spíš jejich svět dřív býval i mým.“ (s. 43)

V části sbírky nazvané Návrat k bodu nula se ve vzpomínkách vrací do období počínajícího dospívání, do doby po sérii zemětřesení, kdy mu bylo dvanáct a doba „právě procházela proměnou z neklidné v poklidnou – možná to nebyl klid, ale kombinace vzteku a strachu“. (s. 116) V té době se dařilo sloganům, denně se konal obřad vyvěšení státní vlajky, doprovázený skandováním hesel se zdviženou pravicí sevřenou v pěst. Domů se vraceli ti, kteří byli dříve odsouzeni k trestu smrti a ukrývali se u domorodých kmenů. Šlo hlavně o lékaře, učitele nebo dirigenty kostelních sborů. Toto období bývá nazýváno „bílý teror“. Z historického hlediska trvalo od Incidentu 228, pojmenovaného podle 28. února 1947, kdy došlo k masakru obyvatel Tchaj-peje, až do 14. července 1987, kdy bylo po osmatřiceti (!) letech zrušeno stanné právo.

Závěrečná část knihy, nazvaná Kdysi dávno jsem se vydal na cestu, zachycuje konec padesátých let, dobu vstupu do dospělosti. „Všechno, co jsem měl vědět, jsem už věděl, a i když jsem se to neučil s velkým nadšením, usilovně jsem to držel v paměti. Něco se nehodilo říkat na veřejnosti, něco se nesmělo dokonce ani šeptat do ucha.“ (s. 223) Čtenářům střední a starší generace to jistě evokuje vlastní zážitky z dob totality.

Yang Mu pojmenovává situace, pocity a postoje velmi přesně, zaostřuje na detail a přitom mistrně kombinuje ryze osobní vzpomínky s těmi obecnými, které sdílejí mnozí jeho vrstevníci. Na rozdíl od mnohých autorů z ČLR, kteří líčí své vzpomínky na dětství a mládí v totalitním režimu nesmírně syrově – a možná až surově, prokázal Yang Mu především hlubokou sounáležitost s krajinou, přírodou a prostředím, v němž žil. Jeho vzpomínky jsou nesmírně poetické, dává čtenáři nahlédnout do svého vnitřního světa, který zrcadlí nálady ročních dob, hukot oceánu, klidnou vznešenost hor, nejrůznější detaily vnímané všemi smysly. Yang Muovy eseje se v mnoha ohledech blíží básním v próze: „Uteklo mezitím třicet let, nakonec jsem však způsob, jakým ji [známou vůni] chytit a popsat, nalezl, jde o použití metafor a symbolů, mohou to být listy stromů, polní tráva, neznámé rostliny anebo stopa po ptácích, co proletěli po nebi, zvednutý prach na louce po skoku zajíce. Možná je to i radost arekové palmy rostoucí do výšky, je to rosa, co se noc co noc uchytí na okraji listu banánovníku, je to dřina bambusových výhonků, které prorazily zem, je to hlas, jímž tele volá svou matku.“ (s. 319)

Yang Muovy Vzpomínky na horu Čchi-laj jsou ideální četbou pro rozptýlení podzimních chmur – nejlépe v kombinaci se šálkem zeleného čaje.