Na pódiu bez dekorace se postupně vystřídalo deset vítězů ze zemí, které byly letos na řadě (Cena EU rotuje, na každou zemi se dostane zhruba jednou za tři roky). Česká vítězka Lucie Faulerová (za román Smrtholka) mezi nimi scházela, z celkem prostého důvodu – každou chvíli čeká narození potomka. Spisovatelé zejména z menších (nejen) evropských zemí (třeba Bulharsko, Island, Portugalsko, Tunisko) se snažili – občas ne zrovna perfektní angličtinou – odpovídat na otázky velmi rychle mluvícího moderátora, pak přečetli krátký úryvek z vítězné prózy v rodném jazyce a na plátno se promítal anglický překlad. O samotných oceněných knihách si tak bylo možné udělat jen velmi mlhavou představu, přesto mě při tom něco napadlo.

V Česku bývá Cena EU za literaturu vnímána a oslavována jako pro vítěze skvělá příležitost, jak se dostat do povědomí přinejmenším evropských čtenářů. Pořadatelé totiž překlad a vydání vítězných knih dotují docela štědrými částkami. Před čtyřmi lety se tak vítězný román Bianky Bellové Jezero podařilo přeložit do tuším šestnácti jazyků. I o Faulerovou je již podle její agentky zájem, ocenění mimochodem může pomoci i čerstvému německému překladu její první knihy Lapači prachu. Ale já jsem si uvědomil, že si nepamatuji, že bychom v posledních letech vydali v Česku vítězný román z nějaké jiné malé země.

V prvních letech poté, co byla cena poprvé vyhlášena (2009), se ještě čeští nakladatelé docela snažili, zejména maličké nakladatelství Dauphin, občas se přidali další menší nakladatelé jako dybbuk, Havran nebo Větrné mlýny. Ovšem za posledních zhruba šest let už téměř nic, a když, tak ze zemí, odkud se do češtiny překládá celkem pravidelně, navíc často šlo přitom o knihy atraktivní a ve svých zemích i čtenářsky úspěšné – za těch několik málo lze zmínit Slast od Marty Dzido z Polska. Neboli zdá se, že zatímco když dojde na vítěze z Česka, v zahraničí o něj zájem je (jedno, jestli jsou v tomto směru nejrychlejší a nejaktivnější nakladatelé z malých zemí na Balkáně, kde možná dotace z Bruselu může vylepšit nakladatelův rozpočet bez ohledu na to, kolik výtisků knihy se následně prodá), opačně to moc nefunguje.

Česko přitom rozhodně není a nikdy nebývalo zemí, která zahraniční literaturu ignoruje, spíš naopak. Jen jako by byl zájem zejména o autory velkých literatur, případně jazyků, které se překládají relativně snadno, knihám v menších a komplikovanějších jazycích však často k překladu do češtiny nepomůže ani Nobelova cena pro jejich autora. Možná to souvisí s tím, jak se v posledních letech koncentruje nakladatelský byznys a velká vydavatelství jako Albatros Media a Euromedia Group začala pohlcovat mnohá menší. Možná jsou nakladatelé opatrnější a víc se soustřeďují na tituly, o které bude čtenářský zájem, a autora z Chorvatska nebo Litvy předem vyloučí. A ani dotace z evropských peněz je nepřesvědčí.

Možná také ona asymetrie vypovídá o tom, že my Češi vzhlížíme k větším a úspěšnějším zemím, zatímco ty menší nás nezajímají. A část z nás možná vzhlíží jen sama k sobě. Myslím, že je to škoda. A že by si z letošního ročníku několik autorů české vydání své knihy zasloužilo. Namátkou: srbský autor Dejan Tiago Stankovič svůj román Zamalek umístil do Egypta a podle poroty jím navazuje na Durrellův Alexandrijský kvartet, Nizozemka Gerda Blees prostřednictvím pětadvaceti vypravěčů píše v románu My jsme světlo o ženě (a celé skupince lidí), která se rozhodla nejíst a žít jen ze vzduchu a světla. Třeba by tu nějaké čtenáře takové knihy zajímaly.