Už když jsme v lednu 2012 uspořádali iLiforum na téma „Česká literatura v cizině“, narazili jsme na to, že klíčovou roli při šíření české literatury v zahraničí má překladatel. A už tehdy jsme si kladli otázku, zda si to všechny zainteresované strany dostatečně uvědomují. Christina Frankenberg z Českého centra Berlín tehdy na závěr diskuse navrhla, abychom se někdy věnovali podrobněji situaci ve světové bohemistice.
Chtěli jsme podchytit větší skupinu respondentů, a tak jsme se rozhodli pro anketu. Oslovila jsem zhruba šedesát bohemistů a literárních překladatelů z češtiny po celém světě – spojení na ně jsem našla především na stránkách www.czechlit.cz (jen drobná připomínka – ne všechny adresy jsou funkční). Na otázky odpovědělo 16 bohemistů-překladatelů z nejrůznějších zemí světa, v abecedním pořadí:

Khalid El Biltagi (Egypt)
Kristin Kilsti (Norsko)
Mirko Kraetsch (Německo)
Halina Lapiňa (Lotyšsko)
Giuli Lezhava (Gruzie)
Kees Mercks (Nizozemsko)
Benoît Meunier (Francie/ČR)
Sanja Milićević Armada (Chorvatsko)
Donka Rous (Makedonie)
Julia Różewicz (Polsko)
Jan Rubeš (Belgie frankofonní)
David Short (Velká Británie)
Sergej Skorvid (Rusko)
Nives Vidrih (Slovinsko)
Xu Weizhu (Čína)
Paul Wilson (Kanada)

Jsou mezi nimi jak univerzitní docenti a profesoři češtiny – aktivní i v důchodu, kteří jsou současně činní jako literární překladatelé, tak překladatelé působící mimo akademické prostředí, ať už vystudovaní bohemisté, nebo překladatelští samoukové s odlišným původním vzděláním. Polská bohemistka a překladatelka Julia Różewicz provozuje navíc vlastní nakladatelství Afera, které se specializuje na českou literaturu.

Otázky zněly:

1) Jak se ve vaší zemi může člověk stát literárním překladatelem z češtiny? (Existuje u vás univerzitní studium bohemistiky nebo odborné studium překladatelství se zaměřením na češtinu? Do jaké míry má student bohemistiky možnost osvojit si v rámci studia základy literárního překládání?)

2) Jaké jsou ve vaší zemi možnosti dalšího vzdělávání literárního překladatele z češtiny, respektive možnosti zlepšování kvalifikace pro překladatele, kteří nemají regulérní bohemistické (překladatelské) vzdělání? (Organizují se překladatelské dílny? Existují mentoráty, kdy zkušenější překladatel pomáhá začátečníkovi s prvním překladem? Udržujete kontakty s kolegy – ať už ve vlastní zemi, nebo i v zahraničí? Máte možnost nechat si překlad pročíst rodilým Čechem?)

3) Když porovnáte situaci a úroveň literárních překladů z češtiny dříve a nyní, máte dojem, že se překladatelský obor ve vaší zemi příznivě rozvíjí? Jak často se ještě ve vaší zemi překládá česká literatura prostřednictvím některého světového jazyka (přes anglický, německý či francouzský překlad)?

4) Jak vidíte budoucnost literárního překládání z češtiny ve své zemi? Je dostatek nových adeptů? Rozvíjejí se možnosti překladatelského vzdělávání, stipendijních pobytů v překladatelských domech a další podpory literárních překladatelů (pracovní stipendia, granty, překladatelské ceny)?

5) Jak vnímáte postoj České republiky k překladatelům české literatury? Máte konkrétní návrhy, jak by Česká republika mohla zahraniční bohemisty-překladatele lépe podpořit?

6) Chybí v předchozích otázkách něco důležitého, o co byste se s námi chtěli podělit?

Při formulování otázek jsem se opírala o vlastní zkušenosti: znám dobře situaci literárních překladatelů v Nizozemsku a ve vlámské části Belgie, mám přehled o finanční i jiné podpoře, jaké se dostává nizozemským literárním překladatelům z češtiny nejen z české, ale i z nizozemské strany. Z praxe naší literární agentury Pluh vím, jak je v některých jazykových oblastech obtížné najít dobrého literárního překladatele z češtiny, což někdy nakladatele vede k rozhodnutí překládat přes (v lepším případě autorizovanou) anglickou, německou či francouzskou verzi.
V podotázkách této ankety se tedy promítá skutečnost, že v nizozemské jazykové oblasti působí dva literární fondy – nizozemský (NLF) a vlámský (VFL), které mají na starosti propagaci nizozemsky psané literatury v cizině. NLF kromě toho podporuje nizozemské literární překladatele z nejrůznějších jazyků včetně češtiny formou pracovního stipendia, jímž se základní překladatelský tarif (6,3 eurocentu za slovo) zhruba zdvojnásobí. Zahraniční překladatelé z nizozemštiny mají v Amsterodamu a v Antverpách k dispozici překladatelský dům. Ve spolupráci s Odborným překladatelským střediskem při univerzitě v Utrechtu pořádá NLF a VFL překladatelské dílny z nizozemštiny i do nizozemštiny, začínajícím překladatelům nabízejí mentoráty zkušených kolegů (kteří za to dostanou zaplaceno). Jednou ročně se konají tzv. překladatelské dny, kde se scházejí nizozemští literární překladatelé i zahraniční překladatelé nizozemsky psané literatury. V Nizozemsku se tradičně na literární a překladatelské ceny pohlíží nejen jako na symbolický projev uznání, ale velmi věcně: jako na jednu z forem, jak tyto bezpochyby tvůrčí profese finančně dotovat. NLF každoročně uděluje cenu v hodnotě 10 000 eur střídavě některému zahraničnímu překladateli z nizozemštiny nebo nizozemskému literárnímu překladateli z jiného jazyka. Kvalitu překladů do velkých jazyků fond stimuluje pomocí tří dvouletých cen (za nejlepší překlad do angličtiny, francouzštiny a němčiny). Kromě toho existuje od roku 1981 pro překladatele ze slovanských jazyků Cena Aleidy Schotové (v hodnotě 2 500 eur). Nejvýznamnější nizozemská cena pro překladatele z nizozemštiny i do nizozemštiny je Cena Martina Nijhoffa v hodnotě 35 000 eur. V roce 2011 byla založena „Cena pro evropskou literaturu“, která odměňuje autora (10 000 eur) a překladatele (2 500 eur) nejlepšího překladového románu za uplynulý rok. A to je jen jeden z mnoha způsobů, jak zlepšovat povědomí veřejnosti o tom, v čem vlastně práce literárního překladatele spočívá a jak důležitou roli pro zahraniční vydání určité knihy hraje.

Jak se překladatel rodí
Z odpovědí vyplývá, že cesty k profesi literárního překladatele z češtiny jsou různé, ale pravidelně se ozývá, že v tom hraje roli náhoda. Téměř nikdy se v rámci studia češtiny nevěnuje literárnímu překladu taková pozornost, aby bohemistický univerzitní diplom současně znamenal i kvalifikaci literárního překladatele. Často to souvisí s tím, že samotné studium nesposkytuje dostatečné jazykové znalosti – je na každém, aby se např. pobytem v ČR zdokonalil v češtině na vlastní pěst. Nives Vidrih připomíná, že literární překládání není pro každého – je k němu potřeba „literární nadání, umělecký talent“. Také Paul Wilson zdůrazňuje, že schopnost formulovat ve vlastním jazyce je možná ještě důležitější než vlastní překládání. Mirko Kraetsch poukazuje na názor některých odpovědných institucí, který však sám nesdílí, že překládání je řemeslo, a tak nepatří na univerzitu, ale na odborné školy (což zřejmě vedlo např. ke zrušení oboru překladatelství na Humboldtově univerzitě).
V mnoha zemích se čeština nedá studovat jako hlavní obor, leckde se na univerzitě nedá studovat vůbec. Výchozí pozice adepta literárního překládání z češtiny je v každé zemi jiná. Namátkou: ruská bohemistika má tradice sahající do 19. století, slovinská katedra bohemistiky existuje od roku 2004. V Číně byla z historicko-politických důvodů silná generace bohemistů v 50. letech, na kterou se současní bohemisté snaží navázat – studium češtiny se v Pekingu otvírá každé dva roky zhruba pro 15 studentů, ale pro literární překlad příliš prostoru není. Ani na britských univerzitách, nakolik se tam ještě katedry bohemistiky drží, se literárnímu překladu zvlášť nevěnují. Totéž platí pro Německo. Na egyptské bohemistice se v obou semestrech čtvrtého ročníku věnuje literárnímu překladu osm hodin týdně a pro vážné zájemce o tento obor existují postgraduální překladatelské programy. Také na polských katedrách bohemistiky se věnuje literárnímu překladu pozornost, stejně jako na pařížské Sorbonně, kde studenty pro překládání získává Xavier Galmiche, i makedonská bohemistika umožňuje zaměření na překlad. Na bruselské frankofonní univerzitě studenti do čtvrtého ročníku ještě nejsou schopni číst bez problémů českou literaturu v originále, ale Jan Rubeš uspořádal pro nadané studenty překladatelský seminář (přeložili Babičku Boženy Němcové). Na Amsterodamské univerzitě ještě je možné studovat češtinu jako hlavní obor, v magisterském studiu se dá kombinovat s překladatelstvím, ale zájem studentů je minimální a náplň studia se stále víc oklešťuje. V Lotyšsku existuje univerzitní studium češtiny pouze jako nepovinný předmět, vyučovaný dvě hodiny týdně. V Norsku či Gruzii katedra bohemistiky neexistuje vůbec.

Jak překladatel roste
Pokud dochází k mentorování začínajících překladatelů zkušenými kolegy, bývá to na soukromé bázi – zmiňuje se o tom např. David Short. Sergej Skovrid vzpomíná, že za sovětských dob se mentoráty či překladatelské dílny organizovaly, ale dnes na to nezbývá čas. K pročítání překladu rodilým Čechem se překladatelé staví různě: někteří z nich to považují za užitečné (jde samozřejmě o Čecha s jazykovým vzděláním, který současně výborně ovládá cílový jazyk, takže může z překladu vychytat nesprávné interpretace, významové posuny, mnohdy i odklon od stylového rejstříku), jiní se spokojí s konzultací problematických případů s rodilým Čechem nebo přímo autorem. V podrobném pročítání však přínos nevidí, protože Čech podle nich nemůže dobře posoudit text v jazyce, který není jeho mateřštinou. Ledacos by zachránila kvalitní redakce (na tu jsme se specificky neptali, ale její význam zdůrazňuje např. Paul Wilson), z několika zmínek se však zdá, že vzhledem k úsporám v nakladatelstvích úroveň redigování naopak klesá, případně že redakce se týká ryze cílového jazyka bez porovnávání z originálem. Redaktorů znalých češtiny je samozřejmě jako šafránu – v mnoha zemích ani jeden. Není jasné, nakolik si překladatelé sami zajišťují „druhé oči“, tedy čtenáře, který jejich překlad podrobně projde s originálem v ruce. Z různých zemí se ozývá, že díky snadnějšímu cestování a díky internetu se podmínky překladatelů oproti minulosti zlepšily, ale kvalita překladů přesto kolísá – mnohdy pro lhostejný přístup nakladatelů, kteří se obracejí na nezkušené překladatele a nezajišťují knize potřebnou redakční péči.

Jak si překladatel z češtiny upevňuje pozici
V Nizozemsku ještě někdy dochází k překladům přes třetí jazyk (tj. přes němčinu nebo angličtinu – podle Keese Merckse v případě, že zakázka spěchá), v Gruzii se někdy překládá přes ruštinu. I v dalších zemích (Slovinsko, Lotyšsko, Makedonie) se v minulosti někdy překládalo přes třetí jazyk, ale dnes už k tomu nedochází. Čínské souborné vydání Milana Kundery je přeložené z francouzštiny (ale kromě toho, že tento autor samozřejmě některá díla ve francouzštině napsal, tu hraje roli i jeho výslovné přání).

Jak se překladatel druží
Překladatelé jsou z povahy sólisté. Snad proto nepřikládají kontaktům se zahraničními kolegy všichni stejnou váhu – někteří v nich dokonce nevidí žádný přínos, protože každý překládá do jiného jazyka. Jiní mají dobré zkušenosti s tím, že překladatelé z různých zemí, kteří pracují na stejném titulu, si přeposílají a průběžně doplňují seznamy otázek autorovi: výhoda je, že autora neobtěžují stále další překladatelé se stejnými dotazy, současně může kolegova otázka navést překladatele na určitý problém, kterého si možná sám ani nevšiml.
Většina překladatelů však s radostí občas vyjde mezi lidi. A tak až na jedince, kteří si nepotrpí na organizovaný program, si respondenti chválí setkání bohemistů, ať už je v minulosti pořádala Obec spisovatelů ČR, nebo zhruba poslední čtyři roky Svět knihy, s. r. o., ve spolupráci s Fra a s Pražským literárním domem. Na květnový veletrh Svět knihy totiž už tradičně mnozí zahraniční bohemisté stejně přijíždějí a je to pro ně příležitost ke každoročnímu setkání s kolegy. Tito pravidelní účastníci bohemistických seminářů se letos na pozvání Dany Kalinové ze Světa knihy opět sjeli v květnu v Praze a apelují na to, aby se osvědčené propojení s veletrhem nerušilo. Přimlouvají se za ještě větší rozšíření okruhu účastníků. Nechápou proto, proč se oficiální bohemistický seminář MK ČR letos koná až v polovině července v Ostravě, Brně a na Bítově, čímž se účast naopak tříští (málokdo si může dovolit jet na seminář dvakrát ročně, navíc v rozpětí dvou měsíců). O této červencové akci přitom mnozí ani nevědí, protože nedostali pozvánku, přitom uzávěrka přihlášek byla už 25. 4. (v předchozích ročnících to bylo měsíc před datem konání). Jistý údiv budí i to, proč je na programu bohemistického semináře mimo jiné vystoupení dvou skotských básníků či slovenské prozaičky v rámci Měsíce autorského čtení.

Jak se překladatel organizuje
Mirko Kraetsch, Kristin Kilsti, Nives Vidrih, Sanja Milićević Armada a Paul Wilson zmiňují činnost profesních překladatelských organizací ve svých zemích. Zajímavé jsou například německé či norské překladatelské dílny zaměřené na obecné překladatelské problémy a rozvíjení stylistických schopností překladatelů v mateřštině, bez ohledu na to, z kterého jazyka překládají. Přínosné bývají kombinované dílny, kde se sejdou např. překladatelé z češtiny i do češtiny a konfrontují své problémy. Slovinská překladatelská organizace podporuje překladatele finančně v podobě stipendia ve výši 1500–5000 eur, o které lze zažádat každý druhý rok za už vydaný překlad, a uděluje cenu (roku 2009 ji získala Nives Vidrih za překlad Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, který obsahuje kromě této Hrabalovy prózy i Taneční hodiny pro starší a pokročilé a výběr z jeho povídek). Chorvatská obec překladatelů pořádá dílny – i pro překladatele z češtiny. Americká ALTA uděluje překladatelskou cenu (roku 2010 ji získal Alex Zucker za překlad knihy Paměť mojí babičce Petry Hůlové).

Cenám jinak překladatelé většinou velký význam nepřikládají (David Short pochybuje, že by jejich existence sama o sobě povzbudila k dalšímu překládání, jiní se k tomuto bodu prostě nevyjadřují). Xu Weizhu píše o dvou cenách Ministerstva zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména ČR v cizině, které v uplynulých letech připadly také čínským bohemistům (Gratias Agit v roce 2005 pro bohemistku Liu Xingcan a pamětní medaile T. G. Masaryka, udělovaná velvyslancem v té které zemi, v roce 2009 pro „řadu čínských bohemistů a jednoho čínského nakladatele, který vydal soubor překladů Hrabala“). Slovinskou cenu pro překladatele do 35 let získala roku 2009 Tatjana Jamnik za překlad Spalovače mrtvol  Ladislava Fukse.

Jak kdo, jak kde
Obecně se zdá, že hodně záleží na individuální místní iniciativě. Sergej Skorvid si např. velmi chválí každoroční překladatelskou soutěž pro studenty češtiny, kterou pořádá od 90. let České centrum Moskva. Uvítal by, kdyby se podobně stal tradicí i překladatelský seminář, který se tam konal pokusně v roce 2012. V jiných Českých centrech však taková tradice neexistuje. Kees Mercks, David Short a Mirko Kraetsch uvádějí letošní soutěž pro začínající překladatele do 35 let (tedy ne nutně bohemisty) ke 100. výročí narození Bohumila Hrabala, organizovanou Českými centry a Literární sekcí Institutu umění, která obsáhla německou, nizozemskou, ukrajinskou, běloruskou, anglickou, španělskou, italskou, ruskou, bulharskou, japonskou a polskou jazykovou oblast. Neúčastnila se jí tedy ani všechna Česká centra (z velkých jazykových oblastí je zvlášť nápadná absence francouzštiny). Lišil se také přístup v jednotlivých zemích, ať už jde o věkovou hranici, publicitu, vyhlášení vítězů či podchycení nových talentů v podobě závěrečné překladatelské dílny pro všechny účastníky nebo možnosti publikovat vítězný překlad časopisecky. Česká centra chtějí koncept rozvinout a pokračovat v něm i v příštích letech. Budoucnost ukáže, kolik nových literárních překladatelů z češtiny z tohoto projektu vzejde.

Elán kontra dožívání
Podobně se zdá, že díky činorodým jedincům se úspěšně rozvíjí bohemistika v některých „nových“ oblastech. Khalid El Biltagi píše o překladatelských dílnách, někdy organizovaných ve spolupráci s dalšími mezinárodními subjekty, jako je LAF (Literature Across Frontiers) nebo ANF (Anna Lind Foundation). Naproti tomu respondenti z některých zemí se zavedenou bohemistickou tradicí (Velká Británie, Německo) si o budoucnost oboru dělají starosti. Mnohdy to souvisí s odchodem do důchodu nebo úmrtím výrazné pedagogické osobnosti. Kees Mercks upozorňuje na stále obtížnější finanční situaci nizozemských univerzit i studentů (vzhledem ke změnám v systému stipendií), což má za následek minimální zájem o studium češtiny jako hlavního oboru.

Perspektivy
Pokud jde o literární překlad, je situace v Německu přesto i do budoucna nadějná – jak říká Mirko Kraetsch: „Nastupuje další generace, která očividně ví, co dělá.“ Také v Polsku nebo v Lotyšsku je překladatelů z češtiny dostatek, což znamená dvě různé věci: v Polsku se vydává českých titulů hodně, ale naštěstí je tam dost zkušených překladatelů; v Lotyšsku vycházejí zhruba dva tituly ročně, takže víc překladatelů by tam nenašlo uplatnění. V Belgii je specifická situace v tom, že belgická nakladatelství se vydáváním překladové literatury téměř nezabývají: belgičtí překladatelé se musí prosadit u francouzských, respektive nizozemských nakladatelů v konkurenci domácích překladatelů. Slovanští respondenti vyjadřují naději, že bez ohledu na obtíže se i v budoucnu jistě najde někdo, kdo se překládání české literatury bude věnovat. Kristin Kilsti, momentálně jediná norská literární překladatelka z češtiny, žádné následovníky nemá, takže i tam zbývá jen doufat, že někoho v příštích letech „náhodou“ česká literatura zaujme natolik, že se rozhodne stát jejím překladatelem. Takové rozhodnutí prakticky všude komplikuje skutečnost, že literárním překládáním z češtiny se nelze uživit.

Podpora ze strany ČR
Respondenti se vesměs vyjadřují velmi pochvalně o tom, že MK ČR uděluje granty na podporu zahraničních překladů. V mnoha zemích platí, že bez grantu by překlad z češtiny nevyšel. Mirko Kraetsch poukazuje na to, že vzhledem k výši překladatelských honorářů v cizině (vychází ze situace v německé jazykové oblasti – v průměru 5000 eur za knihu o 250 stranách) tvoří celková částka vyčleněná na granty (kolem 3 milionů korun – v rozpočtu MK ČR tedy mizivá částka) jen asi třetinu obnosu, o který nakladatelé žádají. Podotýká také, že i když do Německa či Rakouska přijede na pozvání některého Českého centra a s podporou MK ČR určitý spisovatel, nejsou už v poslední době prostředky na to, aby se vystoupení mohl účastnit i překladatel jakožto autor cizojazyčné verze. K tomu je třeba doplnit, že Mirko Kraetsch se nevěnuje jen překládání, ale má už léta velký podíl na propagaci české literatury v německé jazykové oblasti, kde mnohokrát fundovaně moderoval vystoupení nejen „svých“ českých autorů na veletrzích a literárních festivalech. Kees Mercks se obává, že ČR v rámci snižování nákladů na kulturu přestane mít chuť přispívat na knižní vydání v bohatších zemích. Xu Weizhu oceňuje podnětné působení Vítězslava a Renaty Greplových, svého času českého velvyslaneckého páru v ČLR, také Halina Lapiňa zmiňuje úzkou spolupráci s českou ambasádou v Rize.

Co nejvíc chybí
Snad všichni respondenti se shodují na tom, že by velmi uvítali možnost stipendijního pobytu v ČR. Ať už v podobě stálého překladatelského domu, nebo – jak navrhuje Paul Wilson – v podobě letních táborů, kde by překladatelé z různých zemí mohli pár týdnů intenzivně pracovat v českém prostředí a případně se mohli sejít se „svým“ autorem a konzultovat s ním různé problémy přímo.

Závěrečné slovo patří účastníkům ankety (v abecedním pořadí):
Khalid El Biltagi (Egypt):
„Velmi si vážím finanční podpory překladatelů, kterou poskytuje ministerstvo kultury ČR. Bez této podpory bych osobně nemohl překládat tolik titulů z české literatury. Já bych navrhoval ten překladatelský pobyt. Myslím, že by byl velmi užitečný k rozvíjení překladatelů, k bezprostřednímu seznámení s rozvojem literárního a kulturního života. Dále bych navrhoval, aby ČR podporovala své spisovatele a jejich propagaci ve světě tím, že by se mohli účastnit čtení a autogramiád svých přeložených děl v zahraničí.“

Kristin Kilsti (Norsko):
„Podporovat seminář Dany Kalinové každý rok, to jako základ, jako začátek! Dále by se měly podporovat další podobné, ale jednorázové akce (jako například podnět Větrných mlýnů letošního roku. To je určitě zajímavá akce, ale neměla by vytlačit už zavedený seminář paní Kalinové a Světa knihy! Letošní seminář Větrných mlýnů se také koná v období, kdy málokdo, kromě studentů, má příležitost přijet do České republiky...). Jednou možná uspořádáme velký seminář, případně projekt spolupráce na téma překládání z češtiny, možnosti dalšího vzdělávání, možnosti založení literárního domu v České republice atd. atd. ;-).“

Mirko Kraetsch (Německo):
„Kultura je vždy ta oblast, ve které se začíná šetřit. Ale je to krátkozraké. Protože tento postoj poškozuje obraz České republiky. Nejednou jsem slyšel: No, ti tam na východě, ti na takové věci přece nemají prachy, tam ještě jde o zásadní záležitosti. Jako by Česká republika byla rozvojová země. Právě skrz literaturu – aktuální, ale i klasiku – lidé v zahraničí možná lépe pochopí aktuální dění v zemi a porozumějí postojům a činům, které mají své kořeny v dějinách. Dějiny se dají nastudovat v odborných publikacích, ale mnohem širší dopad to má, když se to skrývá v napínavém příběhu, jak jich spoustu nabízejí čeští autoři.“

Halina Lapiňa (Lotyšsko):
„Výše jsem již zmínila semináře bohemistiky a všichni, kteří se těchto seminářů zúčastňujeme, jsme za tuto možnost vděčni. Pokud mohu hovořit za Lotyšsko, základním problémem je finanční situace nakladatelství. Zatím jsme informováni pouze o překladatelském grantu MK ČR. Možná jsou ještě nějaké další zdroje, ze kterých by se daly čerpat finanční prostředky na podporu české literatury v Lotyšsku, o kterých nevíme. Ráda bych uvedla svoji osobní zkušenost. Právě dokončuji překlad Babičky od Boženy Němcové a nyní budu muset vyvinout velké úsilí ve vyhledávání sponzorů pro vydání této knihy.“

Giuli Lezhava (Gruzie):
„Teď je složité mluvit o budoucnosti a rozvoji překládání z češtiny u nás. Co se týká stipendijních pobytů v překladatelských domech a další podpory literárních překladatelů, bylo by moc dobré, kdyby taková podpora byla, protože všechno je bohužel spojeno s financemi.“

Kees Mercks (Nizozemsko):
„Vydavatelská situace v Nizozemsku (i jinde) je finančně vratká mj. kvůli novým digitálním nástrojům, a proto nakladatelé vydávání řekněme menších literatur, např. české, velmi opatrně zvažují. Na druhé straně vzhledem k tomu, že se možnosti studovat češtinu u nás omezují jak finančně, tak i obsahově, bylo by dobré rozšiřovat možnosti, jak si zdokonalit znalosti z češtiny u vás v ČR, třeba v podobě odborných kurzů i pobytů.“

Benoît Meunier (Francie/ČR):
„Mám pocit (ale jde o pocit), že je obecně pozice literárního překladatele (z jakéhokoli jazyka) mnohem uznávanější v českých zemích, asi z toho důvodu, že se vždy muselo hodně překládat ze světových literatur. Zato způsob, jak jsou čeští překladatelé placeni za literární překlady, je podle mě ostudný. Co se týče postoje k francouzským překladatelům z češtiny, osobně jsem uvítal dílny a semináře, kterých jsem se účastnil a kde jsem mohl potkat české překladatele. Granty, které poskytuje ministerstvo kultury, určitě pomáhají, aby překlady vycházely. Možná by stálo za to podporovat některé knihy a autory přímo na místě, ve Francii (organizovat akce na veletrzích, u nakladatelů, v knihkupectvích atd.), a také podporovat agenty a překladatele při prosazování knih u francouzkých nakladatelů.
Fascinuje mě, že zde vycházejí občas knížky přeložené do francouzštiny (pohádky pro děti, legendy pro turisty apod.), které přeložil český překladatel, a neredigoval rodilý mluvčí.“

Sanja Milićević Armada (Chorvatsko):
„Semináře pro bohemisty jsou velmi užitečné. Škoda, že poslední roky se neví moc dopředu, kdy a kde budou.“

Donka Rous (Makedonie):
„Velkou pomocí pro překladatele jsou české granty, díky kterým se zvýšil počet překládaných děl z české literatury do makedonštiny.“

Julia Różewicz (Polsko):
„MK ČR nás podporuje dobře :)”

Jan Rubeš (frankofonní Belgie):
„Překládat českou literaturu je dnes do značné míry otázkou finanční podpory. Jediný autor, kterého jsem v posledních letech překládal, aniž by se kladla otázka peněz, byl Václav Havel. Před dvaceti lety nebyl problém vydávat Hrabala, Vaculíka nebo Seiferta. Ostatní autory však bylo nutno ,protlačovat‘ za cenu značné argumentace. Dnes je situace nesrovnatelně těžší.
Prioritní do budoucnosti je připravit ediční projekt překladu základního fondu české literatury do francouzštiny. Jak je možné učit český poetismus, když neexistují žádné pořádné překlady Nezvala? Když ani nejsou přístupné manifesty poetismu? Je nutné vypracovat ediční plán základních děl české literatury, znovu vydat překlady, které jsou nedostupné (Malostranské povídky, většina románů Čapka), a doplnit je překlady dalších základních děl. Současně udělat antologii české literatury, alespoň výběrovou, protože studenti bohemistiky nejsou schopni do 4. ročníku číst běžně v originále. Pomoc dnes lze najít u francouzských nakladatelů za podmínky, že budou finančně podporováni, anebo v České republice. Náznak takového projektu existuje v nakladatelství Karolinum, ale je třeba ho konkretizovat. A současně najít distributora pro tyto knihy ve frankofonních zemích.
Myslím, že by bylo dobré vytvořit asociaci zahraničních bohemistů-překladatelů, vytvořit finanční fond na podporu vydávání české literatury (snad existuje, avšak není o něm slyšet) a uvědomit si, že Česká republika ztratila do značné míry kulturní prestiž, kterou se mohla pyšnit jednak v 60. letech, jednak v 90. letech, a že bohužel bez cílené podpory zájem o českou literaturu v zahraničí postupně upadne. Samozřejmě jsme vám při dalším řešení těchto problémů k dispozici.“

David Short (Velká Británie):
„Zdá se mi, že ČR dělá, co může, třebaže se někdy jednání (s nakladatelstvími, ne s překladateli, kteří snad do toho ani nejdou) protahují. Překladatel (tedy já) nepřekládá pro vlastní potěšení něco, co se mu zalíbilo, s tím, že pak začne svůj výtvor kolportovat. Dnes má význam překládat jen na objednávku – ze strany autora či nakladatelství – a s jistotou odměny.“

Sergej Skorvid (Rusko):
„Postoj České republiky k překladatelům české literatury je v současné době velmi vstřícný; konkrétní ,zlepšovací návrhy‘ na případnou organizaci překladatelského semináře při Českém centru apod. viz výše. Ale abych to trochu ,zhořčil‘: velkým zklamáním pro překladatele, i ty budoucí, jakož i pro zájemce o českou literaturu, jichž se v Rusku vždy aspoň hrstka najde, byla naprostá absence ČR na tradičním, od roku 1999 v Moskvě pořádaném knižním veletrhu Non/fiction v prosinci 2013. Předtím tam řadu let měl svůj stánek Svět knihy, kterážto organizace loni nevyhrála soutěž a nebyla vybrána, ale on nebyl vybrán vůbec nikdo! Také České centrum tuto výstavu poprvé ve svých dějinách zcela ignorovalo, a tak místo, kde byl dříve vždy velký, zdaleka viditelný nápis ČESKÉ KNIHY, před půlrokem zelo prázdnotou. Nechce se věřit, že by to bylo znamení postupného mizení ČESKÉ KNIHY z ruského trhu.“

Nives Vidrih (Slovinsko):
„Je výborné, že překlady z češtiny podporuje granty ministerstvo kultury. Mohly by být vyšší, ale vzhledem k celkové situaci buďme rádi, že existují a že se situace nezhoršuje. Měli bychom zadarmo dostávat knihy, o které bychom projevili zájem, přímo z nakladatelství. Já třeba takto skvěle spolupracuji s agentkou paní Danou Blatnou; nevím, jestli tato praxe existuje i jinde. Knihy v Čechách jsou dosud dost levné, ale poštovné je drahé. Já hodně knížek kupuji sama, abych byla v obraze. Velmi bych také uvítala stipendia na pobyt v Čechách, třeba jednoměsíční, bez závazků, resp. povinného programu.“

Xu Weizhu (Čína):
„Bylo by dobré, kdyby Ministerstvo kultury ČR na své webové stránce poskytlo přímý kontakt a možnost podpory překladu, aby zahraniční překladatel se mohl na ně přímo obrátit s projektem překladu založeném na své znalosti a pochopení české kultury. To jistě přispěje k zlepšení kvality překladu a účinné realizaci překladatelského projektu, prospěje to i propagaci české literatury v zahraničí. Pro možnost získat novější informace a lépe se orientovat ve výběru českých autorů a vytipování titulu k překladu by bylo vítané a potřebné poskytnout zahraničním literárním překladatelům pracovní stipendia a organizovat pro ně workshopy v ČR.“

Paul Wilson (Kanada):
„Myslím, že MiniKult má program dotací pro překladatele z češtiny – tak jako my máme u nás takový program pro překládání kanadské literatury. Ale možná, že by bylo dobré uvažovat o nějakém školení přímo v Čechách, pro překladatele – něco jako ,Translators' Colony‘ – kde by se mohli sejít a pracovat překladatelé s autory, třeba během 2 týdnů v létě. Něco takového už existuje v Kanadě a možná, že by stálo za to uvažovat o něčem takovém v Čechách.”