V roce 2023 počet titulů přeložených z češtiny opět klesl – oproti šesti v předchozím roce na pět. Z toho pouze tři spadají do beletrie, přičemž jediný román (Čapkova Válka s mloky, přel. Irma Pieper) vyšel původně v roce 2011, dočkal se několika dotisků, načež ho v roce 2023 zařadilo nakladatelství do edice Wereldbibliotheek Klassiekers a vyšel s novou obálkou. Oba nové překlady (Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby a Karel a Josef Čapek: Devatero pohádek) pocházejí z dílny Edgara de Bruina. Dlouho očekávané vydání Švejka v novém překladu Keese Merckse se kvůli původně zamítnuté finanční podpoře MK ČR o rok odložilo – podle nynějších plánů má kniha vyjít na podzim 2024. Pětici překladů za rok 2023 doplňuje publikace Eduard Táborský, Prokop Drtina: Vriendschap en samenwerking met Stalin? (Přátelství a spolupráce se Stalinem?) – tři záznamy z cest československých politiků z londýnského exilu do Moskvy v letech 1943 až 1945, které přeložil a do historického kontextu umístil Aat in ’t Hout, a další ze série knih Tomáše Halíka, tentokrát De namiddag van het christendom (Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně), opět v překladu (z němčiny) Keese de Wildta.

Neznamená to ale, že by česká literatura zmizela z obzoru. Ota Pavel (viz článek Literární klenot Ota Pavel) vyvolal u nizozemských a vlámských čtenářů nečekaně nadšené reakce. Promítly se i v žebříčcích na závěr roku – recenzent předního listu NRC Sebastiaan Kort ve svém seznamu nejlepších pěti knih dal Pavla na první místo: „Hřejivé, odzbrojující vzpomínky českého smolaře ve spojení s rybařením. (Znovu)objev roku a kniha, kterou každému přeju.“ (NRC / Boeken, 28. prosince 2023) Podle přehledu amsterodamského knihkupectví Athenaeum se jako „kniha roku 2023“ titul vyskytl celkem v pěti žebříčcích významných nizozemských a vlámských novin a časopisů – pro českého autora v nizozemské jazykové oblasti to je nebývalý úspěch. V souvislosti s tím vyzvalo Athenaeum překladatele Edgara de Bruina, aby napsal něco bližšího o specifických problémech při překladu rybářských nebo vorařských termínů, jako je například „vopačinka ve slabejch“.

Devatero pohádek poprvé v nizozemštině

Také Devatero pohádek, jimiž se definitivně uzavřela dlouhá řada překladů z české literatury v antverpském nakladatelství Voetnoot (viz článek Goodbye Moldaviet – teď už doopravdy), vzbudilo příznivý ohlas. Fundovaná recenze Keese Merckse na literárním webu Tzum přináší pohled člověka „od fochu“ – tedy nizozemského bohemisty a překladatele z Amsterodamské univerzity:

„Po romantické pohádce 19. století, v níž se projevuje zejména folkloristický duch se svými čaroději, vodníky, vílami atd., teď přichází ,civilní‘ pohádka, v níž se tyto tradiční prvky vyjadřují v soudobém společenském kontextu. Tyto novátorské, kolidující světy už samy o sobě působí humorně, ale opravdu vtipné momenty se skrývají ve způsobu, jakým zachází s jazykem Čapek i překladatel Edgar de Bruin – ten možností, které nabízí autor, nádherně využívá.“

Kees Mercks knihu recenzoval i ve slavistickém časopise TSL (č. 94, prosinec 2023).

Ve vlámském magazínu pro umění, dějiny, filozofii, literaturu a umění Stretto autor Michel Dutrieue umisťuje mezi četné obrázky (fotografie bratří Čapků, různých vydání, Čapkovy ilustrace z knih) krátké komentáře:

„Čapek vyprávěl mnoho zajímavostí ze života psů a koček, poštmistra Kolbaby (v recenzi je zkomolené jméno „Kolbab“, pozn. M.d.B.), loupežníka Orlanda (tak se v nizozemském překladu jmenuje Lotrando, pozn. M.d.B.) nebo tuláka Františka Krále, a dokonce o vodnících. Vodníci totiž organizují i konference. Předmětem jejich diskusí jsou například otázky, proč už Česko není pod vodou nebo proč už voda není tichá. Pohádky byly poprvé publikovány v roce 1932. V roce 2015 vyšla kniha v Česku poprvé s novými ilustracemi, jejich autorkou je Edita Krausová. V třídílném vydání nakladatelství Fortuna Libri z roku 2018 třetí díl obsahuje ještě dvě krátké pohádky, které se v Devater (v recenzi je slovo zkomolené, pozn. M.d.B.) pohádkách normálně nevyskytují, v tomto specifickém vydání je tedy celkem dvanáct pohádek. Přítomné vydání nakladatelství Voetnoot přeložil a doslov napsal Edgar de Bruin.“

Další recenze následovaly v lednu 2024. Na vlámském literárním webu Mappa Libri o knize napsal Christophe Van Eecke:

„Pohádky se čtou skvěle. Nenudí ani na okamžik, Čapek dává průchod ohromující, ryzí síle představivosti (od babičky chrlící v abecedním pořadí nekonečnou řadu nadávek po mnohohlavou saň, která se z útulku pro zvířata přestěhuje do obyčejného bytu). Pohádky jsou i hodně rozvláčné, s nekonečnými vedlejšími příběhy, dodatky a příběhy v příběhu. Zvlášť ta první a nejdelší, Velká kočičí pohádka, je v tom ohledu opravdový výkon. Ale zároveň se všechno vypráví tak sevřeně a živě, že čtenář, s podporou rádoby naivních kreseb bratra Josefa, nestačí obracet stránky.“

Na nizozemském čtenářském webu Bazarow poznamenává Chris Reinewald:

„Desetiletý čtenář si toho v takových příbězích nevšimne, ale já (téměř sedmkrát starší) ano. Na kombinaci byrokracie, trapnosti, zneužívání moci a absurdity narazíme i u Franze Kafky, také pražského Čecha – i když ten psal českou němčinou –, u Milana Kundery (Žert), u toho milého, bláznivého Maartena Biesheuvela (1939–2020, přední nizozemský autor povídek, pozn. M.d.B.) a u silně nedoceněného nizozemského Čecha Jana Stavinohy.“

Čapkovu dílu v nizozemském překladu, zejména třem knihám pro děti (Dášeňka čili život štěněte, Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku, Devatero pohádek) a – na základě nového vydání – Válce s mloky se v internetovém časopise Donau, zaměřeném na politiku a kulturu střední a jižní Evropy, věnuje Charlotte van Rooden.

„Z nizozemských překladů Irmy Pieper, Edgara de Bruina a Keese Merckse vyplývá, jak je dílo Čapka a jeho bratra Josefa fantasticky různorodé. Nejčerstvěji vyšlo v nakladatelství Voetnoot deset pohádek, které Karel Čapek s bratrem Josefem napsali, ilustrovali a vydali (původně 1932, překlad a doslov Edgar de Bruin) – i s původními ilustracemi. Předtím Voetnoot vydal v roce 2019 a 2021 dvě pozoruhodné edice Čapkových dětských knížek, i ty v překladu Edgara de Bruina a doplněné opravdu úžasnými a původními ilustracemi obou bratrů. V loňském roce kromě toho vyšlo v nakladatelství Wereldbibliotheek čtvrté vydání klasického díla Válka s mloky (původně 1936, překlad a doslov Irma Pieper), v němž autor projevuje stejnou vášeň pro jazyk a hru s perspektivou. Irma Pieper zachytila v překladu výstižně a elegantně rozličné žánry, hlasy, perspektivy a styly různých dokumentů.“

2× Hrabal

Vzhledem k tomu, že jsme už za polovinou roku 2024, zmiňme i dosavadní letošní novinky.

V dubnu oslavil Kees Mercks osmdesátiny a ve stejném měsíci doplnil svou rozsáhlou překladatelskou bibliografii o další dva tituly Bohumila Hrabala. V nakladatelství Prometheus vyšel pod názvem Een driebenig paard (Třínohý kůň) výběr z Dopisů Dubence a text Listopadový uragán ze sbírky Kouzelná flétna. Nakladatelství Pegasus vydalo bibliofilní sešitek s názvem Huis te koop (Dům na prodej) obsahující povídky Ingot a ingoti a Zrada zrcadel z Hrabalovy sbírky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. V souvislosti s tím uspořádalo České centrum Rotterdam 8. 5. 2024 v ústřední budově amsterodamské veřejné knihovny OBA večer s názvem Barst in je kop (Trhlina v mozku), což je narážka na Hrabalův úraz při práci na Kladně, bez něhož by se ale podle vlastních slov neobešel: „Bez trhliny v mozku nelze žít“. O obou nových překladech tam s Keesem Mercksem rozmlouval Michel Krielaars, recenzent deníku NRC a velký milovník Hrabala, a promítaly se úryvky z dokumentárního filmu Johna Alberta Jansena o Hrabalovi Het leven is overal (Život je všude, 2000). Krielaars o Hrabalovi i o připravovaném večeru napsal v NRC o týden dřív – i to snad vedlo k tomu, že bylo už předem vyprodáno.

Vedle toho má Bohumil Hrabal v nizozemských a vlámských literárních kruzích věrné příznivce a obdivovatele, a tak se oba tituly dočkaly četných ohlasů. Mnozí recenzenti při psaní vděčně čerpali z překladatelova doslovu, proto se v nich častěji než dřív mluví o Hrabalovi z hlediska jeho (nestatečných) občanských postojů, i když se při tom někdy autorovi popletou data a okolnosti (z manifestu Několik vět z roku 1989 se stane Několik slov a měl prý kolovat v roce 1969, po smrti Jana Palacha), jak se to stalo docentu historie na Groningenské univerzitě Stefanu van der Poelovi v časopise Donau. Píše také:

„Asociativní, hravá a groteskní, tak by se dala charakterizovat próza Čecha Bohumila Hrabala (1914–1997). Nádherné obrazy a věty střídá opilecký blábol a trapné vtipy. Halucinující pasáže připomínají Bruna Schulze, humor zase Jaroslava Haška. Od čtenáře to vyžaduje určitou pružnost, ale požitek z psaní je nepochybný. Humor změkčuje každodenní komunistickou realitu a nabízí Hrabalovi východisko, stejně jako alkohol. […] V knize Een driebenig paard, ta vyšla dva roky před jeho smrtí, se někdy opatrně ohlíží za svým životem a svým postojem vůči mocným. Dvakrát připomíná dětské vyprávění o havranu, jemuž děti vypíchnou oko: právě to oko, jímž havran viděl svět krásnější než tím zbylým. Havran děti opustí a odletí do světa, který viděl tím chybějícím vypíchnutým okem. Odmítá dívat se na svět tím ještě fungujícím, protože to ukazuje svět, který je šedý, nudný a ošklivý. Pták se nakonec vyčerpáním zřítí na zem.“

Z velkých deníků vyšly recenze kromě v NRC i v nizozemském deníku De Volkskrant a ve vlámském De Standaard (Alexandra De Vos). Na vlámském literárním webu Mappa Libri píše Herman Jacobs:

(o dopisech Dubence): „Upřímně řečeno mi ze začátku příliš neseděly – pábení, to jistě, ale nejprve jsem váhal, jestli – na rozdíl od autorova křestního jména (Bohumil znamená Amadeus, Bohem milovaný) – na nich spočinulo boží požehnání. Postupně však získávají na síle, když z nich nejen zřetelně vysvítá jeho zamilovanost do Giffordové (adresátka dopisů April Gifford, zvaná Dubenka, pozn. MdB), ale v nichž jí také nadšeně, ač místy s ironickým nádechem, píše o sametové revoluci 1989 nebo se s ní dělí o svůj zármutek z úmrtí manželky Pipsi v roce 1987, ale i o svou rozervanost a výčitky svědomí pro vlastní částečnou kapitulaci před dřívějším stalinistickým režimem v Praze, totiž že Hrabal připustil, aby z něj tento režim udělal ,glajchšaltovaného‘ autora.“

(o bibliofilním vydání): „Dvě povídky vydané pod titulem Huis te koop se mi líbí přinejmenším stejně – jestli ne ještě víc. Vyzařuje z nich typicky hrabalovská atmosféra úpadku a marnosti, v níž je přitom cosi melancholického a uprostřed zkaženosti a nefalšovaných hrůz se v ní přesto udržuje zbyteček nevinnosti.“

V kulturně politickém týdeníku De Groene Amsterdammer referuje o sbírce Een driebenig paard spisovatel z mladší generace Thomas Heerma van Voss (1990):

(o Hrabalově turné po USA): „Při čtení se nás zmocňuje pocit, že tady je centrum dění. Tady se žije tak, jak v dnešní době snad žádný spisovatel už žít nemůže. Samozřejmě se někdy Hrabal dopouští ‚humble brags‘ (vychloubání maskovaného jako skromnost, MdB), někdy dokonce vychloubání, které tak ‚humble‘ není, ale vlastně je to na místě. A vyhýbá se koketerii, a to i vzletným stylem ve skvělém překladu; stejně jako mimo jiné v mistrovském románu Obsluhoval jsem anglického krále (1983) tu Hrabal píše dlouhými větami plnými odboček, upřesnění, rozšíření, čárek a apostrofů. Hlasitým přemýšlením a typickou směsí vážnosti a posměchu, politického a banálního, vysoké a nízké kultury, literárního obrazného vyjadřování a hovorové mluvy snadno udrží čtenářovu pozornost. […] Een driebenig paard není vybroušený výklad ducha doby, není to promyšlená a sebereflexivní mea culpa, je to prostě nádherná kniha. A zatímco Hrabal píše dopisy, propuká nejen v Česku, ale v mnoha východoevropských zemích jaro. I on musí nakonec přiznat, že události jsou ,silnější než literatura‘, mluví o ,nové době‘ plné svobody a demokracie. V dálce se vynořuje nepříjemná otázka: co z toho po pětatřiceti letech zbylo a na jak dlouho ještě?“

Návrat Ivana Klímy

Po sérii románů Karla Čapka se překladatelka Irma Pieper v nakladatelství Wereldbibliotheek vrátila k Ivanu Klímovi. S názvem Rechter tussen twee vuren (doslova Soudce mezi dvěma ohni) vyšel v květnu jeho román Soudce z milosti (jako tip pro četbu na léto zveřejnilo amsterodamské knihkupectví Athenaeum ukázku). Na literárním webu Tzum o něm referuje Hans van der Heijde.

„Je Adam slušný a zásadový? V osobním životě není zrovna vzor zásadovosti, ale jako soudce se neřídí poslušně linií moci. Navíc se nepřestává přátelit s lidmi, kteří se nenechali korumpovat, a proto se z nich stali páriové. A to jeho nadřízeným stačí k tomu, aby mu – nepřímo a zastřeně, musí to totiž vypadat, jako by k rozhodnutí dospěl bez tlaku zvenčí – dali najevo, že v kariéře může pokračovat jen tehdy, když bude dělat to, co chtějí oni. V Klímově zpracování získávají taková těžká témata jistou odlehčenost a odstup, aniž se tím snižuje jejich morální závažnost. Klímův krásný styl zřejmě vychází z postoje, že existenci sice máme brát vážně, ale ne vždycky, a nikdy až příliš vážně. Nicméně Rechter tussen twee vuren nás stále znovu podněcuje k otázce, co bychom udělali my, kdybychom byli konfrontováni s Adamovým dilematem.“

Knižní příloha deníku NRC z 9. srpna 2024 byla ve znamení Ivana Klímy: titulní stránka s pražskou scenérií uvedla celostránkovou recenzi s titulem Velkolepý román Čecha Ivana Klímy ukazuje, proč je potřeba smířit se s minulostí provázenou dobovými fotografiemi z roku 1968. Autor Michel Krielaars v rozsáhlém textu přibližuje historický a politický kontext románu – pražské jaro a okupaci, atmosféru začátkem 70. let 20. století v Praze atd. O knize píše mj.:

„Na začátku románu Soudce z milosti, což je magnum opus českého spisovatele Ivana Klímy, necítí hlavní hrdina Adam Kindl nejmenší potřebu napít se z řeky Léthé. Věří, že se umí ovládat prostřednictvím rozumu, a neuvědomuje si, že žije v zemi, kde rozum neexistuje.

Přesto chce Adam konat dobro, protože on i jeho rodina byli v minulosti obětí zla. Proto se stal soudcem, chce totiž předejít tomu, aby podobná nespravedlnost postihla i jiné lidi.

Racionální přístup k životu mu dodává pocit, že na jeho existenci záleží, ale zároveň se proto chová chladně a odtažitě. Toho si všímá i jeho žena Alena. Za deset let manželství jeho láska ochladla. A přitom Adam od ní téměř vyžaduje, aby ho milovala, přestože je přesvědčený, že se mu nikdy neoddala úplně.

Je zřejmé, že u takového člověka stačí maličkost, aby zavrávoral a upadl. Z rozumu zbývá jen hromádka nejistoty. A přesně o to Klímovi jde. Působivý román z roku 1986 vychází v nizozemském překladu až teď, ale neztratil nic z přesvědčivosti.

Ivan Klíma (Praha, 1931) nechá Adama napít se z Léthé až v závěru objemného románu, když si soudce uvědomí, že zapomněl, jak se pláče. Katarze, jejímž vyústěním toto vědomí je, přispívá k tomu, že tento ‚politický‘ román o snaživém aparátčíkovi, který usiluje o spravedlnost ve světě, v němž pro ni není místo, nám tak snadno nevymizí z paměti.“

Další Hostovský

V malém, ale pozoruhodném nakladatelství Zirimiri (tvoří ho baskicko-katalánská manželská dvojice žijící v Amsterodamu) vyšel v květnu Žhář (De brandstichter) Egona Hostovského. Je to třetí titul tohoto autora vydaný v Zirimiri (po románu Cizinec hledá byt, 2018, a novele Úkryt, 2021) a čtvrtý český titul (jako první vydali v roce 2017 Ad acta Patrika Ouředníka) – všechny v překladu Edgara de Bruina. Kromě krátkého textu ve formě doporučení k četbě na vlámském webu Antwerpen leest vyšla na literárním webu Tzum recenze Dietske Geerlings:

„V městečku vládne dusná atmosféra. Servíruje se nám výstižný obraz společnosti: strach, aby se člověk nestal další obětí, ukazování na toho druhého a naslouchání zvěstem, převážně fámám. Téměř komickým nahromaděním možných podezřelých získá anonymní žhář až mytickou podobu. Jde tu skutečně o požár, nebo hlavně o plamenné dospívání dvou dětí v pubertě, třenice mezi mužem a ženou či mezi lidmi obecně, pomluvy, které se mezi nimi šíří jako požár?

Žhář přesahuje napínavý příběh o záhadných požárech. Břitce a s humorem se zamýšlí nad tím, jak spolu lidé žijí, jaká mají před sebou tajemství, že k sobě chovají nedůvěru, ať už v rámci národa, města, ale i doma, v rodině. Nastavuje nám zrcadlo: v každém z nás zuří oheň, který může přeskočit na toho druhého. Skutečnost, že tato kniha vznikla v předvečer druhé světové války, jí dodává hrozivý podtón, který v této době politického přitvrzení vybízí k zamyšlení.“

Belgický deník De Standaard ze 3. 8. 2024 uvádí Žháře jako jeden ze tří tipů čtení na léto (doporučuje je vlámské knihkupectví De Boekuil ve městě Mortsel, poblíž Antverp).

Česká literatura časopisecky

Zmínili jsme už slavistický literární časopis TSL, v němž se české literatuře věnují Kees Mercks a Eric Metz. V č. 94 (prosinec 2023) vyšel článek Keese Merckse Een liefdesbrief (Milostný dopis) o Hrabalových Dopisech Dubence. V č. 95 (duben 2024) uvedl Eric Metz pod titulem De gevangenislyriek van Jan Zahradníček (1905–1960) (Vězeňská lyrika Jana Zahradníčka) ukázky ze Zahradníčkovy tvorby v překladu Keese Merckse. Vyšel tu také úryvek z románu Jiřího Muchy Studené slunce v překladu Lysanne Aarsman, studentky bohemistiky z Amsterodamské univerzity a účastnice dalšího cyklu projektu CELA pro mladé spisovatele a překladatele.

Josef Pánek na Noci evropské literatury

Každoroční Noc evropské literatury, na jejíž organizaci se v rámci platformy zahraničních kulturních středisek EUNIC podílí i České centrum Rotterdam, proběhla už poněkolikáté v amsterodamském debatním středisku De Balie, tentokrát 24. 5. 2024. Letos bylo jejím tématem cestování. Program zahájil český účastník Josef Pánek (jeho Láska v době globálních klimatických změn vyšla v roce 2021 v překladu Brechta Vergulta). Na záznamu večera začíná jeho příspěvek na stopáži 18.44.

Co dál? Netrpělivě se čeká na podzimní vydání nového překladu Haškova Švejka od Keese Merckse. Příznivá zpráva je, že nakladatelství Koppernik chce navázat na úspěch Oty Pavla novým překladem povídkové sbírky Smrt krásných srnců (pracuje na něm Edgar de Bruin, kniha by měla vyjít v roce 2025). A kdo ví, třeba se zájem nizozemských nakladatelů opět obrátí i k některému z žijících autorů.

Přehled titulů za rok 2023

Ota Pavel: Hoe ik de vissen ontmoette (Jak jsem potkal ryby), přel. Edgar de Bruin, předmluva Jan van Mersbergen, Koppernik, Amsterodam, 2023.
Karel a Josef Čapkovi: 9 sprookjes + 1 extra (Devatero pohádek), přel. Edgar de Bruin, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy, 2023.
Karel Čapek: Oorlog met de Salamanders (Válka s mloky) – nové vydání, Wereldbibliotheekklassiekers 10, přel. Irma Pieper, Wereldbibliotheek, Amsterdam, 2023.
Eduard Táborský, Prokop Drtina (ed. Aat in ’t Hout): Vriendschap en samenwerking met Stalin? (Přátelství a spolupráce se Stalinem?), přel. Aat in ’t Hout, uitgeverij Aspekt, Soesterberg, 2023.
Tomáš Halík: De namiddag van het christendom (Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně), přel. (z němčiny) Kees de Wildt, Kokboekencentrum, Utrecht, 2023.

V roce 2024 doposud vyšlo:

Bohumil Hrabal: Een driebenig paard (výběr z Dopisů Dubence a Listopadový uragán ze sbírky Kouzelná flétna), přel. a doslov napsal Kees Mercks, Prometheus, Amsterodam, 2024.
Bohumil Hrabal: Huis te koop (Ingot a Ingoti a Zrádná zrcadla ze sbírky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), přel. Kees Mercks, Pegasus, Amsterodam, 2024.
Ivan Klíma: Rechter tussen twee vuren (Soudce z milosti), přel. Irma Pieper, Wereldbibliotheek, Amsterodam, 2024.
Egon Hostovský: De brandstichter (Žhář), přel. Edgar de Bruin, Zirimiri, Amsterodam, 2024.

Ještě vyjde:

Jaroslav Hašek: De lotgevallen van de brave soldaat Švejk (Osudy dobrého vojáka Švejka), přel. Kees Mercks, Pegasus, Amsterodam.