Tankerka (v originále Tank Girl) je jedním z nejslavnějších komiksů historie, který navíc médium komiksu přerostl a stal se symbolem i módou. Psát a kreslit jej začali dva kamarádi z umělecké vysoké školy v britském městečku Worthing Alan Martin (scénář) a Jamie Hewlett (kresba). Postava Tankerky se poprvé objevila jako upoutávka na tehdy ještě nevycházející komiks ve studentském komiksovém fanzinu v roce 1987 a o rok později se stala hlavním tahákem nově založeného komiksového časopisu Deadline, kde seriál složený převážně z krátkých uzavřených epizod vycházel do roku 1996, kdy časopis zanikl. Mezitím si ovšem Tankerka rychle získala nejprve kultovní status doma v Británii a později širokou mezinárodní popularitu, jejímž vrcholem měla být filmová adaptace (premiéru měla v roce 1995), z níž se ale stal spíše propadák. Zejména Alan Martin se ke své hrdince nicméně stále průběžně vrací dodnes; Hewlett se soustředí i na jiné projekty, nejviditelněji na kapelu Gorillaz, jíž vytvořil kreslenou vizáž.

Rozjíveně vulgární a bláznivé první Tankerčiny příběhy kupodivu za těch více než třicet let příliš nezestárly. Svou bezprostřední oprsklostí v devadesátých letech inspirovaly značný počet následovníků v čele s komerčně mnohem úspěšnější americkou sérií Lobo. Ale zatímco Lobo (a jemu podobní) je svalnatý chlapák a macho, k němuž alkohol, kouření, smilnění a vulgární slovník na první pohled patří a je to vlastně klišé, Tankerka je v tomto směru mnohem originálnější, včetně toho, že své divoké excesy dotahuje do bizarních podob včetně záliby v sexu s klokany (jistěže antropomorfizovanými a relativně inteligentními).

Úvodní příběhy (aktuální první svazek vycházející ze souborného vydání z roku 2009 zahrnuje patnáct epizod publikovaných původně od října 1988 do února 1990) vynikají veselou chaotičností, divokou energií a četnými zcizujícími (už tehdy bylo bývalo možné použít slovo postmoderní) prvky: do děje tu vstupují i sami tvůrci, jimž se jejich nevyzpytatelná a často vzteklá hrdinka vymyká z rukou, odporuje jim a vyhrožuje. A samozřejmě je tu spousta odkazů na motivy, postavy a tvůrce dobové alternativní i masové kultury: vedlejším hrdinou jedné z epizod je variace na tehdy enormně populárního Indiana Jonese a komiksovými okny se v druhém plánu míhá nespočet textových i obrazových vtípků.

Martinovy scénáře si přitom s ničím nedělají hlavu a někdy trochu dětinsky, jindy takříkajíc „zhuleně“ řeší zapeklité situace, do nichž krkolomný děj dosvištěl. Když například Tankerka stojí před přesilou lovců odměn, nejenže přiměje (aniž by se o to nějak zvlášť snažila) jejich vystresovaného vůdce k tomu, aby střelil nikoliv do její, ale do své hlavy, ale to samé záhy provedou i všichni z jeho týmu. Její tank létá vzduchem a slouží i jako karavan, hubená Tankerka jednou rukou ovládá hrozivě vyhlížející obří palné zbraně. Přírodní zákony a zásady logiky tu nemají moc místa, vše je podřízeno cool image a drsnému humoru. Pointy působí někdy trochu naivně a předvídatelně (Tankerka nakonec všem nakope zadek), ale způsob, jakým k nim Martin dochází, bývá nanejvýš zábavný a originální.

Vše skvěle funguje také díky tomu, že Hewlett byl už od začátku hotový a mimořádně skvělý kreslíř. Svá okna zaplňuje množstvím postav a (nejlépe vojenské) techniky, vše v obdivuhodném tempu bláznivých akčních scén. Na dnešní poměry to občas působí nepřehledně, ale detaily i šrafurami přehlcené stránky jsou nepochybně záměrem, který posiluje „ušpiněnost“ a punkový ráz komiksu. Hewlett je mistr grimas a karikatury, většina jeho postav vyhlíží nějak zajímavě či bizarně, a když kreslí lidi průměrné (nejčastěji hospodské povaleče), tak mu z toho alespoň vycházejí vodnaté obličeje ne nepodobné žabákům či mlokům.

Množství popkulturních odkazů vyžadovalo zkušeného překladatele, překladu se nicméně chopil spolumajitel nakladatelství Dokořán, které knihu vydalo (s pomocí co do komiksové tvorby zkušenějšího Arga) Zdeněk Kárník a kmenový překladatel jejich (převážně non-fiction) produkce Luboš Pick. A možná i to, že ani jeden z nich komiks dosud nepřekládal, jim dalo jistou odvahu a svobodu, například k tomu, aby i u nás již zavedený název Tank Girl opustili ve prospěch Tankerky. Je to možná překvapivá a pro znalce málem zavádějící volba, ale v češtině funguje nepochybně lépe a odkazuje i k punkerské povaze hlavní hrdinky. Odkazy na globálně známá jména australské a britské popkultury (nejčastěji film Krokodýl Dundee) pak zdařile doplňují některými domácími jmény (Helena Vondráčková, dvojice Hložek-Kotvald), jimiž nahrazují českým čtenářům sotva srozumitelné původní odkazy.

Komiksové médium, podobně jako jiné umělecké žánry, v posledních letech míří směrem k možná dobře myšlené, ale místy dosti nezáživné politické korektnosti. Tankerka bývala ikonou feministek i lesbiček, zářivou hrdinkou kontrakultury. A opožděné české vydání jejích dobrodružství nám připomíná, že tvůrci (nejen komiksů) mohou mít pochopení pro menšinové skupiny, a přitom neztrácet smysl pro podvratný a nikoho nešetřící humor. A dobrá zpráva je také to, že nakladatelství nečeká, jak první svazek dopadne na trhu, ale v rychlém sledu chystá pokračování.