Na sklonku minulého roku vydala nakladatelství Dokořán a Argo spojenými silami hned dva svazky příběhů Tankerky, slavné komiksové postavy konce osmdesátých a první poloviny devadesátých let. V tom prvním byly shrnuty nejstarší příběhy, které komiks proslavily, novější svazek nabízí ucelenější dobrodružství a kresbu v barvě. Na první pohled působí profesionálněji. Ale také konvenčněji, navzdory opět velmi divokým eskapádám hlavní hrdinky.

Je to samozřejmě dáno tím, že mezi posledním příběhem z první knihy a prvním příběhem knihy aktuální je rozdíl téměř třiceti let. Česká nakladatelství se totiž rozhodla přeskočit několik desítek příběhů a vydat rovnou ucelenější minisérii nazvanou Dvě holky, jeden tank z roku 2016. Tou dobou už zbyl z původní dvojice jen scenárista Martin, kreslíř Jamie Hewlett se mezitím proslavil ještě více, a to díky popové skupině Gorillaz, jíž vtiskl kreslenou vizuální podobu. Pro zmíněnou minisérii a další pokračování celé komiksové série jej tak po několika střídajících se kreslířích nahradil Brett Parson. Těžko říct, proč se česká nakladatelství odhodlala k takovému skoku. Nabízí se spekulace, související i s malým časovým rozestupem mezi oběma svazky – že totiž české vydání čtenáře zkouší, aby si tak nakladatelství ověřila, jaký typ příběhu přijme spíše. Zda onen původní neučesaný, podvratnou undergroundovou taškařici plnou zběsile bizarních akčních scén a neméně podivných postav a postaviček, anebo jeho novější, uhlazenější a konvenčnější verzi, která ale stále těží z bezstarostné vulgárnosti a klackovitosti komiksu.

Je pravda, že Parsonova kresba je na první pohled hezčí, přičemž se té Hewlettově sympaticky podobá (ostatně i Hewlett například ve zmíněných ilustracích či videoklipech kapely Gorillaz svou kresbu trochu zjednodušil a zjemnil). Možná tak osloví mladší čtenáře, na něž může dávné černobílé pojetí působit zastarale a neatraktivně. Pro ctitele původního komiksu je to však zklamání; očekávali pokračování v chronologickém pořadí, vydání alespoň těch příběhů série, na níž se podíleli oba autoři zakladatelé.

Abychom nebyli ke Dvěma holkám, jednomu tanku nespravedliví: není to špatný komiks, a pokud to bude pro nějakého čtenáře první setkání s nonkonformní hrdinkou a jejími kumpány, může jej nadchnout. Je to stále velmi bláznivé, scenárista Martin má stále nosné nápady. V jejich čele stojí roboti s vizáží naondulovaných hardrockových hvězd osmdesátých let, což jistě odkazuje k době vzniku komiksu, kdy byl tento komerčně veleúspěšný styl britským pankáčům (které hlavní hrdinka tak trochu zosobňuje) asi dost k smíchu. Stále je to sympaticky rozverné a místy dětinsky nonsensové. Příběh navíc táhne od začátku do konce děj – sice s prapodivnými zvraty, ale logiku a kauzalitu bychom v Tankerčiných příbězích vskutku hledat neměli.

Jenže co naplat, když je to jen vývar z prvotních ingrediencí. Původní Tankerka měla živelnou energii mladíků, kterým je všechno trochu jedno a pro vtípek by vraždili (respektive to za sebe nechají dělat svou hrdinku). Nebylo to dokonalé, ale ve své chaotičnosti a nepředvídatelnosti neobyčejně okouzlující a svérázné. Kdyby se ke Dvěma holkám, jednomu tanku dospělo pozvolnější vydavatelskou cestou, asi by to bylo přijato vlídněji. Takto fanoušci série spíš jen pokrčí rameny a budou tiše doufat, že se nakladatelství Argo a Dokořán v příštím svazku zase vrátí do první poloviny devadesátých let.