„Podle mého mínění je to jen megaloman s vražednými sklony a zájmem o vědu,“ prohlásil šéfredaktor novin Daily Gazette McArdle, když Tedu Malonovi popisoval muže, s nímž se měl mladý novinář zanedlouho setkat a prožít bezpochyby největší dobrodružství svého života. Tím hrubiánem a služebníkem vědy v jedné osobě nebyl nikdo jiný než slovutný profesor George Edward Challenger, jehož literárním otcem byl neméně slavný britský lékař, politik a nesmírně plodný spisovatel Arthur Conan Doyle (1859–1930). Divoký učenec však nebyl jedinou postavou, které Doyle vdechl věčný život. Tou ještě proslulejší, z jejíhož stínu ani sám vynikající Challenger nemohl nikdy zcela vystoupit, je samozřejmě geniální detektiv Sherlock Holmes, jehož sláva i díky stále novým a hvězdně obsazovaným adaptacím ani v nejmenším neuvadá, ba právě naopak. Avšak i Challenger je postavou navýsost pozoruhodnou, byť se objevila v daleko menším počtu příběhů, což je snad i jednou z příčin, proč nedosahuje popularity svého distingovanějšího „bratrance“.

Ztracený svět
Úvodní nelichotivý komentář, který na Challengerovu adresu pronesl šéfredaktor Gazetty McArdle, se objevuje v jedné z úvodních pasáží dnes již proslulého Ztraceného světa (The Lost World), románu, jenž spatřil světlo světa roku 1912 a který byl zároveň první knihou, v níž se se čtenáři mohli s profesorem Challengerem setkat. Vypravěčem je mladý novinář Edward „Ted“ Malone, jenž chce zapůsobit na svou vyvolenou a za popudlivým vědcem se rozhodne vydat v souvislosti s jeho veřejně propíraným vyprávěním o expedici do Jižní Ameriky. Během ní se mu údajně podařilo uskutečnit mimořádný objev, kvůli němuž je však vzhledem k nepříliš přesvědčivým důkazům spíše terčem posměchu než kýženého uznání. A co čert nechtěl, nejenže je Challenger každým, s kým o něm Malone hovoří, líčen jako nebezpečný šílenec, ale zároveň je nechvalně znám bytostnou nenávistí vůči všem novinářům. Malone ovšem vymyslí lest, kterak se k němu dostat, přičemž prvotní jiskřičku mu poskytne Challengerův životopis, jejž mu vylíčí McArdle:

„Challenger, George Edward. Narozen roku 1863 ve skotském Largsu. Vzdělání: Largská akademie, Edinburská univerzita. V roce 1892 se stal asistentem v Britském muzeu. V roce 1893 pomocným kurátorem na oddělení srovnávací antropologie. Téhož roku po ostré výměně dopisů rezignoval. Vítěz Craystonovy medaile za zoologický výzkum. Zahraniční člen“ – spousta názvů, asi na dva palce drobným písmem – „Belgická společnost, Americká akademie věd, La Plata, atd., atd. Bývalý předseda Paleontologické společnosti. V Britské asociaci člen sekce H“ – a tak dále, a tak dále! – „Spisy: ‚Několik postřehů o řadě kalmuckých lebek‘, ‚Náčrt evoluce obratlovců‘ a mnoho článků včetně textu ‚Základní bludy weissmannismu‘, jenž vyvolal prudkou výměnu názorů na Zoologické konferenci ve Vídni. Koníčky: pěší turistika, alpinismus. Adresa: Enmore Park, Kensington, W.“

Malonův plán spočívající v předstírání, že je nadšeným posluchačem biologie, který by rád prodiskutoval některé otázky nastolené profesorem – o nichž ve skutečnosti věděl jen to, co zjistil z uvedeného životopisu –, skutečně vyjde a zakrátko už se oba protagonisté setkávají tváří v tvář. A pokud jde o vylíčení vzezření profesora samotného, bude nejlepší předat slovo přímo Malonovi:

Challenger seděl na otočném křesle za širokým stolem pokrytým knihami, mapami a nákresy. Když jsem vstoupil, jeho židle se natočila směrem ke mně. Jeho vzhled mě přinutil zalapat po dechu. Byl jsem připraven na něco neobyčejného, ovšem na tak kolosální osobnost nikoli. Jeho velikost mi vyrazila dech – velikost a impozantní zevnějšek. Měl hlavu obřích rozměrů, největší, jakou jsem kdy u lidské bytosti spatřil. Jsem si jistý, že do jeho cylindru, pakliže bych kdy sebral odvahu si jej nasadit, by se mi vešla celá hlava a zarazil by se mi až o ramena. Jeho tvář a plnovous mi evokovaly obraz asyrského býka – obličej měl růžolící a dlouhé vlnité vousy, jež byly tak černé, že skoro přecházely do modra, mu splývaly až na prsa. Vlasy měl zvláštní, vpředu připlácnuté a po masivním čele se mu vlnil jeden dlouhý pramen. Jeho oči posazené pod velkými černým chomáči měly modrošedou barvu a vyhlížely velmi jasně, velmi kriticky a velmi autoritativně. Nad stolem z něj byla ještě patrná široká ramena a hruď připomínající sud, jenž byl oporou pro dvě obrovské paže pokryté dlouhými černými chlupy. Tyto rysy, doplněné hulákajícím, burácivým, hřmotným hlasem formovaly můj první dojem o neblaze proslulém profesoru Challengerovi.

I přes úvodní neshody se Malone přece jen dostane do vědcovy přízně a poté už věci naberou rychlý spád. Po Challengerově veřejném vystoupení se totiž zorganizuje expedice, jejímiž členy se krom Malona stanou ještě skeptický a věčně nabručený profesor Summerlee a elegantní švihák, sportovec a dobrodruh lord John Roxton. Jak patrně většina čtenářů tuší, výprava se vydá prozkoumat náhorní plošinu ukrytou v amazonských pralesích, na níž se setkají s pozůstatky dávného druhohorního světa, včetně dinosaurů. Román se stal postupem času klasikou, o čemž svědčí i nesčetné filmové a televizní adaptace, kterých se za více než sto let od svého vzniku dočkal, přičemž ta první vznikla dokonce ještě za Doylova života, v roce 1925.

Dějově na Ztraceném světě zaujme jistá podobnost s Cestou do středu Země (1864) francouzského snílka a vizionáře Julese Verna (1828–1905). Obě díla pracují s námětem existence určitého dosud neprobádaného místa (kterých na Zemi kvapem ubývalo), o němž se náhodou dozvídá hlavní hrdina (vědec) a jehož objevení by znamenalo zásadní vědecký průlom. V obou případech je vypravena výzkumná expedice, která své poslání dovede do zdárného konce, a to samozřejmě za neodmyslitelné řady fantastických dobrodružství. Oba autoři si navíc cíle svých cest nevycucali z prstu, ale nechali se inspirovat skutečnými vědeckými otázkami. U Verna to byla teorie duté Země, u Doyla šance, že se v některém málo probádaném koutě planety zachovali do dnešních dnů zástupci prehistorického tvorstva (které se ostatně objevilo i ve Vernovi), a těžko hledat příhodnější místo než rozlehlý Amazonský prales, jenž nám občas přinese nějaké to překvapení i v jednadvacátém století. Oba navíc svému vyprávění dodávají na realističnosti diskutováním příslušných vědeckých hypotéz. Ve Ztraceném světě totiž nesledujeme jen příhody odehrávající se náhorní plošině a setkávání s dinosaury, ale z úst profesorů se čtenář rovněž dozvídá, jak vůbec dinosauři dokázali přežít do dnešních dnů, potažmo vyhnout se eliminaci v knize hojně diskutovaným Darwinovým principem přírodního výběru (Doyle samozřejmě ještě netušil, že za vyhynutí dinosaurů nemohlo konkurenční vyloučení klasickými evolučními mechanismy, nýbrž dopad vesmírného tělesa před 66 miliony let.)

Jedovatý pás
K postavě profesora Challengera se Doyle vrátil už o rok později v novele The Poison Belt, která se v českém překladu objevila pod názvy Jedovatý pás, V otravném proudu či Příliv smrti. Opět se zde setkáváme se všemi protagonisty Ztraceného světa, a to právě na třetí výročí jejich slavné cesty, přičemž vypravěčem je opět mladý žurnalista Ted Malone. Nicméně jak už to tak bývá, víkend na Challengerově venkovském sídle se pro celou čtveřici (a Challengerovu oddanou manželku) promění v dobrodružství, jež by tomu předešlému dokázalo směle konkurovat. I tentokrát profesor Challenger svět zaskočí prohlášením o svém nejnovějším přelomovém objevu, i tentokrát se mu z akademické obce dostane jen pramalého přitakání a i tentokrát se samozřejmě ukáže, že měl od začátku pravdu. V Jedovatém pásu však už nejde jen o nějaké malicherné vědecké spory, nýbrž o samotný osud lidstva, za nímž by mohl napsat krutou tečku pás jedovatého éteru (hypotetické všudypřítomné substance, v jejíž existenci se počátkem 20. století ještě všeobecně věřilo), do nějž Země na svém oběhu kolem Slunce co nevidět zapluje. A když už je podle všeho osud lidstva zpečetěn, proč lkát nad osudem a raději nesledovat konec lidstva v přímém přenosu. Přinejmenším pro Challengera se totiž v první řadě jedná o neopakovatelnou příležitost zasluhující pečlivého vědeckého pozorování, a tím lépe, že si ji může vychutnat po boku svých přátel.

Jedovatý pás sice příběhově není tak velkolepý jako Ztracený svět, přesto i on si pozornost bezpochyby zaslouží. Třebaže se jedná o ryzího zástupce katastrofického žánru, děj doslova překypuje humorem, a zajímavé je koneckonců i samotné téma nebezpečí hrozícího z vesmíru, jež může připomenout například o něco starší Válku světů jiného britského autora vědeckofantastického žánru H. G. Wellse (1866–1946) z roku 1898, byť paralely jsou spíše volnější. Tentokrát už Doyle, alespoň ve srovnání, tolik nedbá na vědeckou stránku věci, což ovšem neznamená, že by ji zcela ignoroval, to jistě ne. Přinejmenším totiž navrhuje vysvětlení pro samotnou existenci jedovatého éteru. Kniha je do značné míry také kritikou tehdejší společnosti. Challenger jedovatý éter chápe jako prostředek, kterým se „Velký Zahradník“ rozhodl zničit „lidskou plíseň“, a vyjadřuje se k různým neduhům hlavně britské společnosti, jako je například její přílišný materialismus. Nezapomenutelnou je v této souvislosti scéna, kdy hlavní hrdinové na cestě mrtvým Londýnem najdou přeživší stařenku, kterou však osud lidstva nijak nedojímá a stará se jen o to, zda její akcie tou politováníhodnou událostí neztratí na ceně.

Země mlhy
Posledním rozsáhlejším dílem, v němž se čtenáři mohli setkat s postavou profesora Challengera, je román Země mlhy (The Land of Mist). Ten je však poněkud nedůstojným rozloučením s profesorem Challengerem coby přísně exaktním vědcem. Kniha je totiž v první řadě Doylovou výpovědí o jeho náklonnosti ke spiritismu, náboženskému hnutí, jež začalo nabírat síle zhruba v polovině devatenáctého století, načež se stalo v Americe i na Britských ostrovech nadmíru populárním. Na scéně se opět objevují všichni původní hrdinové, ačkoli profesor Summerlee už pouze coby duch, Malone není výhradním vypravěčem, lord Roxton se vynoří zhruba až v polovině svazku a sám Challenger, zdrcený nedávným úmrtím své drahé ženy, se krom krátkého výstupu na začátku příběhu dostává do výraznější role teprve v jeho poslední čtvrtině.

Děj není příliš komplikovaný a je vystavěný s jasným zřetelem na to, aby se protagonisté, především Malone a Challengerova dcera Enida, mohli důkladně seznámit s fenoménem spiritismu, jehož se záhy stanou přesvědčenými zastánci a zarputilými obhájci. Jejich příkladu posléze následuje i lord Roxton. Doyle své postavy uvádí do situací, které mu umožňují důkladně popsat teze spiritismu, průběh seancí, fungování médií či škod, jež na pověsti spiritismu napáchaly média falešná. Zejména pak celou knihou silně rezonuje kritika materialismu a ústupu duchovna v lidském životě. I přestože má autor tendenci tvářit se maximálně objektivně, děj je až příliš okatě návodný, neboť protagonisté jsou jednoznačně a neobyčejně černobíle rozdělení na dobré a zlé (bezelstní, milující spiritisté versus arogantní, útoční, pohrdaví muži vědy a zákona). Když už se na scénu konečně dostane Challenger, který se nedokáže smířit s příklonem Malona a své dcery na novou nesmyslnou víru, není to návrat příliš velkolepý. Challenger se totiž utká ve veřejné debatě se zástupci spiritistů, jenže na jejich argumenty nenachází žádnou odpověď a v debatě ostudně pohoří. A to zejména proto, že (stejně jako ostatní muži vědy) spiritismem natolik pohrdá, že se vůbec nezajímal, na jakých základech stojí a nepřečetl zásadní díla spiritismu, jejichž autory byli často i významní vědci (například francouzský fyziolog Charles Richet, italský lékař a kriminolog Cesare Lombroso, britský fyzikální chemik William Crookes, spoluobjevitel teorie přírodního výběru Alfred Russel Wallace a další). Challengera se však malou lstí podaří dostat na seanci, která sice málem skončí fiaskem, ale nakonec se profesorovi dostane důkazu, po kterém se ze „zaslepeného“, „předsudečného“ Challengera rázem stane nejpřesvědčenější obhájce spiritismu.

Kdyby nic jiného, je kniha dobrou výpovědí o fenoménu spiritismu a jeho tehdejší roli v  britské společnosti. Co se samotného Doyla týče, v příklonu ke „světu duchů“ sehrálo klíčovou roli patrně úmrtí několika jeho blízkých, včetně syna Kingsleyho (1918), který utrpěl těžká zranění v bitvě o dva roky dříve, či bratra Innese (1919). Právě v té době se totiž Doyle stal hlasitým zastáncem spiritismu a napsal řadu publikací, jež se touto problematikou zabývaly, včetně knih Nové zjevení z roku 1918 (The New Revelation, česky 1924) či The History of Spiritualism (Historie spiritualismu) z roku 1926. Zájem o tajemno ale Doylovi nebyl nikdy cizí, jak dosvědčuje i jeho obsáhlá povídková tvorba, v níž bychom našli mnoho více či méně mysteriózních kousků i vynikající zástupce tehdy velmi oblíbených strašidelných povídek.

Povídky
A v podobě povídek spatřily světlo světa i dva poslední příběhy profesora Challengera: Když Země vykřikla (When the World Screamed, 1928) a Muž, který chtěl rozložit svět (The Disintegration Machine, 1929). Přestože obě vyšly až po Zemi mlhy, jejich děj se zjevně odehrává před jejími událostmi, neboť Challengerova žena je dosud naživu a Malone stále vykovává novinářskou profesi, které se po svém příklonu ke spiritismu pateticky vzdal. Podle data (úterý 21. července) uvedeného na pozvánce v první z povídek se navíc dá odvodit (jak prozrazuje wikipedie), že děj se musí odehrávat v roce 1921 či 1927, a fakt, že je Challengerova choť naživu, napovídá, že by se mělo jednat o první možnost. Obě povídky, v nichž se však už nesetkáme s lordem Roxtonem či profesorem Summerleem, si opět pohrávají s možnostmi vědy, lidského poznání a samozřejmě i Challengerovou zarputilostí a ctižádostivou povahou. V prvním případě je námětem hypotéza, že Země je jediným živým organismem, což se Challenger pokusí velice sofistikovaným experimentem prokázat, v druhém se potom Challenger s Malonem setkají s ukázkou toho, kam nás může dovést vědecký výzkum, když jej oprostíme od morálních zásad a uděláme z něj prostředek k plnění politických cílů.

Tolik jen ve zkratce k postavě profesora Challengera, který i přes svou nesmírně horkokrevnou ctižádostivou, nesnášenlivou a ve všech myslitelných směrech iritující povahu, doplněnou geniálním mozkem a ohromným chlupatým tělem (připomeňme, že ve Ztraceném světě se ukáže, že je jako vejce vejci podobný králi zdejších opolidí), v sobě přece jen má něco křehkého, bytostně dobrého, pro co si jej člověk musí chtě nechtě zamilovat. Dodejme, že předobrazem profesora Challengera byly dvě skutečné osoby. Jak Doyle podotýká ve svých pamětech (Memories and adventures, 1930), tou první byl profesor William Rutherford (1839–1899), jehož spisovatel poznal v době svých edinburských studií, a druhým, podle některých zdrojů, cestovatel a Doylův dobrý přítel Percy Fawcett (1867–1925), který podnikl řadu výprav do Jižní Ameriky.