Marceli Kosman, profesor historie na poznaňské Univerzitě Adama Mickiewicze, se dlouhodobě věnuje polským středověkým dějinám a také interpretaci Sienkiewiczových románů. V roce 2011 vydalo pražské Karolinum v překladu Jana Vitoně jeho Dějiny Polska, které patří k respektovaným zdrojům všeobecných dějin státu. Svůj výbor Henryk Sienkiewicz ve světě politiky opatřil Kosman rozsáhlým úvodním komentářem.

Sienkiewicz se novinářské činnosti věnoval od svých třiadvaceti let. Větší část jeho publicistické tvorby tvoří fejetony, literární kritiky nebo divadelní recenze, otiskované na stránkách varšavských deníků Gazeta Polska a později i Słowo. Neváhal však stránky novin a sílu svého literárního umění použít k zacílení na dlouhodobá politická témata.

Jak stručně shrnout jeho politické názory? Předně politika v Sienkiewiczově podání znamená především mezinárodní vztahy a politiku zahraniční. S ohledem na situaci násilně rozděleného polského státu je to logické. A k zahraniční politice se polský intelektuál nemůže vyjadřovat, aniž by pominul komplikované vztahy Polska a Německa v kontextu střední Evropy. Sienkiewicz byl humanisticky vzdělaný člověk, na Varšavské univerzitě studoval historii, jeho znalosti jsou tedy poučené a posvěcené hlubokou tradicí evropských dějin.

Žil na území ruského záboru, a kvůli cenzuře i hrozbě dalších postihů si proto nemohl dovolit otevřeně kritizovat politiku ruského impéria. Můžeme však souhlasit s editorem výboru, že nešvary, jež kritizoval na pruské politice útlaku, byly evidentně rovněž maskovanou kritikou carské politiky (s. 101). V článku Prusko a Evropa z roku 1908 už Sienkiewicz otevřeně kritizuje i samotné Rusko, když konstatuje, že „i Rusko má své hakatisty“ (Hakata – zkrácené označení pro německý nacionalistický spolek usilující o germanizaci slovanských území; pozn. recenzenta).

Sienkiewicz byl „skutečným Polákem“ a propagátorem znovuobnovení celistvého a nezávislého Polska. Byl však také nositelem tradice evropského humanismu a myslitelem chápajícím potřebu rovnováhy mezi evropskými státy na bázi mírové spolupráce. Národ nemůže prospívat, jestliže je veden motivy nepřátelství vůči jiným národům – Německo přirovnává k „polypu“, který vysává všechny své sousedy. Opíraje se o zásady mezinárodního práva, zcela odmítal politiku německého kancléře Bismarcka a jeho motto „silou proti právu“.

Ačkoli se spisovatel nevyhnul dobové tendenci akcentovat především otázky národnostní, překvapí jeho nadčasovost a tendence k „celostnímu“ evropskému a světovému myšlení. Chápe sice snahu rakouské aktivistky Berthy von Suttner (mimochodem, Nobelovu cenu za mír získala ve stejném roce jako Sienkiewicz za literaturu) protestovat proti anglické koloniální politice, přesto svůj podpis nepřipojí pod její protestní petici a upozorňuje na stejnou nespravedlnost, kterou uplatňuje Německé císařství vůči polskému národu.

Sienkiewicz pochopil, jak účinným nástrojem je v novinářském prostředí otevřený dopis, umožňující nátlak na osobu, s níž není možné z titulu jejího postavení komunikovat přímo a která by se nikdy nesnížila ke konfrontaci s kritikou veřejnosti. V roce 1905 se stal laureátem Nobelovy ceny a byl již široce respektován nejen na poli literatury. Svou autoritu neváhal využít ve prospěch polské otázky a napsal německému císaři Vilému II. otevřený dopis, otištěný v mnoha evropských listech. Od fanatického militaristy Viléma pochopitelně odpověď nedostal, vzbudil však velkou vlnu zahraniční solidarity. Sám pak také inicioval vznik ankety, v níž se k protipolské politice Německa vyjádřily mnohé evropské osobnosti.

Symbolem konečné porážky agresora je pro Sienkiewicze obraz Jana Matejka Pruský hold, jehož výkup ze soukromé sbírky prosazoval. Na obraze zachycujícím události roku 1525 skládá pruský kníže Albrecht Braniborský lenní přísahu do rukou polského krále Zikmunda I. Zároveň byl však v té době pruský stát sekularizován a tím byly položeny základy k jeho intenzivní militarizaci a pozdější expanzivní politice. Sienkiewicz ve svých novinových článcích varoval před důsledky této bezohledné politiky a anticipoval také její pád.

Českého čtenáře možná mile překvapí Sienkiewiczovo častokrát vyzdvihované paradigma protikladu lásky a nenávisti, nebo jeho stále aktuální schopnost vidět rozdíl mezi pozitivní náplní vlastenectví („Němci“) a šovinistickým vyzdvihováním vlastní svrchovanosti („prušáctví“), které národ ve svém důsledku zabíjí. Zajímavé také je, v jaké míře byla v druhé polovině 19. století v Polsku, a týká se to i Sienkiewicze, respektována menšinová politika císaře Františka Josefa I. V Čechách v té době totiž naplno hořel národnostní konflikt mezi Čechy a Němci a ze tří zemí, které během tzv. trojího dělení Polska rozdělily a pohltily polský stát, se Rakousko-Uhersko k Polákům chovalo nejsmířlivěji.

Publikace editora Marceliho Kosmana nabízí neotřelý pohled na úzký výsek z tvorby proslulého romanopisce. Kromě toho vytváří i obraz o moderním myšlení spisovatele, kterého si jinak spojujeme s poněkud idealizovaným, a podle jeho kritiků, jako byl například Witold Gombrowicz, pokřiveným výkladem polských dějin. Slabinou knížky je možná jen absence bližších bibliografických údajů o vybraných článcích. Zajímavé by bylo dozvědět se více o případné další Sienkiewiczově politické publikační činnosti, avšak kniha se omezuje pouze na předem stanovená témata. Jinak ji lze zájemcům o zajímavosti polské literatury více než doporučit.