Nestárnoucí světovou legendu, s pověstí vůbec nejkrásnější obrázkové knihy pro děti, vrací na pulty českých knihkupectví nakladatelství Meander. Slavnou klasiku amerického ilustrátora Maurice Sendaka (1928–2012) Tam kde žijí divočiny vydalo loni v kvalitní knižní úpravě (pevná vazba s přebalem, méně obvyklý formát na šířku) a s co nejvěrnějším zpracováním ilustrací podle obnoveného, autorem schváleného originálu, jenž původně vyšel v New Yorku v roce 1963. Aktuální české vydání přetiskuje překlad Jana Jařaba z roku 1994, který vyšel v dávno rozebraném porevolučním nákladu z vydavatelství Hynek.

Jak zatočit se vztekem, strachem a osaměním?
Příběh rozehraný jen asi třemi stovkami slov je sice stručný, zato podmanivý, napínavý a laskavý zároveň, a korunují ho fantastické ilustrace – fantastické ve smyslu obdivném, jak propracované a na první pohled úchvatné jsou, i ve smyslu umělecké originality a tvůrčí fantazie. Max řádí ve „své vlčí kůži“, která mu propůjčuje všechnu animální dravost, divokost a nespoutanost, a neposlechne maminku, jež ho za trest pošle spát bez večeře. Dětská fantazie, povzbuzená bujarou hrou, ho přenese do země příšer – v Maxově pokoji vyrostou palmy, strop i stěny zmizí a po oceánu pro Maxe připlouvá loďka. Ocitne se ve světě řvoucích „divočin“ s velkýma očima, vyceněnými zuby a tasenými drápy – bojí se jich, ale okřikne je (stejně jako jeho předtím okřikla maminka) a zkrotí je svým pohledem. Pak spolu křepčí a dovádějí, Max je jejich králem, než je pošle bez večeře spát. Pocítí smutek a chce se vrátit. Divočiny řádí dál, škemrají o pozornost svého krále, o jeho lásku, ale Max chce tam, „kde by ho někdo měl ze všech nejraději“.

Fantasy pro nejmenší
Realistické kresby, které i svou velikostí korespondují s gradací příběhu (orámované obrázky úvodních scén přerůstají v celostránkové a následně dvojstránkové ilustrace, jež v momentě, kdy bezuzdné řádění kulminuje, zcela suplují úlohu slov), zaujmou nezvyklým šrafováním a potlačením ostrých barev. Snové noční výjevy jsou expresivní především díky vyjádření pohybu a neopomíjejí jednou vtipné, jindy strašidelné detaily, a především Maxův výraz – zlobivý kluk se dovede mračit, tváří se blahosklonně i zasněně, šibalsky i ustrašeně, bojovně i šťastně; na prožitku emocí se vlastně Maxův příběh a jeho poselství zakládá.

Bezprostředně po vydání se kniha, dnes vnímaná jako kultovní klasika, dočkala ovšem negativní odezvy ze strany literárních kritiků, kterým připadala málo vtipná a zmatená, ilustrace sice velkolepé, ale že prý nahánějí strach, a příběh narazil také na odmítnutí dětských psychologů, jimž vadilo, jak je brutální. Sendak se vůči tomu později v jednom rozhovoru ohradil: „Mělo by být víc vážných knih pro děti. Pro děti je to ponižující, když se pro ně píše jako pro idioty. Myslím si, že pro děti se dá napsat cokoli, mnohem volněji než pro dospělé, kterým toho člověk musí tolik nalhávat.“ A jindy k tomuto tématu uvedl, že děti jsou mnohem přísnější kritici než dospělí, říkají totiž, co si myslí, a nikoli co si myslí, že by si měly myslet. Dnes se Sendakova nejslavnější kniha využívá při terapiích dětí s poruchami chování, nezlehčuje totiž dětské strachy a noční můry a umožňuje dětem prožít si je prostřednictvím Maxova příběhu, autenticky, a přitom zástupně; zpracovat negativní emoce, jež dítě dennodenně zažívá, prostřednictvím vlastní fantazie; pochopit, k čemu potřebujeme autority. A navíc přináší úlevný pocit jistoty „přístavu“, jakým je domov.

Osvobozující síla imaginace
Imaginace a svobodné umělecké vyjádření byly koneckonců i pro autora samotného nástrojem, jak se vypořádat s vlastními běsy z dětství. Narodil se v newyorské čtvrti Brooklyn roku 1928 polsko-židovským migrantům, značná část jeho rodiny, která zůstala za války v Evropě, zahynula v německých koncentračních táborech. Maurice Sendak byl nejmladší ze tří dětí, často stonal a v osamění si krátil čas kreslením a četbou dobrodružných knížek. Rodinu pravidelně navštěvovali ostatní židovští příbuzní a Sendakovi utkvělo v paměti, jak se nad ním, nemocným dítětem, skláněly velké hlavy strýců a tet s divýma očima a jejich prsty ho štípaly do tváří.

Maurice Sendak prý odmala věděl, čím chce být. Jako ilustrátor se začal prosazovat od padesátých let, s příběhem o snílku Maxovi ze své nejúspěšnější obrazové knihy pro děti Where The Wild Things Are (která vyšla jako jeho třetí kniha, k níž napsal i text) prorazil v šedesátých letech na mezinárodní úrovni. Rok po jejím vydání (1964) za ni obdržel Caldecottovu medaili, nejvýznamnější americké ocenění za literaturu pro děti. Podle knihy byl v sedmdesátých letech natočen krátký animovaný film, později se příběh dočkal operní adaptace, v roce 2009 byl v kinech uveden celovečerní film Spikea Jonzeho, u nás uváděný pod názvem Max a maxipříšerky. V českém prostředí je aktuálně v divadelním repertoáru Marky Míkové.

Umělecké dílo Maurice Sendaka zahrnuje vedle stovky knižních ilustrací také práce pro film, operu a balet, kde se realizoval jako jevištní výtvarník. V češtině je z jeho rozsáhlé, respektované tvorby (Cena Hanse Christiana Andersena, Astrid Lindgren Memorial Award) k dispozici dosud kniha jediná, ale třeba u ní nezůstane.