Rekonstrukce, která by měla volnou trilogii završit, zřejmě v tomto ohledu dospívá k pomyslnému vrcholu. Od bolestného neporozumění způsobeného idealizujícími představami a zažitými stereotypy se přes sexuální zneužívání dostáváme k vraždě dítěte následované sebevraždou matky.

Na rozdíl od předchozí Houbařky, kde otcův zločin rodina i samotná protagonistka zamlčují, a pro čtenáře je proto zprvu obestřen tajemstvím, se zde recenzent nemusí bát, že by prozradil příliš brzy příliš mnoho. Kniha je totiž uvedena fiktivní reprodukcí novinového článku informujícího o jisté Kateřině S., která zabila svého čtyřletého syna Mikuláše a po něm i sebe, a zároveň o tom, že podle spekulací oba členy své rodiny objevila devítiletá Eliška. Právě ona je potom hlavní vyprávějící hrdinkou nejnovějšího románu Viktorie Hanišové.

Okamžik rodinné tragédie Eliška považuje za pomyslné druhé narození a od něj začíná popisovat měsíce a roky svého dalšího života. Od předchozích dvou knih se Eliščin příběh liší lineárností a poctivým dodržováním chronologie. Jednou z oblíbených a čtenářsky vděčných vyprávěcích strategií nejen české literatury je střídání dvou vyprávěcích linií, z nichž jedna zprostředkovává události minulé. Z novějších knih jsou to třeba Mornštajnové Tiché roky, ale patří sem i předchozí dvě knihy Viktorie Hanišové (kromě zmiňované Houbařky i prvotina Anežka). V případě Rekonstrukce se ovšem autorka rozhodla soustředit pouze na jedinou vyprávěcí linii, která by měla zprostředkovat, jakým způsobem se dál ubírá život dítěte postiženého jen těžko popsatelným traumatem. Při pozdějším Eliščině pátrání po příčinách matčina činu se samozřejmě retrospektivním výletům nevyhneme, ty jsou však spíš nahodilé a mají podobu vzpomínek, které se v Eliščině mysli vynořují na základě smyslových vjemů (jistá vůně připomene konkrétní situaci apod.). Tato strategie autorce jednak umožňuje prozkoumávat mateřství opět z trochu jiných pozic a do jisté míry zamezuje tomu, aby se opakovala, jednak její text přibližuje klasickému psychologickému románu. Rekonstrukce zaznamenává hrdinčino dětství, dospívání, studia a v neposlední řadě i určující (zpočátku třeba nenápadné) okamžiky v jejím životě, který čím dál víc ovlivňuje nutnost vyrovnat se s dávno prožitým traumatem. Dalším styčným bodem s psychologickým románem je potom přímo Eliščino pátrání po matčiných motivacích, jež se postupně proměňuje v hledání vlastní identity.

Pokud se ještě chvíli přidržíme psychologického románu, nebude velké překvapení, upozorníme-li na realističnost recenzovaného textu (psychologickému románu se ostatně v realistickém kabátě dařilo většinou nejlépe). Jeho tempo je zpočátku velmi pomalé, čtenáře možná až udiví, s jakou pečlivostí a na jakém prostoru se Hanišová věnuje každodennosti své hrdinky. Eliščin otec zmizel neznámo kam a podle všeho není naprosto schopen jakékoliv péče o dítě, proto se dívky ujme postarší ovdovělá teta, trávící svůj čas v oblíbeném křesle, které pro ni představuje bránu do minulosti. Jakkoliv je Eliška po hmotné stránce zajištěna, je osamělá a citu se jí příliš nedostává. Přesto poměrně bez problémů studuje gymnázium, spřátelí se se spolužačkou Romanou a po maturitě nastoupí na studium architektury. Vrátíme-li se naposledy k Houbařce, na rozdíl od Sáry, kterou poznáváme coby podivínku dobrovolně izolovanou od společnosti, je Eliška společensky naprosto funkční a vede něco, co bychom mohli označit jako „normální život“. Po tetině smrti zdědí velkou vilu, kam se k ní přistěhuje i Romana, a kromě toho má k dispozici slušnou apanáž, která jí umožní dle libosti studovat. Zhruba kolem maturity ale začne cítit potřebu vypátrat příčiny matčina činu a začíná se svou rekonstrukcí, která ji postupem času doslova pohltí.

Vražedkyně Kateřina S. ovšem není jediná matka (přičemž toto označení nemusí nutně vycházet z biologického předurčení, vztahu, resp. vazby), s níž se v románu setkáme. Dalo by se říct, že autorka vymýšlí variace na mateřství ne jako protipól Eliščině matce, ale jako rozšíření a prokreslení celého tématu. S tímto záměrem pravděpodobně vybudovala i postavu Eliščiny kamarádky Romany. Nejprve jí přisoudila kritickou a citem příliš neoplývající matku a posléze i brzké a osamělé vlastní mateřství, za něž si dívka vyslouží matčino pohrdání. Obě tyto skutečnosti potom Hanišová využívá k tomu, aby ukázala Eliščin vlastní vztah k mateřství (ještě dříve, než se sama stane matkou), ale i k lidem obecně. Ve strachu z Romanina psychického stavu totiž pečuje o ni i o holčičku, nelítostně přitom odsuzuje kamarádčinu matku a později nedokáže potlačit vztek a hořkost vůči Romaně samotné, která – pro Elišku naprosto nepochopitelně – s odstupem času přijímá matčiny snahy o obnovení kontaktu.

A zde se vyjevuje jedno z méně nápadných témat Rekonstrukce. Vzhledem k absenci rodičů v dospívání – tím je myšlena nejen nepřítomnost rodičů biologických, ale i neschopnost Eliščiny tety stát se matkou náhradní – jako by měla Eliška čím dál větší problém udržovat zdravé vztahy (rodinné, přátelské i partnerské), které si jinak v zásadě přirozeně vytváří. Pozdní sblížení s druhou tetou (matčiným dvojčetem) jako kdyby pro ni tváří v tvář neodhalenému tajemství postupně ztrácelo hodnotu, stejně jako ostatní vztahy, jimž je nutné věnovat energii či citovou investici. Čtenáři se tak nenápadně vkrádá na mysl sice ne nijak nová, ale zato stále platná otázka, co lze ještě omlouvat hříchy spáchanými na oběti a kde začínají její vlastní.

Po pozvolném začátku a pečlivosti, s níž se Hanišová věnuje Eliščinu dospívání a studentským letům, v závěru knihy trochu překvapí výrazně se zrychlující tempo. Zásadní životní události dívka shrnuje na několika stranách a kniha tak končí prakticky zničehonic. Závěrečné zrychlení má zřejmě zintenzivnit čtenářské prožívání hrdinčina psychického stavu, nicméně je možné, že skutečně hluboce prožívající čtenář bude postrádat nějakou katarzi. Výklady příčin její absence mohou být různé. Jeden z nich je ten, že přestože autorka naštěstí vybalancovala hrozící bulvárnost základní zápletky, nedokázala temné a těžko uchopitelné téma udržet pohromadě a odpovídajícím způsobem ho zakončit. Další varianta je, že se Viktorie Hanišová snaží dát prostřednictvím své hrdinky najevo, že jsou otázky, jež sice můžete analyzovat, ale na které nelze nalézt odpověď, protože buď zkrátka neexistuje, anebo při jejím hledání hrozí ztráta vlastního životního směru či duševního klidu. Ať tak, či onak, čtenáři jistě ocení zručnost a svižnost románu, který z vod současné české literatury ani tvorby Viktorie Hanišové nikterak výrazně nevystupuje, ale jako tečka za volnou trilogií o selhávajícím rodičovství zřejmě obstojí.