Opavský rodák a absolvent anglistiky a bohemistiky na Karlově univerzitě, Jakub Stanjura, ve svém literárním debutu zpracovává téma, o němž je složité mluvit, a tak se častokrát marginalizuje a opomíjí. Gaslighting je forma psychické manipulace, při které manipulátor/ka svou oběť neustále zpochybňuje a citově vydírá. Ta se pak častokrát dostává do stavu, kdy neví, zda jsou její emoce a vzpomínky skutečné, a upíná se k názoru silnějšího – manipulátora. Daniela, hlavní hrdinka Srpnů, si takovými vztahy prochází hned několikrát, a přestože bychom si mohli myslet, že se z první takové zkušenosti přeci musí poučit, Stanjura ukazuje, jak složitá síť vzorců a emočních vazeb je s fenoménem gaslightingu spojena.

Osm kapitol, osm srpnů. Osm let života hlavní hrdinky, z nichž vidíme jen kraťoučké výseky jediného měsíce v roce. Daniela je žena, jejíž srpny mají místo letního slunění nádech podzimní deprese. Na první pohled působí hlavní hrdinka až stereotypně – jako dospívající dívka, kterou otravují rodinné oslavy, štve ji mladší sestra a rodiče jsou prostě k ničemu. Od úvodní kapitoly je ale jasné, že s tou obyčejností vyrůstání v tradičně polorozpadlé české rodině to asi bude trochu jinak. S každým dalším srpnem se vyjevují nové spojitosti s Danielinou nenávistí k tomuto letnímu měsíci. Hrdinka poodkrývá svůj toxický vztah s matkou a zároveň ukazuje, jak těžko se s neviditelnou formou manipulace bojuje – obzvlášť v rodině, která si jakýkoliv problém nechce přiznat. „Od té doby přemýšlela, jak by byl jejich byt krásný bez dveří, za něž by nebylo co schovat.“ (s. 25)

Možnost odpoutat se od bolestivé rodinné minulosti Daniele nabízí vlastní psaní, zahájit studia anglistiky a hlavně seznámit se se Štěpánem. Zpočátku čistě pragmatický vztah, založený na sexualitě, se proměňuje ve vážnou známost jako vystřiženou ze žurnálu. Pod povrchem zdánlivě ideálního partnerství ale postupně roste další tíseň: „(…) žijí jeden život a je náročné pátrat po hranicích osobnosti toho druhého. Srostli k sobě jako kousky natržené kůže.“ (s. 96) Daniela se vztahem se Štěpánem nechává postupně svázat do ještě většího psychického útlaku, než zažila s matkou, a ztrácí samu sebe.

Prosím tě, co to blábolíš?

Do Danielina života máme možnost nahlédnout pouze v krátkých úsecích srpnových měsíců. Všechna zásadní rozhodnutí, která dívka udělá na základě vnější manipulace, zůstávají neobjasněná, protože nejsme svědky konkrétní konverzace, v níž k nim došlo. O situacích, které hrdince proměňují život, upravují ho dle měřítek někoho jiného, se tak dozvídáme ex post. Stejně jako Daniela jsme proto zanecháni v tápání, zda jsou jednotlivé události skutečné a kde je linie oddělující pravdu od zkreslených vzpomínek.

Daniela jakožto svéprávná osobnost jasně rozpoznává žitou pravdu od lži na základě vlastního úsudku a přesvědčení: „Pravda je jenom jedna. Nehmatatelná, přesto objektivní. (…) Pravda je to jediné, na co ještě spoléhá.“ (s. 83) Přesto je ale už od počátku neustále zpochybňována a znejišťována, až postupně přichází o schopnost rozpoznat skutečné vzpomínky od těch nově nabytých. Realita je pak mnohem relativnější a její okraje se ztrácí v nejistotě.

Stanjura tímto způsobem skvěle pracuje s „neviditelností“ a „nedůvěryhodností“ obětí gaslightingu. Neschopnost definovat, co se vlastně konkrétně děje, když neexistují fyzické následky, je o to úzkostnější, čím víc spolu s Danielou nahlížíme do jednotlivých manipulačních technik. Dívka neví, jak se bránit, protože „nemá slova“. Popsat tento způsob psychického týrání, aniž by působila „přecitlivěle“, je očividně nemožné a postavy, kterým se může svěřit, nerozumí závažnosti jejího problému, protože nemají viditelné důkazy: „(…) žádné ze slov, která ji napadají, není přesné, není významově dostatečné.“ (s. 124) Román tak nechává čtenářstvo opisovat stejnou kružnici úzkostí, jakou prožívá hlavní hrdinka.

Zůstaneš, když ti slíbí nebe?

Stanjura v Srpnech využívá různé formální prostředky, od lineárního vyprávění přes prózu v próze až k poetickým pasážím. Do vyprávění zasahuje samotná hlavní hrdinka svými literárními vstupy, v nichž má největší prostor pro vyjádření vlastních emocí a zážitků. O to tíživější je pocit při čtení, když si uvědomíme, že právě ta slova, která Daniela využívá ve své literární tvorbě, následně nenachází, když má za svou pravdu bojovat. Také poetičnost v románu nepůsobí nahodile. Přichází v emočně vypjatých momentech, kdy autor s pomocí zhuštěných vyjádření mění tempo, zvyšuje naléhavost a er-formové vyprávění přibližuje dění v Danielině hlavě. A tak se stejně jako její myšlenky rozpadá i psaný text.

Refrénem Danielina příběhu je píseň Rhiannon od Fleetwood Mac. Stanjura tak Srpny obohacuje o další kvalitu – hudbu, která jde ruku v ruce s poetikou celé knihy. Píseň v průběhu románu nabývá nových významů a dokresluje tak Danielin život (který jí samotné neustále uniká) bez potřeby širokého opisování. Je pak pouze na čtenářstvu, zda na „hudební vsuvku“ přistoupí, ponoří se do sedmdesátkové nostalgie spolu s hlavní hrdinkou a poodhalí další vrstvu její osobnosti.

Přestože se vedlejší postavy románu zdají více méně účelové a v krátkém časovém rozpětí, které mají k dispozici, jsou značně plošší než postavy hlavní, Stanjura hravým způsobem vyprávění a neustálým zpochybňováním pravdy vytváří velmi sugestivní, emočně nasycené obrazy. Srpny jsou velmi zajímavým počinem na poli současné nastupující literární generace a společně s debutem Marka Torčíka Rozložíš paměť dokazují, že mladí autoři a autorky mají silná témata a nebojí se o nich mluvit.