Za posledních několik tisíc let bychom našli jen několik málo období, kdy bylo bezpečné a snadné být praktikujícím židem. Snad každý čtenář dokáže bez hlubší přípravy uvést příklady, kdy byli židé (a ještě častěji Židé) omezováni, pronásledování, vyháněni a zabíjeni. V Evropě, severní Africe i na Předním východě. Jak si ale v tomto ohledu stál Nový svět? Historický román argentinského spisovatele Marcose Aguinise (*1935) Sám proti inkvizici, popisující skutečný případ židovského lékaře jménem Francisco Maldonado da Silva (1592–1639), ukazuje, že naděje židovských přistěhovalců z Evropy bohužel nedošly naplnění ani na americkém kontinentu, přinejmenším ne v jeho jižní části.

Marcos Aguinis je ve své vlasti známý jako plodný a oceňovaný autor: vydal čtyři sbírky povídek, čtrnáct románů, dva životopisy a sedmnáct sbírek esejů. Českým čtenářům se představil v roce 2014 románem o snad vůbec nejznámější Argentince Evitě Perónové, přičemž český překlad nesl oproti originálu poněkud kostrbatý název Evita: přichází, aby prozradila tajemství svého života. Tato kniha vyšla v češtině jen zhruba rok po vydání originálu, naproti tomu román Sám proti inkvizici, na který shodou okolností připadlo v autorově románové tvorbě posvátné židovské číslo sedm, vyšel v češtině s téměř třicetiletým zpožděním. Je jistě škoda, že čeští čtenáři neměli možnost autora osobně poznat na letošním Světě knihy, kde hrála právě Latinská Amerika roli čestného hosta.

Téma perzekuce Židů je autorovi osobně blízké; byť se sám narodil již v bezpečné Argentině, jeho dědeček a další příbuzní se stali obětí vražedné mašinérie holocaustu. Tato skutečnost ho nakonec přivedla k psaní jako ke způsobu, jak opravit „porouchaný mechanismus lidskosti“. Téma nezávislosti, demokracie a svobody jednotlivce tak prochází celým jeho dílem, včetně románu Sám proti inkvizici. Aguinis nicméně nebyl prvním autorem, kterého zaujal Maldonadův tragický osud, již v roce 1989, tedy o dva roky dříve, zveřejnil svůj román Camisa limpia (Čistá košile) chilský autor Guillermo Blanco (1926–2010). Bylo by jistě zajímavé díla obou spisovatelů porovnat, Blancovo dílo však zatím bohužel zůstává českému čtenáři neznalému španělštiny nedostupné.

Výstavba Aguinisova románu odpovídá klasickému životopisnému románu, sledujeme život Francisca Maldonada od dětství a nesnadného dospívání v době poté, co byl jeho otec zatčen za praktikování židovské víry, přes další etapy života – studia, lékařskou kariéru a založení rodiny – až ke zlomovému okamžiku, kdy se rozhodne odložit přetvářku a přihlásit se definitivně a neodvolatelně k víře svých otců. V koloniích španělské koruny může toto rozhodnutí mít jen jediný následek a Francisco je zatčen inkvizicí, odmítá však odvolat své postoje (z pohledu inkvizitorů bludy), ač se jej k tomu snaží po dlouhých třináct let přimět přední teologové, inkvizitoři i kat. Jako zatvrzelý hříšník je Francisco nakonec vydán světské moci a při slavnostním autodafé obřích rozměrů s mnoha dalšími usvědčenými židy upálen.

Takto silný námět by dokázal vyvolat intenzivní čtenářský zážitek i v případě, že by se jej ujal jen průměrně zručný spisovatel. Aguinis ale není jen průměrný spisovatel a čtenáři předkládá rozsáhlou fresku, doplněnou o biblické odkazy a četné detaily, které dokreslují nelehké postavení židů, nucených mít se neustále na pozoru – sebemenší chyba ve zdánlivě nevinné konverzaci může mít zničující následky. Francisco na své životní cestě v Aguinisově podání potkává mnoho souvěrců, pro něž není snadné skrývat pravou identitu pod pláštíkem konverze a účasti na katolických bohoslužbách, potkává ale i ty, kteří ze strachu, pohodlnosti či z jiného důvodu vnucenou víru přijali za svou; před očima má přitom stále příklad svého otce. Ten inkvizitorům podlehl a kál se, takže – byť zmrzačený mučením – směl zůstat naživu. Otec Francisca naléhavě varuje, aby neopakoval jeho osud. Na toto varování Francisco myslí ve své cele, kdy se odmítá vzdát víry, přesvědčený o tom, že nebude následovat svého otce jako pokorný kajícník a zlomený člověk.

Věren svému lékařskému vzdělání se Francisco zdráhá přijmout dogmata, jejichž platnost si nemůže ověřit. Ještě během studií se s nemalým rizikem vzdělává v teologii, dějinách judaismu a dalších oblastech. Získané vědomosti jej v příklonu k judaismu a odmítání křesťanství podporují, což inkvizitoři nedokáží pochopit a vykládají to tak, že Franciscovu mysl ovládl ďábel. Franciscovy pochyby nedokáží svými odpověďmi i chováním rozptýlit ani kněží a mniši, s nimiž byl v kontaktu ještě před zatčením – jedním z nich je mimochodem řeholník Martín de Porres (1579–1639), první svatořečený jihoamerický mulat. Přestože by si Francisco jako syn usvědčeného heretika a mulat mohli být jako lidé na okraji společnosti blízcí, jejich životní postoje se nakonec ukáží jako příliš rozdílné. Jako mnozí jiní pokrokoví lékaři v dějinách je Francisco opakovaně konfrontován i s neúčinnými či přímo škodlivými metodami a přílišným spoléháním na sílu modlitby v situaci, kdy větší užitek přinese skalpel či léčivý lektvar. Rozdíl mezi hlásaným milosrdenstvím evangelia a inkviziční praxí je pochopitelně do očí bijící, na což Francisco opakovaně poukazuje, zejména poté, co je sám uvězněn. Na mnoha místech autor tyto kontrasty popisuje natolik ironicky, že se čtenář bez ohledu na kontext musí přinejmenším pousmát.

Na pozadí Franciscova osudu odhaluje Aguinis i zákulisní boje o moc v koloniích jak mezi světskou a církevní mocí, tak mezi jednotlivými církevními institucemi a řády. Postavy inkvizitorů pochopitelně mnoho sympatií nevzbuzují, až na výjimku v podobě požitkářského pátera Bartolomého se ovšem jedná o sice fanatické, ale upřímně věřící služebníky církve, nikoli o hamižné či sadistické kreatury.

Jak již bylo zmíněno výše, je román přímo nasycen odkazy na Bibli, už samotné dělení na pět knih odkazuje k pěti knihám Mojžíšovým. Vystihnout a vyložit všechny biblické motivy, jež román obsahuje, by bezesporu vystačilo na diplomovou práci, za všechny zde zmiňme alespoň aluzi na listy apoštolů v podobě dopisů, které se Francisco snaží z vězení odeslat židovské obci v Římě, a závěrečnou scénu, kdy se v okamžiku vyhlášení rozsudku nad Franciscem přetrhne plachta, která má diváky chránit před slunečním zářením.

Autor dokázal nejen věrohodně vykreslit postavy a text opřít o hluboké myšlenky protkané biblickými odkazy, jeho popisné pasáže, plné dobových jihoamerických reálií, čtenáře pohltí natolik, že má pocit, jako by se procházel prašnými ulicemi Limy i jiných měst, nad hlavou cítil ostré slunce a v zádech pátravé pohledy slídilů, schopných člověka udat inkvizici jen proto, že si v sobotu oblékl čistou košili. K lepšímu pochopení napomáhají poměrně časté vysvětlivky, bez nichž by český čtenář blíže neobeznámený s Latinskou Amerikou byl v řadě případů skutečně ztracen. Na tomto místě je nutné ocenit i práci překladatelky, která českému čtenáři tuto pomyslnou cestu do barokní Jižní Ameriky připravila.

Jakkoliv je ale osud nadaného lékaře Francisca Maldonada da Silvy tragický a zaslouží si pozornost, byla by chyba vyhodnotit Aguinisův román jen jako životopis doplněný o nezbytné reálie a další kontext. Nelze tedy než plně souhlasit s formulací z předsádky recenzované knihy, jež říká, že román Sám proti inkvizici je „svědectvím o lidské touze po svobodě a právu na život v pravdě“. Kulisy a postavy se mění, tato touha však v lidech zůstává napříč kontinenty a staletími. Nezastavily ji ani zdi sklepení inkvizičního vězení, zastavit by ji dokázala snad jen netečnost a zapomnětlivost. A právě proto, aby tyto vlastnosti nezískaly navrch, je nutné si příběhy, jako je ten Maldonadův, neustále připomínat.