Od vlámské prozaičky Griet Op de Beeck vychází v češtině už třetí román, jejž nakladatelství Host vydalo v podobné grafické úpravě jako oba předchozí – Výš než v sedmém nebi (č. 2015) a Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (č. 2017). U přítomného románu, který se, poplatný autorčině zálibě v syntakticky rozvitých názvech knih, nazývá To nejlepší, co máme, došlo ke změně „dvorní“ překladatelky: Adélu Elbel vystřídala Radka Smejkalová.

Jestliže první dva autorčiny romány byly každý svým způsobem široce rozkročené – první z hlediska perspektivy a kompozice, druhý zejména časově –, zdá se u toho aktuálního, že Griet Op de Beeck prochází tvůrčím vývojem směřujícím k simplifikaci. Což není míněno nijak pejorativně, naopak. Znamená to, že u ní postupně přestává být ve středu pozornosti literárnost textu jako takového, soustřeďuje se více na vlastní příběh a na sdělení, které z něj vyplývá. To má zároveň důsledky pro dramaturgii příběhu, protože s vývojem hlavní postavy sledujeme také přesun akcentů mezi jednotlivými tématy, jak uvidíme dále.

Přednost románů Griet Op de Beeck spočívala v uvěřitelné, přirozené povahokresbě postav. Pozorovací talent osvědčovala v dialozích, vnitřních monolozích, popisech jejich emocionálních stavů apod. Stejně jsou postavy hlavními stavebními kameny i v tomto románu. Protagonistou je čtyřicátník Lucas, soudce, který na první pohled trpí syndromem vyhoření jak z učebnice; jednoho dne Lucas uprostřed jednání svlékne talár a ke zděšení obou stran probíhajícího sporu i svých kolegů ze soudní budovy prostě odejde pryč. Lucasova žena Isabelle je dominantní a sebevědomá, společensky nesmírně zdatná, ale emocionálně poněkud plochá workoholička, která má nad ním v hádkách vždy navrch. Jeho nevlastní dcera Pippa se snaží z rodinných pout osvobodit a jít svou cestou, jeho sestra Suzanne se víceméně neúspěšně léčí v psychiatrické léčebně z posttraumatické poruchy.

První dějovou zápletku představuje Lucasův „útěk“. Když si Lucas pořídí opuštěný domek u mostu, který mají v oblibě lidé, již mají v úmyslu vzít si skokem dolů život, a zasvětí svůj další pobyt na světě patrolování na mostě a číhání na sebevrahy, jimž se následně snaží jejich úmysl rozmluvit – cítíme, že máme před sebou literární typ chlápka, který se pokouší řešit akutní krizi středního věku, přičemž zpravidla takříkajíc lítají třísky; abychom zůstali v nizozemsky psané literatuře, skvěle tento typ ztvárnil třeba Arnon Grunberg v románu Tirza. Takovému čtení napomáhají i další vedlejší linie jako Lucasův spor s manželkou, jež pro tento jeho úlet ve své technokratické racionálnosti nemá nejmenší pochopení, nebo navázání vztahu s osamělým klukem ze sousedství jménem Riley, jenž v něm, v muži o generaci starším, poprvé v životě nachází něco jako kamaráda. Jenže v okamžiku, kdy se čtenář na tuto notu naladí a probudí se v něm zvědavost, zda ze zápasu se sebou samotným Lucas vyjde vítězně, nebo se ve své krizi postupně utopí (jako, například, podobný antihrdina v Regenromanu německé spisovatelky Karen Duve, který představuje další z inkarnací lucasovského typu), autorka uhne někam dost jinam. A to je právě ona práce s dramaturgií, na kterou jsme narazili v úvodu.

Ukáže se totiž, že Lucasova krize a útěk od ní je jen první a ještě tou méně důležitou rovinou celého příběhu. Ve skutečnosti tu nejde o něj, nýbrž o Suzanne. Když uprchne z léčebny (s diagnózou „disociační fuga“), spouští to spádný a dramaticky dobře vystavěný konflikt mezi Lucasem a jeho a Suzanninými rodiči, v němž se společně s Lucasem dobíráme kořenů Suzanniny nemoci a vycházejí při tom najevo dost nechutné věci. Což opět u nizozemsky psané literatury nepřekvapí – záliba jejích autorů ve všelijak perverzních tématech je tak vysoká, že už je to skoro locus communis. A také vyvstávají paralely typu: není snad Lucasův útěk něco velmi podobného Suzannině disociační fuze, i když se to z hlediska společenských norem pohybuje ještě před hranicí, za kterou se už problém stává záležitostí medicínskou? Není i on sám ve skutečnosti zajatcem své minulosti, od níž se snaží uniknout, ač si ji táhne s sebou jako břemeno daleko do dospělosti?

Zmínili jsme se o tom, že autorčinou silnou stránkou je přirozenost, uvěřitelnost. Týká se to nejen postav, ale i vypravěčského pásma románu, kde nacházíme výroky aforistické povahy – jeden příklad za všechny: „Označení ,matka‘ by mělo být čestným titulem, o jehož udělení nebo neudělení by měly rozhodovat děti až po dosažení dospělosti“ (s. 231). Poněkud těžkopádnější je Op de Beeck tam, kde příliš sází na doslovnost. Výroky tohoto druhu, sdělované formou pravd, mohou místy působit jako melodramatické banality nebo laciné truismy. Podobně rozpačitě vyznívají závěrečné stránky, z nichž je cítit autorská bezradnost – namísto pointy příběhu přichází věta o tom, že v dálce snad čeká lepší život. Ale dá se to číst i tak, že vlastně i takové zakončení je v souladu s vysokou mírou autorčina uměleckého empirismu: happy end by se sem hodil asi jako, řečeno vyhroceně, řehot do pohřební síně. Absence konce, který by postavám umožnil definitivně si v sobě uzavřít, co prožily, tedy absence něčeho na způsob katarze, umožňuje uvědomit si, jak špatně se hojí otevřené rány na duši a že se ve většině případů nezahojí vůbec.