Sborníky Film a dějiny již vycházejí bezmála patnáct let. Nejnovější sedmý svazek – s vročením 2018 a podtitulem Propaganda – opět vydalo nakladatelství Casablanca ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Třiadvacet zařazených studií, které s pečlivostí sobě vlastní k tisku připravil Petr Kopal (jenž navíc sepsal čtyři z nich!), pokrývá období vzmachu totalitních režimů v průběhu 20. století, samozřejmě se zaměřením na české teritorium. Autory přitom v souvislosti s propagandou zajímá nejen dění spojené s domácí tvorbou, ale rovněž pronikání vlivu, případně děl ze zahraničí.

První stati se snaží definovat, co všechno propaganda obnáší. Nejedná se totiž o „vynález“ 20. století, nezavedla ji jako první ani katolická církev (Svatá kongregace pro šíření víry, 1622), ale lze ji vysledovat do dávnověku lidské civilizace. Každé mocenské uskupení oslavovalo samo sebe a zároveň se vymezovalo proti případným protivníkům. Cílem propagandy je přesvědčit příjemce, aby se s předkládaným sdělením ztotožnil a dále je šířil. Jak Petr Kopal shrnuje v úvodní (před)mluvě, odjakživa existuje potřeba propagovat (rozšiřovat) příslušné ideje (ideologie), a to jak pozitivním, tak negativním způsobem, tedy jak na základě „našeho“ stmelujícího mýtu, tak označení nepřítele. A co je důležité, není to jen vlastnost novodobých represivních režimů, propagandistickému působení lze přisoudit obecnou platnost.

Propaganda je šířena skrze média schopná oslovit co nejširší okruh příjemců – nejprve to byl (knih)tisk, později divadlo, film a televize, nyní dozajista internet a sociální sítě. Nicméně základní „nosič“, tedy psané/mluvené slovo a pohyblivý obraz, se v zásadě nemění. Předpokladem zdárného předání žádoucího poselství je ovšem taková jeho prezentace, která přesvědčí. V budoucnu pak není vyloučeno, že přímo osloveny mohou být třeba různé funkce mozku, aniž by bylo zapotřebí nějakého zprostředkovatele. V knize je propaganda zkoumána jak v obecné rovině dění v kultuře (Petr A. Bílek), tak v zúžení na film (Luboš Ptáček).

V obou případech autoři pracují s jednou ze základních publikací na dané téma, Ellulovým spisem Propagandes, vydaným poprvé v Paříži roku 1962 a poté přeloženým do dalších jazyků – bohužel nikoli do češtiny. Ptáček navíc zmiňuje Richarda Taylora, jehož kniha Filmová propaganda: Sovětské Rusko a nacistické Německo vyšla též u nás (2016), a dále důležitou, již před čtyřmi desetiletími v časopisu Screen zveřejněnou stať Steva Neala, zařazenou do posuzované knihy. Ptáček vytyčuje základní okruhy zastřešené propagandou: přirozeně sem spadají jako jednotlivosti filmová díla, jejich tvůrci i diváci, dále pak „nadřazené“ prvky jako cenzura nebo podílející se instituce.

Po zobecňujících zamyšleních následují vhledy do konkrétních případů – Tomáš Hála podrobně prozkoumal distribuční osudy revolučního Ejzenštejnova hymnu Křižník Potěmkin (1925) v meziválečné Československé republice, mnohokrát narazivšího na cenzurní bariéry. Jaroslav Pinkas zacílil na dokumentární tvorbu v Baťových službách (a tudíž vychvalující budování Baťova průmyslového impéria), kterou porovnává s podobně zacílenými díly zahraničními, jež byla ovšem zamýšlena odlišně – a také tak vyznívala (např. Chaplinova Moderní doba, 1935). Vhodně zvolený film se mohl stát i politickou zbraní, jak to dokládá Petra Hanáková na epizodě ze Slovenského národního povstání v roce 1944, kam byly dodány nejnovější ruské filmy, aby účastníky podpořily v odhodlání bojovat s nepřáteli.

Petr Kopal se zamýšlel nad propagandou uplatňovanou v protektorátní kinematografii a dospívá k závěru, že známky vyložené kolaborace se uplatňují hlavně v dokumentech (Kolesa dějin, 1945); k označení spojeneckých letců za bezectné teroristy dochází převážně v týdenících (v souvislosti s bombardováním německých měst, ale zejména Prahy v únoru 1945). Jiří Němec pak vytáhl zcela neznámou kapitolu: zaměřil se na projekt nedokončeného (a zřejmě ani v torzu nedochovaného) nacistického dokumentu o dějinách Čech příznačně nazvaného Němci, o kterém filmoví historici dosud snad ani netušili.

Cenné jsou obhlídky sporného filmařského odkazu, který zanechaly dvě nikoli pominutelné osobnosti. Zásluhou Martina Štolla se v centru pozornosti ocitl dokumentarista Přemysl Freiman, podepsaný pod neblaze proslulým proticírkevním „dokumentem“ Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení (1950). Později pracoval v televizi, kde se věnoval hudebním pořadům. Kvůli reformním postojům na sklonku 60. let byl během normalizace perzekvován.

Druhou zkoumanou osobností je Vladimír Kavčiak, význačný normalizační režisér, u něhož Daniel Růžička probral politicky angažované televizní filmy, situované do zahraničních kulis. Popisuje jejich genezi, syžet, inscenační postupy i ohlasy, avšak bohužel pomíjí výsledný zdar, tedy zda a nakolik byly schopny diváka oslovit a jak vyznívají v časovém odstupu. V některých případech si totiž Kavčiakovy filmy pohrávaly s reportážní stylizací, jindy se dotkly avantgardních postupů, to když herec jakoby sám za sebe komentuje, koho bude představovat. Proto si třeba některé tituly (jako Angolský deník lékařky nebo Salvador, sedmnáctého března krátce po páté) uchovávají jistou vypravěčskou působivost, i když vesměs podléhají zavilé ideologické tendenčnosti, která je až směšná.

Poslední kapitoly se věnují roli televize, která se od 60. let stává nejdůležitějším (protože nejsledovanějším) zdrojem informací i propagandy. Opět nalezneme studie, které zevšeobecňují, dívají se z nadhledu a chtějí vyhmátnout základní tendence, zatímco jiné popisují konkrétní případy (jak se vyšetřování smrti Jana Masaryka odrazilo v televizní publicistice, jak alibisticky byl koncipován dokumentární cyklus o čtyřiceti letech budování socialismu Kronika našeho života).

Některé fenomény jsou ve statích toliko načrtnuty, jiné zhutňují přehledy dosavadního bádání, další lze považovat nejspíš za jakési osobní zamyšlení. Nalezneme však i nesporně přínosné, ba objevitelské texty, z příkrovu zapomnění vytahující neznámé či dlouhodobě zkreslované jevy. Ocenit je každopádně zapotřebí i pečlivé redakční zpracování. Pro každého zájemce se tak otevírá opravdová studnice poznání, skýtající i lecjaká překvapivá zjištění, ostatně hned v úvodu knihy Petr Kopal trefně upozorňuje, že zkoumat propagandu je vlastně také propaganda…