Otázka globální změny klimatu, potažmo globálního oteplování je nepochybně jedním z témat, která dlouhodobě hýbou společností, a patří k těm, jež dokáží zastánce a odpůrce rozdělit do dvou zcela nesmiřitelných táborů. Podobné dělení je však poněkud zjednodušující, poněvadž na obou stranách pomyslné barikády stojí lidé zastávající poměrně pestrou škálu názorů, silně závisejících na apriorním uchopení této nesmírně složité otázky, které do značné míry stojí na výchozích předpokladech i politickém přesvědčení jednotlivce. V podstatě nikdo dnes netvrdí, že k žádné změně klimatu nedochází, a jádrem sporů tak obyčejně je, jakou měrou k oteplování přispívá člověk, pokud vůbec nějakou (antropogenní/přirozená změna klimatu), zda je možné s tím něco dělat a jestli je to, například ve srovnání s vynaložením prostředků na adaptaci společnosti na vyšší teploty, ekonomicky výhodné. A konečně, zda je určité oteplení planety vůbec škodlivé, nebo naopak přínosné.

Klimaskepse nejen u nás
V posledních letech u nás vyšlo hned několik knih, které se více či méně kritickým způsobem vyjadřují k převažujícímu názoru na globální změnu klimatu, podle nějž je za oteplování s velkou pravděpodobností zodpovědný člověk, a pokud se nebudeme snažit tento vliv výrazně omezit, nebo ideálně zcela zvrátit, bude to mít pro lidstvo nedozírné následky. Jednou z těch nejznámějších je nepochybně Modrá, nikoli zelená planeta (Dokořán, 2007) bývalého prezidenta Václava Klause, která vzbudila nemalou kontroverzi, byť do značné míry spíše kvůli osobě autora než prezentovaným názorům. Klaus se v této útlé knížečce totiž nevěnuje samotné změně klimatu (a když už tak velmi mělce a nepříliš přesvědčivě), ale spíše ekonomickým aspektům dané problematiky, a to přiznaně v souladu s vlastním politickým smýšlením. Kniha je proto v první řadě autorovým osobním vyjádřením a k samotné diskusi nijak výrazně nepřispěla. Zásadnější dopad bezpochyby měly knihy známého dánského klimaskeptika Bjørna Lomborga Skeptický ekolog (Dokořán, Liberální institut, 2006) a Zchlaďte hlavy! (Dokořán, 2008), které se důkladně, a řekl bych i poměrně inspirativně, zabývají otázkou podílu člověka na globální změně klimatu a možnostmi, jak s tímto jevem bojovat, či finanční náročností takového podniku. I když se Lomborg dočkal osočování z překrucování uváděných faktů, je třeba jeho knihám přiznat určitou přesvědčivost a i přes nutnost číst jeho texty kritickým okem je dobře, že k českému čtenáři dostaly. Z dalších tematicky zaměřených prací můžeme jmenovat i svazek Racionálně o globálním oteplování (Dokořán, 2008) českého klimaskeptika Miroslava Kutílka či velmi zajímavý titul Pluhy, nemoci a ropa (Academia, 2011) Williama F. Ruddimana, který lidský vliv na klima nepopírá, ale na rozdíl od oblíbeného názoru, že lidstvo začalo měnit klima až s nástupem průmyslové revoluce, mimo jiné ukazuje, že tak činilo už o několik tisíciletí dříve. Současně varuje před přílišnou hysterií, co se týče vzestupu teplot o několik stupňů, dopady podle něj zdaleka nebudou fatální. K otázkám spjatým s globální změnou klimatu se vyjádřil i Michael Crichton v románu Říše strachu (Knižní klub, 2006), který upozorňuje například na nebezpečí šikovné manipulace se statistikou či na roli strachu v ovládání mas.

Z výše uvedeného je patrné, že mnohé knihy vyšly již před zhruba deseti lety, což nepřekvapí, neboť právě tehdy bylo téma, mimo jiné díky knize Nepříjemná pravda (Argo, 2007) i stejnojmennému filmu (2006) laureáta Nobelovy ceny za mír Ala Gora či čtvrté zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), na vrcholu veřejného zájmu. To ostatně dokládá i důkladná a zajímavá studie české klimaskepse Oteplí se a bude líp (Sociologické nakladatelství /SLON/, 2018) sociologa Petra Vidomuse. I přes určitý útlum je však problematika stále aktuální, a příslibem jejího oživení ve veřejném prostoru je právě vycházející kniha předního českého klimaskeptika Vítězslava Kremlíka (nar. 1976) Obchodníci se strachem: Průvodce skeptika po klimatické apokalypse. Kremlík, který je členem klubu Sysifos, vystudoval anglickou filologii a historii a působí jako překladatel či pedagog, je v posledních deseti letech patrně jedním z nejaktivnějších tuzemských klimaskeptiků, přičemž k tématu se vyjadřuje zejména (ale nejen) intenzivní blogerskou činností (v roce 2009 založil stránky Klimaskeptik.cz, jeho texty se však objevují i jinde). Určitým vyústěním těchto aktivit jsou právě Obchodníci se strachem, na nichž se jako odborní recenzenti či připomínkující čtenáři podílelo hned šest známých českých klimaskeptiků. Knihu tak lze považovat za určité názorové vyjádření současné tuzemské klimaskepse jako takové, byť jinak čeští klimaskeptici nijak organizovaní nejsou a nejedná se o názorově homogenní skupinu, jak vyplývá z výše uvedené analýzy Petra Vidomuse.

Změny jsou přirozené
Kniha je rozdělena do osmi tematicky ucelených kapitol, i když ty se nutně prolínají a vzájemně doplňují. Kremlík čtenáře bez průtahů uvádí do světa lží, mystifikací, manipulací a ovlivňování (nejen) klimatického výzkumu ve jménu veřejného blaha, potažmo dosahování nejrůznějších politických cílů. Obecně se soustředí na několik základních témat, která jsou pro klimaskeptickou literaturu typická. Jedním z nich je upozornění, že klima se sice mění, nicméně při pohledu na (geologicky blízkou i vzdálenou) historii planety zjistíme, že se nejedná o nic neobvyklého a ve srovnání s dneškem bývalo mnohdy výrazně tepleji, aniž by to mělo pro pozemský život nějaké katastrofální důsledky. Teplá období podle autora dokonce bývala spíše obdobím prosperity než naopak. Tradičním námětem je rovněž otázka podílu člověka na současných změnách, který je dle Kremlíka značně spekulativní. Autor vědcům vyčítá, že své modely často jednak zakládají na nepříliš dobře podložených předpokladech, jednak v nich upřednostňují oxid uhličitý a zapomínají započítat vliv dalších, přirozených faktorů ovlivňujících globální klima, jako je oblačnost, oceánské cykly, vliv sluneční aktivity, sopečná činnost, vodní pára a podobně. Dodává, že podle některých výzkumů není oxid uhličitý příčinou zvýšené teploty, ale naopak jejím důsledkem.

Zde se samozřejmě nabízí otázka, zda si vědci zmíněné problémy skutečně neuvědomují, když označují vliv člověka na globální změnu klimatu za nesporný, jestli uvedené faktory do svých modelů zapracovali, a přesto dospěli k nám dobře známé odpovědi, anebo si jejich zásadnosti vědomi jsou, avšak o ní záměrně mlží. Dle Kremlíka platí třetí odpověď. Jedním z největších problémů podle něj je, že se z otázky změny klimatu stalo téma silně zpolitizované. To vědce vede jednak ke zjednodušování vlastních závěrů (politici nestojí o nějaká „ale“, „pokud“ či „možná“, chtějí jasnou odpověď), jednak k přibarvování výsledků požadovaným směrem, protože žádný vědec, který lidský vliv na změnu klimatu zkoumá, si pod sebou přece nepodřízne větev (tj. přísun financí) přiznáním, že jeho výzkum nemá opodstatnění. Další potíž Kremlík spatřuje v samotné nemožnosti publikovat „nepohodlná“ data, neboť vědecké časopisy takové články buď nepustí, nebo se je autoři ani nesnaží publikovat kvůli strachu z akademické exkomunikace. K cenzuře však údajně nedochází jen v akademickém světě, ale například i na Wikipedii, která zveřejňuje pouze informace odpovídající mainstreamovému světonázoru.

Manipulace, manipulace a zase manipulace
Důkazů pro manipulaci s klimatickými daty najdeme podle autora přehršel. Jsou uvedeny některé z afér, do nichž se v minulých letech zapletly organizace či jednotlivci zabývající se klimatickými otázkami. Jednou z těch nejznámějších je aféra Climategate, která vypukla na podzim roku 2009 a při níž na internet unikly e-maily a zprávy klimatologů z centra pro výzkum klimatu (Climate Research Unit) při University of East Anglia. Zprávy měly dokazovat úmyslnou manipulaci s klimatickými daty, tak aby ukazovala na prudký nárůst teplot v posledních desetiletích, přičemž vedla ke vzniku takzvaného „hokejkového grafu“, jenž hraje v Kremlíkově knize podstatnou úlohu. Falešných a zavádějících informací souvisejících s klimatem se však podle něj najde daleko víc, ať už jde o ničivější povodně (pokud jsou ničivější, tak jen kvůli nevhodným zásahům člověka do krajiny), přibývající požáry (za ně může ponechávání lesů jejich přirozenému vývoji, v důsledku čehož se v nich hromadí suchý odpad a snadněji vzplanou), extrémnější projevy počasí (spíše jen lepší monitorování) či zaplavování korálových ostrovů (naopak, v teple se jim podle autora daří lépe a dorůstají).

Podobné „alarmistické“ zprávy mají dle Kremlíka dlouhou historii, a tudíž si v jeho knize vysloužily celou jednu kapitolu. Jejich společným jmenovatelem je obvykle snaha vyvolat v lidech strach a jeho prostřednictvím dosahovat vlastních politických cílů. Příkladem budiž kdysi velmi populární eugenika podněcována obavou z degenerace lidské rasy. V podobném světle vidí Kremlík i strach z přelidnění planety, který některé badatele vedl k výrokům o nutnosti populační růst za každou cenu zastavit, či strach z jaderné energie, jenž se rozšířil zejména po černobylské havárii, která podle autora nebyla zdaleka tak katastrofální, jak se prezentuje, protože skutečně potvrzených obětí havárie je sotva padesát. Dalšími příklady mohou být nepromyšlené zákazy DDT (vlastně možná žádný zásadní vliv na zdraví zvířat a člověka nemá, jeho vysazení naopak vedlo k opětovnému přemnožení komárů a zbytečnému úmrtí milionů lidí) či freonů (ozonovou díru nafoukla mediální hysterie). Zásadním problémem nejen výše uvedených ukázek, ale i samotného boje proti domnělému antropogennímu globálnímu oteplování je dle Kremlíka princip předběžné opatrnosti, jehož výsledné náklady výrazně přesahují potenciální zisky. A právě to je námětem poslední, osmé kapitoly, v níž se čtenář dozví, jak nesmyslný je údajně koncept uhlíkové stopy, proč jsou biopaliva ekologicky nešetrná a proč platíme kvůli obnovitelným zdrojům za energie daleko víc, než bychom museli.

Tolik stručné nastínění, o čem že Obchodníci se strachem vlastně pojednávají. Je až s podivem, jak velké množství témat autor do sotva dvousetstránkového textu nacpal. Kniha nenabízí nijak inovativní pohled na otázku globální změny klimatu, neboť většina klimaskeptických aspektů zazněla už v některé z výše uvedených publikací, a Kremlíkův podíl proto spočívá hlavně v aktualizaci diskuze s přihlédnutím k nejnovějšímu vývoji na rozebíraném poli, například páté zprávě IPCC z roku 2013. S Kremlíkem se dá určitě v lecčems souhlasit (nutnost brát ohled na klady a zápory snahy o redukci uhlíkových a jiných emisí, nutnost dělat vědu poctivě, transparentně a nezatajovat klíčová data, neignorovat skeptické hlasy, přinášejí-li nové informace, a mnoho dalšího), ovšem v některých aspektech jeho kniha silně pokulhává. Recenzent (byť přírodovědec, ne však klimatolog) se nemíní vyjadřovat k samotným ryze klimatologickým otázkám, které si zaslouží spíše reakci přímo od zástupců oboru (třebaže podobné diskuze mají tendenci sklouzávat k nekonečné řadě tvrzení a protitvrzení, a navíc by podobný úkol vzhledem k množství nastolených otázek vyžadoval prostor celé nové knihy). V tomto ohledu se však hodí doplnit, že i přes časté stížnosti klimaskeptiků na neodbornost environmentalistů z různých ekologických hnutí je jedním z nejhlasitějších českých klimaskeptiků humanitně vzdělaný badatel.

Zbytečné tlačení na pilu
Nejzásadnějším problémem Obchodníků se strachem je způsob, jímž je Kremlík pojal. První potíží je v podstatě všudypřítomný arogantní, přezíravý a útočný tón. Opravdu jen málokdy se stane, aby autor uváděl jednotlivá fakta bez hodnotících, zpravidla urážlivých komentářů, jakoby mimoděčného doplnění údajných pohnutek různých osobností a neustálé snahy o znevážení oponentů místo reakce na jejich argumenty (Přitom si sám stěžuje na obdobné znevažování klimaskeptiků: „Pokud se nepodaří nepohodlné umlčet, je nutné je alespoň náležitě zdiskreditovat.“) Naproti tomu klimaskeptici jsou obvykle vykreslováni jako mučedníci, kteří se vzbouřili a prohlédli zlovolnou klimatologickou církev, jež si uzurpuje moc a potlačuje svobodu, stejně jako to dělala církev skutečná. Mimochodem, prohlašování environmentalismu za nové náboženství je poměrně běžná klimaskeptická taktika, jak opět dokládá výše zmíněná studie P. Vidomuse. Nedávným příkladem podobně založeného emotivního vymezení se vůči důrazu na roli oxidu uhličitého v globální změně klimatu je například Matt Riddley (Evoluce všeho). V oblibě je i označovat „zelené“ odpůrce za skryté komunisty, kteří chtějí potlačovat svobodu člověka a poručit větru dešti: „Zápas proti skleníkovým plynům je cosi, co není slučitelné s demokracií a zachováním lidské svobody. Stojíme před rozhodnutím, kterou cestu si vybereme.“ Nebo poněkud sofistikovaněji: „V roce 1970, na den výročí nedožitých Leninových stých narozenin, se v USA slavil první Den Země, jakýsi ekologický první Máj.“ (Není náhodou, že většina klimaskeptiků se rekrutuje z libertariánských či konzervativních kruhů.)

Jednou z hlavních metod, jak se autor snaží zlehčit význam klimatologických studií, jsou i útoky na současnou vědu jako takovou, zejména na metody recenzování (peer review) v odborných časopisech, jež podle něj slouží spíše jako cenzura nepohodlných názorů než záruka kvality. Právě zde se projevuje i jistá, řekněme, laxní práce se zdroji. Jedním příkladem za všechny je Kremlíkův výrok, že 90 % současných vědců souhlasí, že v současné době prožíváme krizi vědy, což zní opravdu děsivě, nicméně po rozkliknuti citovaného článku čtenář zjistí, že daná formulace je poněkud manipulativní, poněvadž zdroj hovoří především o replikaci výsledků ve vědě (což Kremlík v další větě sice zmíní, ale tak nešikovně, že spojitost s prvním výrokem zůstane zcela nejasná) a vyznění článku není zdaleka tak dramatické jako v Kremlíkově podání. Osobně mi potom skutečnost, že se badatel během praxe setká s neúspěchem při snaze replikovat vlastní či cizí výsledky, připadá zcela přirozená a je naopak nutnou součástí vědy, neboť hledání chyb vede k rozpracování hypotéz, lepšímu pochopení problematiky a dalšímu posunu poznání.

Trochu podivně působí i autorovo neustálé znevažování statistiky, která s trochou dobré vůle podpoří skoro jakýkoli hledaný výsledek (to je sice fakt, avšak doplnit to obvykle nějakým samoúčelným výrokem typu „Inu, statistika.“ nepovažuji za přínosné), sám však vzápětí argumentuje hromadou statistických údajů s očekáváním, že jemu čtenář samozřejmě bude věřit. Ostatní autory kritizuje za to, že si pro svá tvrzení vybírají citace, jež odpovídají jejich názoru, avšak on sám dělá přirozeně totéž. Například otázka s ne/využíváním DDT rozhodně není tak přímočará, jak ji nastínil (jedna hloupá kniha a neprůkazné výzkumy -> iracionální strach a nepoužívání DDT -> miliony mrtvých). Dále je poněkud zjednodušující tvrdit, že čím víc CO2, tím rychlejší růst rostlin (v jádru pravda, ale růst rostlin limitují i jiné faktory, třeba dostupnost dusíku) nebo že s rostoucí teplotou se přírodě daří líp (i tady narazíme na určité meze a velmi rozdílné nároky rozlišných organismů). Podobných příkladů by se našlo jistě daleko víc, nicméně autor po většinu času zůstává silně „lidskocentrický“ a soustředí se téměř výhradně na potencionální dopady člověka na klima (a klimatu na člověka), nikoli na přírodu jako takovou, kde bývají možné vlivy kvantifikovatelnější.

Abychom vůči autorovi nebyli zcela nespravedliví: má pravdu, když tvrdí, že klimaskeptici jsou často hanlivě označováni za popírače, jenže vzápětí své oponenty sám označí za alarmisty, což je jednak laciný útok, jednak označení nehodící se do textu, který by přinejmenším chtěl (?) být vnímán jako nezaujatý. Kremlík tudíž v zásadě dělá právě to, co vytýká svým oponentům. Podobné škatulkování je jen zbytečným posilováním vzájemných animozit a dělení na My versus Oni, které v důsledku ztěžuje společnou diskusi, jež by měla být pro klimatology, environmentalisty i klimaskeptiky hlavní metou.

Kam s ním?
Obecně vzato text (plný emočně zabarvených přídavných jmen a příslovcí) působí silně manipulativně, čtenáři znesnadňuje udělat si na věc nezaujatý názor a, popravdě, mnohdy chtě nechtě vyznívá poněkud alarmisticky, použijeme-li autorova slovníku. Problém se zavádějícími formulacemi se pojí i s použitými metaforami: „U společensky závažných problémů vědci slouží politikům jako odborní poradci. Nikdo ale nestojí o rádce, kteří nic nevědí. Takže než by přiznali neznalost, rádcové tu a tam raději nahradí chybějící data nějakou náhražkou. Asi jako když řezník do párků přidá piliny.“ Takto zkreslující přirovnání člověka rázem (doslova) znechutí, a znechucení se pak přenese i na zhodnocení celé předešlé věty, která vlastně neříká nic převratnějšího, než že vědci občas musejí do modelů doplnit chybějící data, nicméně se nejedná o data vycucaná z prstu, ale o nejlepší možné a podložené odhady (byť by s tímto tvrzením autor patrně nesouhlasil).

Co se týče již zmíněné stylizace textu, určitá potíž spočívá též v tom, že kniha de facto postrádá klidnější pasáže, v nichž by si autor budoval pozici pro utváření závěrů. Namísto toho v podstatě čtenáře neustále bombarduje divokou záplavou informací, nad nimiž by se měl na chvíli zarazit a zamyslet, jenže na to nemá čas, takže zamýšlený efekt překvapení se po nějaké době vyčerpá a přestává fungovat, v důsledku čehož se text stává dost ubíjejícím. Celá dvousetstránková práce tak do jisté míry připomíná dlouhý blogerský příspěvek. Vzhledem ke zvolené formě se jedná o poněkud neobvyklý styl a jediné, k čemu jej mohu ze zkušenosti přirovnat, jsou kreacionistické či obecně konspirační výplody. Je tak vlastně i otázkou, komu je svazek určen: zda má přesvědčit zastánce vlivu člověka na globální změnu klimatu (těžko), podpořit klimaskeptiky (snad, ale je otázka, jestli Kremlík spíš nějaké neodradí), nebo na svou stranu získat nepoučeného laika (ani tomu bych moc nevěřil).

Abychom autorovi přiznali i nějaké zásluhy: na mnoha místech pronáší poměrně zajímavé postřehy a milerád bych si v jeho podání přečetl studii o takzvané postnormální vědě, tedy vědě, která je aktivitou neoddělitelně spjatou s politikou, a nikoli činností provozovanou za účelem čistého a nezaujatého poznání. Je však otázkou, jestli takovou někdy doopravdy byla, potažmo zdali jí vůbec být může.