Ostravské nakladatelství Protimluv se zaměřilo také na slovenskou literaturu a v roce 2017 vedle antologie Osamělí běžci, představující stejnojmennou literární skupinu založenou v 60. letech básníky Ivanem Štrpkou, Ivanem Laučíkem a Peterem Repkou, vydalo pohádku Tuláček a Klára básníka, grafika a autora knih pro děti Erika Jakuba Grocha (nar. 1957). Díky překladatelce (a taktéž básnířce) Yvettě Ellerové si můžeme přečíst vůbec první Grochovu knihu v češtině. Slovenský autor se na pole dětské literatury vydal několikrát. Po Tuláčkovi z roku 2001 (dle autorových vlastních slov však příběh načrtl už v době, kdy mu bylo 11 let) napsal ještě pohádky Píšťalkár (2006), Ábé, Aha a spol. (2009) a Šlabikár päťmestia (2013). Slovenský originál Tuláčka s ilustracemi Ľuboslava Paľa získal slovenské ocenění Najkrajšia detská kniha roka a mezinárodní cenu Corvi Bianchi.

Pohádkový příběh, rozdělený do sedmi kapitol, je zakotven v poměrně běžném a uvěřitelném světě. Tuláček je pes, „skutečný, rezavý a směšný“, a Klára dívenka, kterou Tuláček potká jednoho dne po probuzení. Zrodí se mezi nimi přátelství takříkajíc na život a na smrt, v němž si Klára mnohdy připadá „jako vlkova kamarádka“. Společně se přesvědčují o tom, co je v životě nejdůležitější, zažívají spoustu veselých i smutných příhod. Úsměvný je především příběh o kosti, v němž se čtenář poučí, jaká pochoutka je z člověčí i psí perspektivy nejlepší a kde se dá nalézt kompromis – tedy v buchtě ve tvaru kosti. Podobné (téměř archetypální) vyznění mají všechny kapitolky, v té o slávě se Tuláček musí vyrovnat s faktem, že pes se zkrátka nikdy nestane slavným pěvcem, a v té o kouzelníkovi zase objevuje, co je magické a zároveň skutečné.

„Tuláčku,“ řekla zničehonic Klára. „Svět je plný kouzelných věcí, Jen se podívej!“ Tuláček a Klára si sedli před dům. A dívali se na svět okolo. Na trávu, která rostla sama od sebe. Na kytky, které voněly kdoví proč. Na potůček, který stále tekl, přitom ho nikdo nepopoháněl. Na veliké slunce nad sebou, které nikdo nemusel přidržovat, aby nespadlo. „Viděl jsem i Něco, co není vidět,“ řekl Tuláček. „Všechno na zemi ohýbá.“ „Vítr,“ řekla Klára. (s. 48–49)

Domov, který Tuláček s Klárou v úvodním příběhu společně najdou, zůstává důležitou konstantou: „Je to jednoduché,“ řekl Tuláček. „Doma můžeš všude chodit. Nikde nejsi sama. V každém rohu je příjemně.“ (s. 10) Každý další příběh začíná buďto Tuláčkovým probuzením, nebo pejsek alespoň leží a odpočívá. Nový den tak znamená i nové dobrodružství, nový začátek.

I přes dětsky prostý jazyk, korespondující s příběhem o základních hodnotách života, poznáme z několika poetických pasáží autorovo básnické založení. Poučná, půvabná a lehce smutná zároveň je poslední kapitolka, v níž se Tuláček rozstoná z nešťastné lásky k Margitě – psí slečně, kterou barvami namalovala Klára. Obrázek jejímu čtvernohému kamarádovi učaruje natolik, že i po jeho odstranění a několikerém přemalování, a dokonce i po zbourání zdi v Tuláčkovi stále žije vzpomínka. Groch-básník nabízí východisko, s nímž se musí tak či onak poprat nejen děti, ale i dospělí. A po svém se s ním vypořádá i Tuláček: „‚Zdá se mi, že tam něco bylo,‘ řekl. A znovu se podíval tam, kde byla stěna. Ale znovu tam nic neviděl. Tuláčkovi bylo najednou lépe. Vzal si barvy. Vyšel před dům. Lehl si na schody. A začal malovat obrázek. Nejdříve zelenou trávu. Potom modrou oblohu. Nakonec velké rezavé srdce.“ (s. 58)

Mohlo by se zdát, že verze Protimluvu za originálem z Knižnej dielne po výtvarné stránce poněkud pokulhává. Rozměry knihy jsou menší (což není ke škodě, ale přece jen – mimochodem české vydání téměř na milimetr pasuje do vanilkového obdélníku uprostřed hnědě orámovaného originálu) a použitý font působí oproti slovenskému Clichee civilněji. Paľovy teple laděné ilustrace na slabě zažloutlém papíře mohou díky své jemné lince upomenout třeba na Milneova Medvídka Pú. České vydání výtvarně doprovodil Zdeněk Janošec Benda, ostravský malíř, obdivovatel Josefa Váchala či Jaroslava Panušky. Svůj styl tentokrát Benda pozměnil, přestože jeho typická barevnost – zejména záliba v čisté modré a zelené – zůstává zřetelně přítomna a odráží se i v barvě Klářiných šatů. Ty jsou nejčastěji (také na obálce) červené, posléze zelené a následně modré. Byť jsou Paľovy obrázky poetičtější, ostravský malíř za ty své určitě získává plusové body – právě díky jejich všednosti a zdánlivé naivitě, která ale možná posiluje celkové vyznění kapitol. Osobně oceňuji zejména zobrazení Kláry jako holčičky s vlasy staženými do copů, nikoli na krátko ostříhané jako u Paľa.

Přes drobný redakční nedostatek (občasné vynechání uvozovek v přímé řeči) a ojedinělou překladatelskou nepozornost (věta „Klára byla z toho velmi smutná.“ na s. 16 se dá v daném kontextu považovat za slovakismus a nepůsobí přirozeně) patří Protimluvu i Yvettě Ellerové dík za zpřístupnění Grochovy knihy českým čtenářům. Můžeme doufat, že budou následovat další vydání zejména jeho básnických sbírek. V nakladatelství Fra se sice letos objevil v rámci sešitové edice také sešit Grochovy poezie Nil, úvod, ale například v mnohém klíčová a emblematická sbírka Em (OZ Slniečkovo, 2006) je na Slovensku rozebraná a prakticky nesehnatelná – o Česku nemluvě.