Erik Jakub Groch

Silné pouto psa Tuláčka a jeho kamarádky Kláry jako návod proti uspěchanosti dnešního světa. Pohádka Erika J. Grocha prostřednictvím dětského jazyka a jednoduchých ilustrací akcentuje základní životní hodnoty a svou poetickou atmosférou vysvětluje, proč „déšť je ta nejlepší hudba k piškotovým hodům, kostem i čekání na konec deště.“

Ojedinělý, smutný i nadějeplný samotář slovenské poezie. Neopakovatelný melancholik, nevyléčitelný lyrik i romantik, to vše je slovenský spisovatel Erik Jakub Groch.

Erik Jakub Groch se ve své nové básnické sbírce ztrácí hledaje konce vět, počátky veršů, podobu měsíčního svitu před čtvrtinou sekundy nebo padající sníh. Jak napovídá tajemný název, drobný sešit poezie by skutečně mohl být úvodem k ničemu, nicméně zdá se, že slovenský básník toho má ještě hodně na duši, na jazyku i v ruce.

Spoločnosť má Erika Jakuba Grocha (1957) vo vedomí predovšetkým ako básnika, ktorým aj skutočne je, potom ako významného predstaviteľa slovenského disentu (spolu so zosnulým filozofom Marcelom Strýkom organizovali z Košíc jeho východoslovenskú časť, pričom udržiavali úzky kontakt s pražským disentom), občas funguje ako vydavateľ kvalitnej literatúry a nemožno zabudnúť tiež na Grochovu rozhlasovú tvorbu.