Dorozumívání s dušemi zemřelých osob je praktika, jejíž stopy je možné najít v mnoha různých kulturách a napříč odlišnými epochami lidských dějin. Automatické psaní bylo známo ze staré Číny. Na níkajském koncilu roku 325 se údajně objevily na společném prohlášení podpisy dvou již zesnulých biskupů. Rozprava s duchem zahájila dramatický děj Hamleta. Dorozumívání s duchem klepáním prý bylo zaznamenáno v roce 1534 v jednom katolickém kostele v Orléansu. V roce 1657 se v Shepton Mallet v Anglii jistý Richard Jones, jehož očarovala Jane Brooksová, vznesl před devíti svědky do vzduchu, přeletěl zeď a ocitl se zavěšen u stropu pokoje v blízkém domě…

Podobné události se tedy podle různých dobových údajů nevyhýbaly odedávna ani Evropě, k jejich boomu ale došlo až v devatenáctém století. Proč právě tehdy a jak to souviselo s předchozí osvícenskou epochou, jejíž představitelé se snažili o (někdy čistě) racionální přístup ke světu, se pokouší vysvětlit kniha Spiritualismus a odvrácená strana přírody.

Kulturní antropolog Ivo T. Budil (nar. 1965) v ní v širším historickém kontextu přibližuje zrod, rozmach a úpadek „spiritualistického“ hnutí, které přibližně od padesátých let devatenáctého století do dvacátých let dvacátého století významně ovlivnilo intelektuální a duchovní život Západu a usilovalo o radikální proměnu moderního světa. V době jeho největší slávy se pořádaly nejen seance slibující komunikaci se zesnulými, ale údajně také koncerty se skladbami získanými výhradně ze záhrobí. Autor úmyslně píše o „spiritualismu“, který chápe jako obecný termín označující transhistorický a transkulturní jev, zatímco „spiritismus“ vnímá jako jeden jeho konkrétní druh, jako historický proud navazující na myšlenky Allana Kardeca (1804–1869). Čtenář se v knize seznámí s nejvýznamnějšími předchůdci, průkopníky a představiteli spiritualismu a motivy, které je vedly k příklonu k víře v možnost komunikace s duchy zemřelých: od Emanuela Swedenborga a Franze Mesmera až k Arthuru Conanu Doylovi. Právě slavný autor Sherlocka Holmese je v knize jednou z nejcitovanějších postav, na jeho dílo The History of Spiritualism se Budil často odvolává. Zmíněny jsou i osobnosti, které se o dané jevy silně zajímaly, třebaže se nikdy nestaly jejich přímými propagátory, například William James. Nebo takové, které víře ve spiritualistické příhody odolaly, ač jim podlehlo i jejich nejbližší okolí: třeba Charles Darwin.

Spisovatelé, spiritualisté, iluzionisté
V knize je zmíněna i řada spisovatelů, například Mary Shelleyová, Honoré de Balzac, Victor Hugo, Mark Twain, Oscar Wilde nebo Gustav Meyrink, tematizaci „duchařství“ v jejich beletristických dílech se však autor téměř nevěnuje. Přitom ani zmíněný Arthur Conan Doyle nepsal jen detektivky a historické romány na straně jedné, a dějiny spiritualismu na straně druhé. Tvořil i texty, v nichž se obě linie propojují. Kupříkladu roku 1900 vydal „duchařskou“ povídku Hra s ohněm, v níž se skupina účastníků spiritistické seance rozhodne upnout myšlenky na něco, „co nikdy neexistovalo“. Doyle přitom bere doslova přesvědčení sdílené jeho současníky, že „kognitivní procesy jsou stejně reálné jako cokoli fyzikálního“, jak napsala Nancy H. Traill v knize Možné světy fantastiky (Academia, 2011). Případně že když si „nějakou věc představujete, tvoříte ji“. Doylovi hrdinové tak skutečně přivolají či stvoří – jednorožce. Napřed s kýmsi komunikují prostřednictvím média a dozvídají se, že tyto bytosti usilovně pracují „na svém zdokonalování a na tom, aby pokroku dosáhli i ostatní“. Načež se k jejich překvapení a zděšení v tmavé místnosti zhmotní „cosi ohromného: vzpínalo se to, dupalo, skákalo, ržálo a mlátilo sebou“. A mělo to roh. Před zdemolováním je dům, v němž se událost odehrála, uchráněn jen díky tomu, že nebezpečná bytost se posléze opět promění ve vznášející se „světlý zářivý oblak se žhoucím jádrem“, který se nakonec k úlevě všech rozplyne…

V některých případech Budil naznačuje, jak mohl vzniknout dojem, že daný jedinec je ve styku s nadlidskými silami a disponuje věšteckými schopnostmi. Třeba Swedenborg se pohyboval i v nejvyšších diplomatických a mocenských kruzích a o tajné přípravě řady významných událostí věděl dopředu, takřka z první ruky. Mnohem častěji ale kulturní antropolog referuje o způsobech, jimiž se daná „média“ sama prozradila. Mezi horlivé bojovníky proti pravosti a autenticitě spiritualismu patřili iluzionisté, kteří s oblibou odhalovali podvody spiritualistů a předváděli, že podobné údajně nadlidské úkony zvládají rovněž, a to zcela přirozenou cestou – takže v lidech, kteří v očích svých vyznavačů prováděli takřka zázraky, nacházeli vlastně kolegy. Občas se v textu mihnou i humorné vložky, například o ženě, které věřila, že díky napojení na zásvětí získala neviditelnost, pročež se hodlala nahá procházet po městě.

Pokus o smíření vědy a náboženství
Ivo T. Budil zmiňuje několik možných teorií, jak vysvětlit popularitu nábytku, jež na dotazy odpovídal ukláněním a údery nohou do podlahy (a podobných fenoménů). Některé koncepce podle něj zdůrazňují roli žen coby médií, což jim umožňovalo více se prosadit ve veřejném prostoru, a také nový typ prožívání duchovnosti v opozici k tradičním církevním strukturám, totiž spiritualitu zakoušenou v úzkém kruhu rodiny. (Dodejme, že tradiční křesťanská modlitba se ovšem mohla odehrávat v intimním rodinném prostředí stejně tak.) Sám pak prosazuje tezi, že spiritualismus volně navazoval na šamanismus, jehož dílčí prvky „se vyznačují dlouhodobou kontinuitou od pravěku přes pastevecká společenství po folklórní substrát raného novověku“. A ona moderní reinkarnace šamanismu v druhé polovině devatenáctého století odrážela psychologickou reakci nejširších vrstev, a to včetně vzdělanců, na krizi tradičního vymezení vztahu mezi transcendencí a imanencí.

Budil v přítomné knize používá pojmosloví z „memetiky“: „Mem šamanismu, který ke své rehabilitaci využil příhodnou psychohistorickou konstelaci západní populace otřesené sekularizací, se spojil se dvěma memy, jež se na prahu moderního věku vyznačovaly mimořádnou dynamikou a prestiží – scientismem a utopismem. Výslednou účelovou alianci, jejímž cílem byla maximální míra expanze v myslích lidí, známe jako spiritualistický memplex epidemicky zachvacující západní společnost až do doby, než bylo jeho šíření po první světové válce zastaveno konkurenčními memplexy.“ Komunikaci s umrlci autor vykládá psychologicky: psychiatrie a psychoanalýza podle něj ukázaly, že „duchové“ jsou pouhými produkty duševních iluzí nebo změněných stavů vědomí, ale nesměle nechává otevřený prostor i pro jiná, metafyzická vysvětlení. Zmíněné medicínské obory totiž kritizuje za to, že relativizovaly či ignorovaly transcendentní rozměr lidské existence. Spiritualismus jako takový podle Budilova závěru nezanikl, ale „musel se smířit s přežíváním v marginálních nikách veřejného života jako exotický druh vytlačený konkurenty do méně pohostinného kulturního ekosystému“.

Spiritualismus byl podle autora pokusem o smíření vědy a náboženství, což mělo zahájit novou éru v lidských dějinách, způsobit duchovní, nebo podle některých utopistů i sociální revoluci. „Vědecký aspekt“ spiritualismu, který na něm lákal i zmíněného Williama Jamese, se nicméně ukázal být i jeho Achillovou patou. Jak zdůraznil biolog Richard Dawkins, velká náboženství jako křesťanství, islám nebo judaismus jsou chráněna netestovatelností dogmat, jež si lze osvojit pouze „aktem víry“ nebo akceptováním posvátné tradice. Například transsubstanciaci, proměnu vína v krev Pána, není možno empiricky ověřit. Zmíněný fakt ji činí odolnou vůči jednoduchému vědeckému experimentu, který by ji případně vyvrátil. Zásadní slabost spiritualismu ale spočívala právě „ve snaze stát se součástí scientistického mainstreamu, což způsobilo jeho zranitelnost při konfrontaci s kritickým rozumem modernity“. I dnes se ovšem vyskytují neortodoxní badatelé, kteří soudobou vědu zavrhují jako příliš materialistickou a touží založit novou, duchovnější, například Stanislav Grof.

Skeptikové
O tom, zda použitý „memetický“ pojmový aparát představuje výraznější přínos, si recenzent dovoluje pochybovat. Pokud vítězství určité ideologie vysvětlíme tím, že se dané memy „prosadily na úkor těch konkurenčních“, tak jsme vlastně řekli totéž, pouze poněkud odlišnými slovy. Jak napsala filozofka Maria Kronfeldnerová, memetika často jen znovu popisuje to, co už jsme věděli, aniž by přidávala cokoli nového. Stejně tak je nejisté, zda je zvolená „memetická“ cesta nejlepším způsobem k rehabilitaci a revitalizaci humanitních věd, jak Budil naznačuje. (Některé jiné pokusy, rovněž inspirované neodarwinismem, ale nemusejí být úplně marné, například podněty Franca Morettiho k rozšiřování literárněvědné metodiky.)

Budilův přístup k nadpřirozeným jevům je převážně skeptický, ale například obsáhlou knihu Spiritismus: Zapomenutá významná kapitola českých dějin (Eminent, Praha, 2003) chválí jako záslužnou a impozantní, aniž by nějak vyjádřil svou distanci. Přístup jejího autora, Jaromíra Kozáka, mimo jiné držitele Bludného balvanu udělovaného Českým klubem skeptiků, je ovšem značně odlišný od Budilova: operuje s „esoterickou stránkou“ dějin (například únorový komunistický puč podle toho úzce souvisel s pučem v českém spiritistickém hnutí), nárůst společenských problémů a nešvarů je podle Kozáka způsoben ústupem pravého spiritismu apod.

„Duchařské“ téma přítomné knihy je typicky interdisciplinární: v dané době zasáhlo do politiky, přírodních věd, náboženství i kultury, což autor naznačil, ale využil jen částečně. I tak je ale Budilova práce nevšední a pestrý průvodce po významné kapitole duchovních dějin, která bývá často opomíjena, nebo se jí ze strany seriózní vědy dostává jen posměchu. I když totiž všechny duchařské příběhy zpochybníme jako vymyšlené, to, že jim věřily miliony lidí a že staly se předmětem čilého a rozsáhlého byznysu, zůstává neoddiskutovatelným faktem kulturní historie, který si zaslouží pokud možno nezaujatý přístup a výzkum, prostý naivního přitakání, i církevní předpojatosti, jež podobné jevy hned vnímá jako projevy satanismu (a nekalé konkurence). Dosáhnout takového postoje je velmi těžké, ale Ivo T. Budil se o to poctivě snaží.