Jen s poměrně krátkým časovým odstupem uvedlo nakladatelství Academia na český trh hned dvě publikace týkající se vztahu mezi nacismem a okultními praktikami všeho druhu. Zatímco Nacismus versus okultismus v protektorátu Kristýny Bernardové představuje příspěvek zaměřený na české dějiny, rozsáhlejší překladová práce Erica Kurlandera Hitlerova monstra s podtitulem Třetí říše a nadpřirozeno, vydaná v překladu Moniky Kittové, se zaměřuje obecně na vztah předních nacistických ideologů k disciplínám na pomezí vědy a šarlatánství, pro které autor užívá poměrně neutrálního termínu hraniční věda.

Eric Kurlander (nar. 1973) je americký historik působící na floridské Stetsonově univerzitě, kde se zabývá moderními evropskými dějinami se zaměřením na nacistické Německo. O této pohnuté epoše německých dějin napsal již tři monografie, z nichž se loni dočkala českého vydání analýza života a činnosti liberálních demokratů v období Třetí říše pod názvem Život s Hitlerem, kterou rovněž vydalo nakladatelství Academia, ovšem v překladu Jiřího Kasla. Byť by to název knihy – mimochodem nominovaný na cenu Diagram udělovanou za nejbizarnější knižní název roku – mohl evokovat, nejedná se o bulvární přehled historických kuriozit ani o spirituální literaturu slibující čtenářům odhalit skutečnosti a souvislosti, které zůstávají materialisticky založeným lidem skryté. Jedná se o ryze odbornou publikaci, podloženou důkladnými rešeršemi a archivními výzkumy, třebaže na poněkud méně obvyklé a pro řadu čtenářů jistě i méně konvenční téma.

Parapsychologie, okultismus a další hraniční vědy pochopitelně nepatřily na přelomu 19. a 20. století mezi ryze německá, či dokonce ryze nacistická specifika, k významným zájemcům o tato témata patřil mj. i duchovní otec Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle, totéž lze říci i o astrologii a radiestézii neboli nauce o proutkaření. Postoj vedoucích nacistických představitelů k těmto naukám byl zároveň nejednoznačný – je poměrně známo a Kurlander to i připomíná, že třeba Heinrich Himmler věřil v existenci vlkodlaků i v to, že je reinkarnací saského krále Jindřicha I. Ptáčníka, na druhou stranu samotný Adolf Hitler se k mnoha těmto naukám, nikoli ovšem ke všem, stavěl velmi kriticky, posléze však rozpoznal jejich význam pro dosažení vlastních politických cílů, a dokonce neváhal některé původně kritické pasáže z Mein Kampfu v dalších vydáních vyškrtnout. Řada především před obecenstvem vystupujících okultistů neunikla po nástupu nacistů k moci zatčení či přinejmenším vyšetřování, někteří z nich i nakrátko pobývali v koncentračních táborech, pro možný přínos válečnému úsilí se však obvykle dočkali po nějaké době propuštění, přičemž nejtěžší chvíle zažili okultisté a další hraniční vědci poté, kdy Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který nad nimi držel ochrannou ruku, odletěl o své vůli do Velké Británie, odkud se do konce války již nevrátil.

Vedle několika konkrétních příkladů, kdy jasnovidci s kyvadlem byli žádáni, aby určili místo, kde Italové ukrývají svrženého Benita Mussoliniho, či pozici spojeneckých námořních konvojů, se Kurlander zaměřuje na širší souvislosti zapojení hraničních věd do nacistického politického a posléze vojenského úsilí. Sem patří snahy o oslabení vlivu křesťanských církví pátráním po pohanských rituálech starých Germánů, dochovaných ve folklorních zvycích či doložitelných archeologickými nálezy. Jako příklad nezdolného německého ducha vzdorujícího nadvládě církve spočívající na židovských základech byly vyzdvihovány čarodějnice, jejichž odkazem se dokonce zabývala speciální výzkumná jednotka SS. Pro oslabení tradičně silného role římskokatolické či protestantské církve nacisté podporovali i různé formy duchovního návratu k přírodě (nejednou ústícího až v nudismus), luciferianismus (není totožný se satanismem) a tolerovali i snahy některých církevních funkcionářů o vytvoření „německého křesťanství“. Archeologické průzkumy ve střední a východní Evropě měly zase za účel získat důkazy o původně germánském osídlení těchto oblastí a tím podpořit úsilí o jejich znovuzačlenění pod německou nadvládu. Ke známým projevům těchto snah patří i nacisty podporovaná německá expedice do Tibetu, pátrající po pravlasti Árijců (podrobněji popsaná Christopherem Halem v knize Himmlerova křížová výprava, česky 2005). Árijci zároveň měli být předky japonských samurajů, čínské aristokracie i samotného Buddhy, zde ovšem autor nepíše, zda se podle něj jednalo o skutečné přesvědčení nacistů, z něhož vyplývalo spojenectví s Japonskem a indickými národy, či zda se naopak jednalo o přijatelně „árijské“ vysvětlení spojenectví s mimoevropskými národy, daného především geopolitickým rozložením sil. Pravdou nicméně zůstává, že poměrně drakonické Norimberské zákony byly několik let po svém zavedení upraveny v tom smyslu, že styky s příslušníky východo- a jihoasijských národností nebyly pokládány za trestný čin.

Plánům na kolonizaci východních území sloužili i badatelé zabývající se „biodynamickým zemědělstvím“, tedy bádáním v oblasti zapomenutých nauk obhospodařování půdy pomocí plynutí kosmických sil a podobných jevů. Pasáže věnované této problematice připomínají snahu sovětských vědců plnit předepsané plány sklizně bez využití poznatků „buržoazní“ genetiky, zato v souladu s učením klasiků marxismu-leninismu, jak je popsal Simon Ings. Existovaly dokonce plány na znovuvyšlechtění dávných plemen dobytka, která chovali staří Árijci. Jiní badatelé dostali přímo od samotného Himmlera pokyn zpracovat veškeré zmínky o blesku ve staroseverské mytologii, ty měly následně posloužit jako podklady pro konstrukci zapomenuté zázračné superzbraně, která by Německu zajistila rozhodující výhodu ve válce.

Všechny výše uvedené a v knize rozebírané příklady by bylo možno zhodnotit jako sice výstřední, ale v zásadě nepříliš škodlivé excesy, jichž jsou dějiny vědy plné. Na přelomu 19. a 20. století ale vznikla i řada nauk zkoumajících fyziologické a duševní rozdíly mezi jednotlivými rasami a národnostmi. Sem patří teorie o tom, že různé rasy různě páchnou, přičemž někteří jejich vyznavači zašli až tak daleko, že tvrdili, že dokáží Žida cítit na několik metrů, či teorie o vzniku lidstva z nedovolených sexuálních styků mezi anděly a zvířaty, přičemž nejvíce andělských a nejméně zvířecích rysů si uchovala nordická rasa, a je tedy předurčena si podmanit rasy ostatní. „Výzkumy“ tohoto typu nakonec vyústily v nelidské a bezúčelné experimenty na vězních z koncentračních táborů, přičemž nikdo z odpovědných pracovníků se neobtěžoval odpovědět na logickou otázku, nakolik jsou pokusy na „podlidech“ přínosné pro získání poznatků o schopnostech „nadlidí“, tedy především německých vojáků. S předpokládanými nadlidskými schopnostmi německých vojáků souvisela i skutečnost, že dle tzv. Teorie světového ledu neboli glaciální kosmogonie měli být odolnější vůči chladu, čímž autor vysvětluje skutečnost, proč byla při tažení do Ruska opomenuta včasná distribuce zimních uniforem. Teorie světového ledu je kromě toho unikátní v tom, že jako jedna z mála neměla svůj původ v Orientu a tím pádem nemohla být zpochybněna pro své případné židovské základy, to ovšem neznamená, že by ji i všichni vědci sympatizující s nacismem akceptovali.

Vedle již zmíněných vlkodlaků, vnímaných jako pozitivní symbol boje za (německou) svobodu, hráli svou roli v nacistické obrazotvornosti také upíři, kteří naopak představovali symbol nepřátelských etnik, ať už Židů, vysávajících energii z kolektivního těla německého lidu, nebo Slovanů, zejména partyzánů, bažících po německé krvi. Zachycené výpovědi německých svědků naznačují, že se nejednalo jen o propagandistické obrazy brané s rezervou, ale že řada vojáků i civilistů patřících k místním německým menšinám skutečně věřila v upírské či přinejmenším kanibalské praktiky, vykonávané slovanskými protivníky.

Kurlander neklouže po povrchu, snaží se skutečně proniknout do myšlenkového světa, který je materiálně založenému člověku naší doby (ale nejspíše i většině věřících lidí) navzdory poměrně krátkému časovému odstupu značně vzdálený – velmi subtilní rozdíly mezi jednotlivými naukami, kombinovanými s politickými a nacionálními postoji a nutnými kompromisy a ústupky od původních zásad, vytvářejí poměrně těžko srozumitelnou směs myšlenkových směrů, jejíž analýza bezpochyby pro autora představovala značnou intelektuální výzvu, okořeněnou nutností četby primárních pramenů s pozoruhodnými názvy jako Teozoologie a věda o sodomských lidoopech a božském elektronu.

Dojem z knihy bohužel kazí odbytá redakční práce. Velmi mnoho v knize obsažených německých výrazů, ať už jde o odborné pojmy, vlastní jména osob, názvy institucí či měst, obsahuje překlepy, což je u odborné publikace týkající se německých dějin přinejmenším nešťastné. Neobvyklé je i užívání názvu Auschwitz, zejména je-li několikrát ve stejném odstavci užito přídavné jméno „osvětimský“. Pro „Anglický kanál“ se v češtině obvykle užívá výrazu „Lamanšský průliv“, místo o „lídrech“ SS by snad bylo lepší psát o „velitelích“ a opakované užívání výrazu „federální“ v souvislosti s Německem, kde existuje desetiletími ustálený výraz „spolkový“, patří už ke klasickým přehmatům překladů pořizovaných z angličtiny. Poněkud záhadné jsou „Weimarovy filmy“ (nejspíše míněno „filmy natočené za Výmarské republiky“) či „sexuální kongres s rasově odlišnými“ jedinci, kde měl autor patrně na mysli „sexuální kontakt“. Podobných diskutabilních příkladů bychom v knize našli více.

Jako mnozí jiní autoři zabývající se určitým aspektem nacistické epochy německých, případně evropských dějin i Kurlander ukazuje, že nacistické učení se neobjevilo zničehonic, nýbrž navazovalo na množství podnětů vytvořených a živených atmosférou přelomu 19. a 20. století, kdy hranice mezi skutečnou vědou a šarlatánstvím byla velmi tenká. Ačkoliv se autor zabývá tématem, které není vždy bráno badateli ani čtenáři zcela vážně, přistupuje k němu jako odborník a jeho práce představuje cenný příspěvek k dějinám mentalit. Nejedná se jistě o snadné čtení, avšak čtenáři, kteří mají o dané téma skutečný zájem, zde naleznou vyčerpávající soubor informací, nad nimiž by za jiných okolností nejspíše váhali, zda se jedná o údaje pravdivé, přikrášlené či zcela smyšlené. Až takhle fantaskní dokážou být dějiny a je jedině dobře, že se najdou badatelé, kteří se těmto tématům nevyhýbají.