Český klub skeptiků Sisyfos je sdružení, jehož „základním cílem a posláním je šířit a obhajovat poznatky a výsledky současné vědy, podporovat racionální, kritické myšlení, seznamovat veřejnost s principy vědecké metody, vystupovat proti šíření paranormálních názorů a neověřených postupů“. Jeho aktivity u nás vyvolávají rozporuplné reakce, a to už od počátku jeho existence. Někteří se na něj odvolávají a chválí jej například za zásluhy při upozorňování na odstrašující příklady vynakládání státních prostředků na podvodné výzkumné projekty, jejichž jediným praktickým výstupem bylo značné obohacení jejich řešitelů. Jiní naopak v souvislosti se Sysifem varují před novou verzí povinného vědeckého světového názoru, pro který bude Sisyfos „nárokovat prostor garantovaný ústavním pořádkem a zákony“. Letos přitom od jeho založení uplynulo dvacet let. Při té příležitost také vyšla publikace Čeští skeptici. Kdo jsou a co chtějí. Jak se knize daří hodnotit či obhájit činnost českých skeptiků?

Publikace stručně shrnuje vznik Sisyfa, jeho činnost a čelné představitele. Obsahuje rovněž popisy nedávných – domácích i zahraničních – experimentů, při nichž byly schopnosti různých jasnovidců exaktně testovány. V případě jejich prokázání byla slíbena vysoká finanční odměna. Ta ale zůstává nevyplacena; výsledek byl totiž zatím vždy negativní. Humorné je přitom sledovat, jak se daní jedinci se svým neúspěchem vyrovnávali. Někteří jej realisticky přijali a vyvodili z něj závěr, že musí prostě zlepšit svoje schopnosti, jiní ale vymýšleli nejrůznější až nadpřirozená (pro většinu čtenářů ovšem spíše fantasmagorická) zdůvodnění. Například že „vyšší vědomí usoudilo, že svět a vědecká obec nejsou připraveny“ dozvědět se ony cenné informace (podobná vysvětlení přitom vymýšlejí i vůdci různých náboženských skupin poté, co nepřišel jimi ohlašovaný konec světa ).

Publikace přináší také výčet těch, kteří obdrželi Sisyfem udělovanou anticenu Bludný balvan, přetiskuje i ukázky „nejvtipnějších laudatií“, jak stojí v anotaci. Mezi oceněnými se přitom nacházejí jak skuteční šarlatáni a podvodníci, kteří se chtějí obohatit na úkor důvěřivosti ostatních, tak také osobnosti široce uznávané. A i když jejich teorie či spirituální a filozofické koncepce není možné jednoznačně prokázat, není moudré je kvůli tomu šmahem odsuzovat a házet do jednoho pytle s první skupinou. Já sám bych si rozhodně netroufal v jednotlivých případech posuzovat, do které z těchto dvou skupin ten který konkrétní jedinec patří. Navíc i ve vědecké komunitě uznávaný člověk může být časem odhalen jako šarlatán. A naopak nikdy nemůžeme se stoprocentní jistotou vyloučit, že člověk dnes obecně pokládaný za podvodníka, vyšinutce či magora, jehož myšlenky se současnými metodami nedají nijak ověřit, nebude za sto či tisíc let ctěn jako vizionář a jeho současníci, kteří jeho genialitu neobjevili, nebudou za tupce. Víme totiž, že se to občas stává. Problém je přitom samozřejmě otázka žánru, totiž jestli dané výpovědi chceme zkoumat exaktními metodami jako přírodovědeckou hypotézu, interpretovat je jako filozofické opusy, náboženská vyznání nebo se z nich těšit jako z uměleckých děl. Je přitom samozřejmě pravda, že někteří z držitelů Bludného balvanu se pohybují napříč snad všemi těmito oblastmi. Na druhou stranu ale například způsob, jakým bylo odůvodněno (dokonce dvojnásobné) udělení Balvanu Stanislavu Grofovi, už dříve vyvolal nemalou kritiku. Jistý religionista o tom napsal, že šlo o „nepřející zkreslení mnoha set stránek Grofových textů. Ke Grofovým pozorováním a interpretacím lze vznášet kritické námitky. Ale odbýt je tímto satirickém šlehem je nejen kruté, ale i vědecky nedbalé.“ Držitelem zmíněné ceny je kupodivu rovněž redakce časopisu Vesmír.

V knize je probírána i obecnější otázka náboženské víry. Sisyfos podle svých stanov „odmítá zasahovat do oblasti náboženské“, ale i morální a filozofické. I tak si ale autorka větší části textů, spisovatelka Věra Nosková, neodpustila blahosklonnou poznámku o tom, že „bystrá a vynalézavá mysl umožňuje věřícím vědcům si víru racionalizovat“. To samozřejmě může být pravda, ale co ty případy, kdy víra vědce motivuje, inspiruje, dává mu sílu? (Mimochodem postavy „postižené“ náboženskou víru autorka velmi nelichotivě vykreslila ve své knize Ještě se uvidí: tři příběhy o dvou mužích a jedné krásce .)

Kniha ovšem neobsahuje jen zesměšňující charakteristiky těch, kteří nesplňují dost úzké vymezení vědy, jak ji chápou členové Sisyfa – přičemž někdy jsou asi na místě, nikoli však pokaždé. Nosková ukazuje i poněkud lidštější stránku českých skeptiků. Sympatičtěji působí, když sama za sebe líčí, jak se účastnila kurzu holotropního dýchání a jak to na ni působilo. Pro ni samotnou to prý byla nuda. A také ostatní při neúspěšných pokusech o aktivování „třetího oka“ údajně raději tvrdili, „že už ho mají otevřené, aby se mohlo jít dál“. Jestliže toto svědectví budeme vnímat jako spisovatelčinu osobní autentickou výpověď, je určitě cenné. Pokud by jej ovšem chtěl někdo generalizovat a tvrdit, že podobné praktiky mají vždycky jen takovýto efekt a hluboké prožitky či vize, které jiní líčí, jsou smyšlené, šlo by už o nepřípustné zobecnění.

Autorka ovšem jinde prozrazuje, že některé ne zcela racionální prožitky ani jí samozřejmě nejsou zcela cizí. Svěřuje se třeba se svým mladistvým oblouzněním vírou v UFO, která ovšem záhy vyhasla. A rovněž v závěrečné kapitole Ošidnost slova iracionální velmi správně uznává, že „Iracionální pochody v našem mozku jsou zdrojem našeho lidství, bez nich bychom byli roboti. Patří k nim emoce, sny, fantazie, altruismus, schopnost víry, naděje, smíření a mnoha dalších hnutí mysli… Nad vším iracionálnem pak rozprostírá svá křídla iracionalita nejsilnější, láska.“ Obecně kniha působí stejně rozporuplně jako celá činnost Sisyfa: při demaskování podvodníků je užitečná, ale při stíhání všeho, co nelze tady a teď dokázat, problematická. Vítáme ale, že publikace obsahuje explicitní přiznání se k tomu, že i čeští skeptikové jsou, jako my všichni, jen lidé s hluboce zakořeněnými iracionálními sklony. Ostatně tušili jsme to již dávno…