Valtonenův rozsáhlý psychologický román má ambice stát se trvalou výpovědí o naší době. Tento společenský opus, oceněný finskou literární cenou Finlandia, na pěti stech stranách provádí hloubkovou analýzu bolestí a podmínek existence současného člověka.

iLiteratura: Jak se vlastně stane, že neuropsycholog napíše společenskokritický román?
Jussi Valtonen: To je dobrá otázka, asi nejsem ve svém srdci úplně neuropsychologem. A co se týká Oni nevědí, co činí: zpočátku jsem ani netušil, že z textu vznikne dlouhý román. Myslel jsem, že pracuju na novele o lidských vztazích spíš menšího rozsahu, nic společenskokritického, nic o technologiích. Vlastně nevím, jak se to stalo. Úplně jsem nevěděl, co činím.

iLiteratura: Román otevírá nepřeberné množství témat. Které z nich je pro vás stěžejní?
Jussi Valtonen: Pro mě osobně je to složitost komunikace s druhými lidmi a to, jak snadno vzniká nedorozumění a jak zásadně může ovlivnit naše životy. S tím se pojí téma technologií – zaobírám se tím, co komunikaci zjednodušuje, nebo právě naopak.

iLiteratura: Co vás vedlo k vytvoření hlavní postavy – úspěšného amerického neurovědce a univerzitního pedagoga Joea? Rozhodně se nejedná o černobílou postavu, místy ale může působit až jako parodie.
Jussi Valtonen: Částečně jsem se při jeho vytváření inspiroval kulturními rozdíly mezi Finskem a USA. Myslím si, že v 90. letech, kdy Joe na začátku románu přijíždí do Finska, by v mé zemi skutečně působil jako zjevení, protože je cílevědomý a chce toho v profesním životě hodně dosáhnout. Konflikt mezi Joem a jeho finskou ženou Alinou vznikne kvůli způsobu života, který oba považují za obvyklý. Chápu, proč jsou takoví, jací jsou, i to, proč si nemohou rozumět. Zajímalo mě, proč to, co je pro jednoho člověka nejdůležitější věcí na světě, pro druhého nemusí znamenat vůbec nic.

iLiteratura: Román se odehrává v blízké budoucnosti, která je ovšem neodlišitelná od současnosti v tom smyslu, že čtenář si nemůže být jistý, kdy popisujete věci, které znáte z vlastní zkušenosti, a kdy popouštíte uzdu fantazii. Kdy se vlastně děj knihy odehrává? Měl jste v hlavě nějaký konkrétní rok?
Jussi Valtonen: Těší mě, že hranice mezi současností a budoucností působí v knize rozostřeně. Toto zmatení je součástí moderní společnosti, lidé ho dříve neznali. Například v 90. letech, kdy se Joe ocitá ve Finsku, se věci neměnily tak rychle jako teď, kdy máme technologie a digitální média. Zajímá mě především, co dokážeme už se současnými přístroji, algoritmy a sociálními sítěmi a kam to může směřovat. Lze se zamýšlet nad tím, kudy tato hranice mezi dnes a zítra vede: už jsme se přesunuli do budoucnosti, nebo jsme stále v současnosti? Právě tohle rozostření jsem se snažil zachytit. Patří podle mě k současnému životu, kdy si nemůžete být jistí, co Facebook právě dělá…, a když se to dozvíme, už to možná ani nebude aktuální, protože se algoritmus mezitím změnil. Informace se šíří mnohem rychleji než dříve, zcela jinými způsoby a velmi ovlivňují to, jak vnímáme sebe sama, druhé i celou společnost. Chápeme ale, odkud tyto informace pocházejí? Kdo je vybral? Jakým způsobem? Ceníme si toho, že vynalézáme stále rychlejší a zároveň uživatelsky jednodušší technologie – jsme ale díky nim šťastnější? Každá nová technologie má svá pozitiva a negativa, ani o jedněch se ale před jejím uvedením do praxe nediskutuje, maximálně až když už je všechno v běhu.

iLiteratura: Obával jste se, zda některé z témat, která otevíráte, nedokážete z nějakého důvodu vystihnout tak, jak byste chtěl?
Jussi Valtonen: Vlastně jsem o tom přemýšlel neustále. Bylo to nekonečné balancování mezi narcistickým pocitem, že to zvládnu, a nedůvěrou v sebe sama. Ale zřejmě největší výzvou bylo, že jsem tak rozsáhlý román dosud nepsal a nevěděl jsem, jak to všechno udržet pohromadě, jak to udělat, abych na nějaké téma nezapomněl a podobně.

iLiteratura: Jak dlouhá byla vlastně první verze knihy?
Jussi Valtonen: Nebylo to tak, že bych nejprve napsal dlouhou knihu a pak ji začal krátit. Bylo to spíš jako ztratit se v lese a snažit se najít cestu ven. Už během procesu psaní vznikla spousta materiálu, který jsem nakonec vyškrtl. Asi tak první polovina knihy se mi psala docela lehce. Pak ale přišel prostředek a to je ta část, kde velké příběhy často umírají, protože se můžete vydat tolika různými směry a někdy je skutečně těžké vybrat si ten správný. A já jsem mnohokrát zkusil věci, u kterých se následně ukázalo, že moc dobře nefungují. Tak jsem se musel vydat zpět po vlastních stopách na místo, kde jsem se ztratil, a materiál, který nefungoval, vyhodit. Pro mě to bylo vždycky těžké, protože si nikdy nemůžete být jistý, přinejmenším zpočátku, kde jste špatně odbočil a jak to napravit. Jsou to složité otázky – v umění sice nejsou špatné a správné odpovědi, nicméně čtenář pozná, když kniha prostě nefunguje.

iLiteratura: S jakými reakcemi na knihu jste se setkal ve Finsku a v jiných zemích?
Jussi Valtonen: Knize se dostalo hodně mediální pozornosti, vyhlášení ceny Finlandia proběhlo na konci listopadu roku 2014 a v prosinci se o ni zajímali všichni. Myslel jsem, že to po Vánocích odezní, ale nestalo se tak. Byl jsem rád, ale nestál jsem o to, aby se pozornost upřela na mě. I když se tomu nedá vyhnout – knižní trh prostě funguje tak, že vy jako autor musíte knize pomáhat. Ale spolu s nakladatelem jsme to v jeden moment už odmítli dělat a přestal jsem dávat rozhovory.
Na přijetí románu kritikou mělo vliv to, že jsem za něj obdržel cenu Finlandia. Ta zafunguje většinou tak, že si všichni řeknou, že by se jim kniha asi měla líbit, když ji někdo oficiálně označil za „dobrý román“. Někteří by knihu třeba rádi kritizovali, ale neodváží se. Já osobně jsem se dopředu bál odmítnutí své kritiky univerzitního světa, se kterou nemusí všichni souznít. Překvapivě mnoho lidí se v ní ale poznalo – jeden můj kamarád ekonom při četbě knihy prý neustále říkal své ženě: „Podívej, tohle je o mně, přečti si to, abys věděla, jak žiju!“

iLiteratura: Máte pocit, že se společnost v zemích, kde jste žil či žijete (tedy Finska a USA), liberalizuje, či zakázaných témat naopak přibývá? A je diskuse o nich dostatečná a konstruktivní?
Jussi Valtonen: Dělá mi velkou starost, že ve společnosti dochází k vyostření různých názorů, které vedou k rozdělení na dva názorové tábory a ty pak mají problém spolu jakkoli diskutovat. Společnost v USA je teď zcela rozpolcená na dvě části, které svůj názor vyjadřují dost agresivně a neshodnou se nejen na tom, co je důležité, ale co jsou vůbec fakta. Zároveň se objevuje vlna nového konzervatismu a nacionalismu, který má znepokojivé rysy a zjevně nějak souvisí s přerušením možnosti diskuse. Dřív jsem se domníval, že jsme na cestě k liberálnějším, svobodnějším a demokratičtějším časům, a buď jsem se mýlil, nebo se doba skutečně změnila. Bez ohledu na problémy a jejich možné řešení se nyní zdá nejdůležitější navázat dialog. Ale alespoň v USA mi přijde zjevné, že se propast mezi oběma tábory jen prohlubuje.
Když jsem se přestěhoval do ciziny, uvědomil jsem si, jak je Finsko vlastně malé, jak málo tam žije lidí a jak moc to ovlivňuje způsob, jakým se o věcech mluví. Ve Finsku se velmi snadno stane, že se o věcech diskutuje stále stejným způsobem, opakuje se pořád totéž a jiný názor může lidi dost vyděsit. Ve finské krásné literatuře se asi mnohem snadněji než v nějaké větší stane, že se ustálí určitý způsob vyprávění, který se obecně považuje za správný a už o tom nikdo neuvažuje.

iLiteratura: Co s tím?
Jussi Valtonen: Něco jednoduššího tam nemáte? Umělec samozřejmě doufá, že může zprostředkovat čtenáři vlastní postřehy o skutečnosti. Z nějakého důvodu se však obávám, že například současný americký prezident není velkým příznivcem beletrie. I ve Finsku se děje něco podobného a politické poměry se zjevně mění, ačkoli tedy finský prezident Sauli Niinistö je velkým fanouškem literatury.

iLiteratura: Víte, jestli vaše kniha měla nějaký praktický dopad?
Jussi Valtonen: Nevím, ale pochybuji. Beletrie má přímý vliv na chod věcí jen zřídka, to by muselo být něco jedinečného. Moje kniha navíc není výklad o tom, jak funguje například experimentování na zvířatech. Pro zkoumání těchto problémů máme mnohem lepší zdroje. Také se mi zdá, že současná společnost se snaží zachovat stávající uspořádání a změnit věci jakkoli smysluplně je nesmírně těžké. Třeba se i odhalí něco velkého, investigativní reportéři proniknou do velkochovů zvířat nebo se objeví kauza typu Cambridge Analytica a Facebook – lidi jsou nejdřív v šoku, dožadují se změny… ale zaujme je to jen na chvíli. Velmi často se věci nezmění na fundamentálnější úrovni. Všechny nás děsí, jak rychle roztávají ledovce v arktických oblastech – ale skutečně měníme principy globální ekonomiky?

iLiteratura: Takže nevěříte, že by literatura mohla něco změnit, že by mohla nastartovat debatu, která by trvala déle než „do Vánoc“?
Jussi Valtonen: Věřím, že knihy mají vliv na to, jak lidé myslí a cítí. Ale odehrává se to na osobní úrovni a často mezi vámi a textem. Změny v mém myšlení a pocitech neodpovídají nutně změnám u jiných lidí a neodehrávají se takovým způsobem, který by vygeneroval společenské či politické hnutí či změnu. Beletrie nám spíše připomíná, co je důležité a čeho bych si měli ve svém každodenním životě všímat, ale na co často kvůli roztěkanosti či zaneprázdněnosti zapomínáme. Pro mě je v tomto smyslu meditativní.