V českém překladu vychází rozsáhlá a čtivá přehledová práce Do pekel a zpět od britského historika, experta na dějiny nacistického Německa, Iana Kershawa (nar. 1943). Nabízí monumentální příběh dějin první poloviny dvacátého století (podtitul zní Evropa 1914–1949), který se koncepcí může zařadit ke klasickým dílům historické vědy. Zatímco pro jiného britského dějepisce Erica Hobsbawma – autora knihy Věk extrémů, jednoho z nejvlivnějších levicových pohledů na dějiny 20. století – představoval základní antagonismus oné doby střet mezi kapitalismem a revolučním socialismem, pro Kershawa byl tím nejdůležitějším zhmotněním strukturálních tlaků vedoucích do hlubin nelidskosti a destrukce fašismus.

V letech 1900–1949 se na evropském kontinentu odehrála v různých oblastech lidské činnosti smršť vzájemně provázaných událostí, které udávaly chaotické tempo postupu moderní společnosti. První a druhá světová válka dohromady tvořily celé desetiletí nepřetržitých válečných operací, jejichž výsledkem byly miliony mrtvých, hluboká ekonomická krize a země pokryté troskami. Pod povrchem zvratů, sociálních problémů a masového vraždění zároveň paradoxně probíhal kontinuální růst životní úrovně stále početnější evropské populace. Ambice Kershawova díla spočívá ve snaze čtenáři nabídnout nejen dějiny diplomatů, generálů a státníků a vhled do každodennosti obyčejných obyvatel tehdejší Evropy, ale také postihnout dlouhodobé vývojové tendence společnosti.

Autor se dle vlastních slov pustil do pokusu „postihnout nezměrné panoráma dlouhého časového úseku“. Tento cíl jej postavil do pozice diváka, který z ptačí perspektivy líčí dlouhodobé procesy demografické proměny, ekonomických cyklů a kulturních trendů, jejichž průběh vysvětluje pomocí analýzy mezinárodní situace, událostí vysoké politiky i autentického prožitku jednotlivce. Při rekonstrukci dobové reality se tak opírá o data ze statistických ročenek, diplomatické nóty, vzpomínky a paměti i o rozbor prózy Franze Kafky jako formy prožitku symptomů moderní společnosti.

Pochmurný příběh
Ian Kershaw se drží tradičních milníků 20. století – popisuje cestu evropské společnosti od zákopů první světové války k další vlně masového zabíjení v druhé světové válce. Teze, že „druhá světová válka měla v průběhu jedné generace dokončit to, co nestihla završit ta první“, rámuje první polovinu 20. století jako období krizí a nestability.

Tento již v podstatě historickou obcí obecně sdílený názor (zastával ho například již zmíněný Hobsbawm) autorovi umožňuje události zasadit do následujícího schématu: na přelomu 19. a 20. století se společnost ocitla pod tíhou nastupující hluboké krize systému a pozdější popis tohoto období jako „la belle époque“ (krásné časy) byl pouze falešnou vzpomínkou, kterou měl na svědomí šok z katastrofy první světové války. Vyostření mezinárodního napětí uvedlo státníky do spirály podezřívavosti a touha po pevném společenství a stabilní identitě přivedla obyčejné Evropany k vyostřenému nacionalismu a nadšené podpoře vstupu svých zemí do války. Krutost a materiální náročnost bojů v zákopech pak zapříčinila, že se kontinentální mocnosti ocitly na pokraji ekonomického i morálního zhroucení. Kolaps Německa a Rakousko-Uherska znamenal ukončení bojů, avšak mírové dohody v mnoha ohledech zklamaly a vytvořily nestabilní politické i ekonomické mezinárodní uspořádání.

Globální ekonomický systém se ocitl v latentní krizi již před začátkem první světové války, ta byla přerušena nestabilní konjunkturou dvacátých let a vyvrcholila na počátku let třicátých. Prosperující dvacátá léta – slavná „roaring twenties“ – byla časem oddechu, kdy Evropané dle autorových slov tančili „na sopce těsně před erupcí“. Kolaps kapitalismu projevující se masovou nezaměstnaností probudil touhu po vizích nového spravedlivějšího světa a v konečném důsledku měl za následek opětovnou mobilizaci a válku, jež mírou destrukce překonala tu první. Hlavní přínos Kershawova díla však nespočívá v reprodukci, ale ve vysvětlení tohoto pochmurného příběhu.

Jedinec pod tlakem nekontrolovatelných společenských sil
Dynamika cesty do pekel a zpět byla živena souborem příčin, jejichž důsledkem byly rozpory, konflikty a nestabilita sužující národní společnosti napříč kontinentem. Za hlavní hybné síly destruktivního jednání probíhajícího v první polovině dvacátého století Kershaw označil etnicko-rasový nacionalismus, požadavky na územní revizi související s touhou centrálních mocností po vlastních imperiálních projektech, prohlubující se třídní konflikt a hlubokou krizi kapitalismu.

Uvedené jevy autor vidí jako důsledek společenských sil – strukturálních tlaků – vytvářejících konfliktní povahu epochy, nerezignuje však ani na individuální historickou zkušenost. Nutně neosobní popis ofenziv na východní frontě první světové války je například proložen osobním prožitkem starosty malé polské obce. Bezmoc a ztrátu perspektivy jedinců skrývající se za statistikou nezaměstnanosti z konce dvacátých a z třicátých let odkrývají Orwellovy reportáže a dochované vzpomínky současníků. Druhá světová válka zde není vylíčena jen jako hra bleskových tažení řízených generálním štábem wehrmachtu, autor se snaží vykreslit i motivy obyčejných vojáků, jež udržovaly vysokou bojovou morálku příznačnou pro německé i spojenecké síly. Jak píše, „… osobní zkušenost poskytuje živoucí obrázek minulosti a abstrakce a neosobní analýzy obohacuje o pohled, jakým způsobem lidé reagovali na mocné síly, jež obrátily jejich život naruby“. Člověk se dle Kershawa nacházel pod tlakem neosobních struktur a byl donucen vybírat si z velmi omezené škály možností.

Éra diktátorů
Ústředním bodem Kershawova vyprávění je postupná přeměna demokracií vzniklých v roce 1918 do podoby autoritářských a diktátorských režimů. Pro klasifikaci procesu, který započal etablováním konzervativní diktatury v Maďarsku a přetvořením italské demokracie ve fašistický stát s totalitní ambicí, je autorem zdůrazňovaná zkušenost jednotlivce zásadní. Shodnými rysy všech diktatur, které v průběhu dvacátých a třicátých let zaplavily nejen střední a východní Evropu, ale také jižní a jihovýchodní část kontinentu, byla snaha odstranit pluralitní demokracie, okleštit osobních svobody občanů, kontrolovat média a potlačovat politické odpůrce. Mezi většinou konzervativních autoritářských režimů vynikaly tři dynamické diktatury – Sovětský svaz, fašistická Itálie a nacistické Německo, které se staly hlavním zdrojem politického násilí.

Zatímco konzervativní režimy se v rámci vlády tvrdé ruky snažily udržet stávající stav společnosti a politické aktivity svých občanů spíše tlumit, dynamické diktatury stály na vizích budoucnosti budované s masovým nasazením celých národů či společenských tříd. Míra podpory zdola – tedy ochota společnosti podílet se na budování nové společnosti v rámci hospodářské výstavby či ve válečném úsilí – se snoubila s totalitními nároky všeprostupující moci státu. Pouze takové společnosti, které byly na jednu stranu tvrdě ovládané a indoktrinované, a na druhou stranu aktivistické a plné vnitřní energie, se mohly pustit do budování nového světa i nelidských čistek velkého teroru či holokaustu.

Evropské dějiny ve stínu fašismu a nacismu
Metafora popisující dění v první polovině dvacátého století jako cestu do pekel je vyjádřením směřování Evropy k zákopové, ale hlavně k nacistické vyhlazovací válce. Zhmotněním pekla byla pro autora genocida páchaná jednotkami Einsatzgruppen ve východní Evropě a osvětimské plynové komory, geografickým centrem Kershawova vyprávění se tak logicky stalo Německo, popřípadě střední a východní Evropa, dění v jiných státech autor líčí spíše formou exkurzů: nabízí v nich nástin vývoje (s nutnou mírou zjednodušení) rozmanitých národních společností od Albánie po Británii a od Itálie po Švédsko. Centrální role fašismu a nacismu v jeho vyprávění však zapříčinila, že například role impéria jak v britské, tak ve francouzské společnosti a politice zůstala na okraji. Podobně nacistické Německo a fašistická Itálie poněkud zastínily třetí dynamickou diktaturu – Sovětský svaz.

Celé mezinárodní komunistické hnutí je v Kershawově výkladu degradováno na prvek štěpící levicovou politickou scénu vyspělých zemí, a to bez naděje na úspěšné prosazení svých vizí, a posléze na oběť fašistické agrese. Hybatelem evropského vývoje se SSSR stává až od bitvy u Stalingradu.

Pozoruhodná není pouze struktura vyprávění knihy Do pekel a zpět a její celkové vyznění silně sympatizující s projektem evropské integrace a s pluralitní formou demokratické vlády, ale také užité výrazové prostředky vtahující čtenáře do hloubky dobového prožitku. Hrůznost stěžejních událostí moderních dějin představuje nepřenositelnou zkušenost, k níž se autor snaží dostat skrze sílu jazyka. Platí to hlavně o druhé světové válce, kterou Kershaw popisuje jako „válku apokalyptických rozměrů – evropský armagedon“. Profesionální historiky a sociální vědce může dráždit v rámci podobných metaforických vyjádření poněkud volné používání zastřešujících pojmů (například civilizace), ale na druhou stranu právě to dělá z Kershawovy knihy velmi čtivé dílo. Poučeného čtenáře také nepotěší absence poznámkového aparátu s odkazy na zdroje uváděných faktů.

Autor v úvodu slibuje čtenáři výklad s vyváženým poměrem chronologického vyprávění a vlastní interpretace. Tomuto slibu dostál, přestože v interpretační rovině zvolil cestu kombinace starších, profesionálním historikům dobře známých konceptů. Knihu tak lze doporučit jako vstupní přehled pro studenty historie, zájemce o dějiny diktatur dvacátého století či těm, kteří si zájmem o moderní dějiny chtějí doplnit přehled o současném komplikovaném světě. V celku se lze přiklonit k názoru recenzenta The New York Times, který se zasazuje o to, aby se Kershawova kniha četla „na každém úřadu, v každé redakci a obecně na všech místech, kde euroskeptici rozvíjejí své myšlenky“. Ukázat ničivý potenciál a hrozbu nelidskosti v jednostranném nacionalismu – tak lze shrnout záměry autora této knihy.