V květnu 1950 se v temných lesích obklopujících malou irskou vesničku Mulderrig setkává problematická dívka Orla s otcem svého novorozeňátka. Namísto romantické noci ji však muž ubije k smrti a pohřbí na ostrůvku, nepravidelně vystupujícím z dravé říčky, která brzy skryje jakékoliv důkazy zločinu. Když se ale Orlin milenec a vrah vrátí pro nemluvně, aby svůj čin dokončil, nedokáže děcko najít – jako by jej ukryl sám les. Střih do roku 1976 – v sirotčinci vychovaný mladík Mahonny dostává od známého kněze dopis, který jej donutí vydat se do Mulderrigu, jehož obyvatelé prý Mahonnyho kdysi připravili o matku. Dlouhovlasý rošťák s nejedním kriminálním škraloupem vpadne do zapadlé vesničky jako opravdový živel a minimálně několika místním se začíná opět otevírat kudla v kapse…

Debutový román britské spisovatelky s irskými kořeny Jess Kiddové začíná jako klasický příběh o návratu ztraceného syna do svérázného prostředí, v němž je třeba vyšetřit zločin a odhalit traumata minulosti. Zde je tato základní zápletka pochopitelně komplikována tím, že Mahonny na Mulderrig nemá žádné vzpomínky, a je tedy skutečně cizincem v cizí zemi. Ovšem Kiddová přidává ještě něco navíc – Mahonny dokáže vidět mrtvé, v omezené míře (dané především nepřístupností a tvrdohlavostí stínů zemřelých) s nimi dokonce i komunikuje. A podivné schopnosti má i nejeden z obyvatel vesnice – případně se může stát, že v obýváku místního nerudného kněze vytryskne svatý pramen a dojde k zamoření žábami.

Z toho vychází jediné – detektivka se u Kiddové nemísí s hororem či nadpřirozenou romancí (jako například série o Charley Davidsonové, započatá knihou První hrob napravo), ale spíše s uvolněnou černou komedií, která se napájí z tradice irského vypravěčství a knih jako Třetí strážník. Sama Kiddová k využití nadpřirozených motivů ostatně v rozhovoru pro The Guardian prohlásila, že magický realismus, jehož prvky bychom mohli v Živlu snadno nalézt (především jeho britské ozvuky z knih Louise de Bernièrese), pro ni byl vždy spojený s ústní folklorní tradicí, jak jí ji předala vlastní matka, údajně skvělá vypravěčka.

Kiddová si ovšem hraje i s dalšími tradicemi. Mahonny nachází spojence ve stařičké paní Cauleyové, která se okamžitě snaží všechny informace naroubovat na příběh jak vystřižený z případů slečny Marplové. A k vyšetřování hodlá využít výroční divadelní představení, kterým má být nikoliv náhodně Hrdina Západu od Johna M. Synge. Zatímco u Syngeho však hrdina hlásá otcovraždu, zde se naopak snaží odhalit vraždu matky, aniž by existoval někdo jiný, kdo by měl na odhalení starých hříchů zájem. A tak se proti Mahonnymu formuje liga znepokojených dobrých občanů Mulderrigu (včetně vdovy mající na kontě několik „vypořádání se“ s důchodci, o které měla pečovat…). Mahonny však zároveň vzbuzuje zájem většiny žen ve vesnici, a tak bude střet obou stran minimálně vyrovnaný.

Kiddová šikovně střídá události ze dvou časových linií a stejně úspěšná je v mixování vážných scén (například vražda malé dívky Idy nebo věrné kolie místního strážce zákona) s těmi rozvernými (Mahonnyho pletky s mulderigskými dívkami všeho věku) až po ty vyloženě ulítlé (zde kraluje odstranění otce Quinna z cesty pomocí LSD, kdy román nechá vzpomenout na některé eskapády z knih Johna Irvinga, především z Modlitby za Owena Meanyho). Pokaždé přitom exceluje živým jazykem, který dokonale zastiňuje samotné vyšetřování – to sice má svou logiku a skvěle využívá maloměstské mentality a tendencí ignorovat vše, co by mohlo rozrušit „dobré lidi“, v závěru však ponechává některé věci nedořešené, případně podivně opomenuté (například otázku, proč se Mahonnymu zjevují všichni možní zesnulí, ale ne jeho matka). Po jazykové stránce však román hluché místo nemá.

A tak se dočkáme podivuhodných popisů přírody, trefných přirovnání a perfektně umístěných vulgarismů, které se objeví nejen v řeči zasloužilých, životem semletých mužů a žen, ale i u roztomilých dítek, u nichž nějaké to zaklení získává rozměry až nábožné serióznosti. Ve zdánlivě běžných dialozích se tak vedle počasí může řešit dolmen coby brána do podsvětí, kněz je tázán jedním dechem, zda si žádá čaj či vynést žáby (to ten proklatý svatý pramen), a nejedna replika obsahuje velkou míru ironie, takže je radost si řadu slovních konfrontací přečíst opakovaně. Jestli byla letos v českém překladu vydaná jedna jediná kniha zrozená k adaptaci do audio verze, je to právě Živel. Což je velká pochvala nejen nakladatelství Host za výběr autorky a titulu, ale i Romanu Tilcerovi, který je podepsán pod překladem. Je vidět, že překladatelův kreativní a hravý přístup k hrdinské fantasy, jaký předvedl v knihách jako Elak z Atlantidy či Lži Lockeho Lamory (především tato kniha Scotta Lynche je podobně jako Živel založená na ústní tradici všepohlcujícího vypravěčství plného odboček a zdánlivě bizarních detailů, které však dohromady dávají ucelený, logický obraz světa), nebyl náhodný a využitelný v jednom jediném žánru.

Návštěva Mulderrigu je tak navzdory nedotažené (jakkoliv ze začátku velmi slibné a vtipně rozehrané) kriminální zápletce jednou z nejživějších knih roku a její četba je čirá radost.