Letos byl Louis de Bernières jednou z hlavních postav cambridgeského semináře o současné literatuře, významné události každoročně pořádané Britskou radou. V rámci semináře Bernières četl z dosud nepublikovaný textů a v přestávkách si našel čas i na několik otázek.

Ladislav Nagy: V českém překladu právě vyšel váš první román Válka o zadnici dona Emmanuela. Ten jste umístil do fiktivní latinskoamerické země. Mandolínu kapitána Corelliho zase do Řecka. To vás neláká psát o Anglii? Nebo vám v tom snad něco brání?
Louis de Bernières: Máte pravdu je to trochu exotické. Jenže já o Anglii psal, bohužel v textech, které se z různých důvodů nedostaly do tisku. Hlavně v povídkách - už několik let si v přestávkách mezi romány vždy udělám čas na jednu dvě povídky. Až jich budu mít pohromadě dostatečný počet, vydám je najednou knižně. A tyto povídky jsou výhradně o Anglii, konkrétně o mé rodné vesnici. A část nového románu, na kterém právě pracuji, se odehrává také v Anglii.

Ladislav Nagy: Narodil jste se na jihu Anglie, dnes žijete v malé vesničce v Norfolku, přesto exoticky nepůsobí jen vaše romány, ale i jméno. Pokud vím, nejde o pseudonym...
Louis de Bernières: Ne, skutečně ne. Jméno Bernières je odvozeno od jména vesnice. V Normandii jsou myslím dvě nebo tři vesnice tohoto jména. Moje rodina patří k oné početné skupině francouzských hugenotů, kteří odešli do exilu po zrušení ediktu nantského. Francouzští hugenoti tehdy zamířili do různých zemí a protože byli zdatní obchodníci, výrazně pozdvihli ekonomiku svých nových vlastí. Moji předci se vydali přes kanál a usadili se na jihu Anglie. I oni byli obchodníci a stejná kariéra čekala i mne. Já se však trochu odrodil.

Ladislav Nagy: Kdy jste se vlastně rozhodl stát spisovatelem?
Louis de Bernières: Vlastně ani nevím, poměrně brzy. Psal jsem si od poměrně raného věku, ale spíš sám pro sebe. Hlavně povídky, pak romány, při tom vystřídal několik zaměstnání, hodně cestoval. Spisovatelem na volné noze jsem se ale stal až po vydání svého třetího románu, jímž končí má latinskoamerická řada - teprve jeho finanční úspěch mi umožnil realizovat celoživotní sen a skončit s pravidelným zaměstnáním.

Ladislav Nagy: Úspěch přišel dost ale dost rychle. Na samém prahu devadesátých let jste vydal Válku o zadnici dona Emmanuela, pak dva další romány z Latinské Ameriky a už v roce 1994 Mandolínu kapitána Corelliho.
Louis de Bernières: Ano, tyto romány následovaly rychle po sobě. Původně jsem zamýšlel napsat těch latinskoamerických románů víc, ale pak mi došlo, že tři bohatě stačí. Při psaní jsem sice vycházel ze svých zkušeností z Kolumbie, kde jsem strávil celý jeden rok, ovšem jak víte, tyto romány nezachycují žádnou konkrétní zemi. Fiktivní stát románů je jakýmsi amalgámem všech latinskoamerických států s jejich problémy, které jsem se pokoušel nějak zachytit a zdůraznit v románovém prostoru. A proč jsem se rozhodl řadu ukončit dřív? Jednak byla v mnoha těchto zemích nastolena demokracie a má románová kritika by pozbyla na aktuálnosti a jednak jsem zapomínal, co všechno bylo řečeno v minulých románech a co nikoli a už mne prostě nebavilo se vracet a číst stále dokola své předchozí chyby.

Ladislav Nagy: Když jste zmínil ten kritický pohled. V Zadnici dona Emmanuela se vám podařilo pojmenovat některé problémy velice působivě. Nesetrváváte u žádného z nich dlouho dobu, pouze je v jakémsi záblesku ukážete a pak se k nim vrátíte.
Louis de Bernières: Děkuji za kompliment. Ale vážně, já si myslím, že čtenář touží při čtení románu hlavně po zážitku a nikoli po tom, aby byl vzděláván, vychováván nějakými sáhodlouhými pasážemi, rozbory problémů. Pokud chce autor nějak promluvit k situaci vně románu, musí tak učinit nenápadně, těmi krátkými záblesky, které jste zmiňoval. Pokud vím, jediným autorem, kterému literárně prošla sáhodlouhá exkurze mimo příběh, byl Tolstoj ve Vojně a míru.

Ladislav Nagy: Jak v románech situovaných do Latinské Ameriky, tak v Mandolíně se vracíte do historie.
Louis de Bernières: Ano, protože v historii, tam jsou všechny příběhy. Historie je něco jako banka na příběhy. Hodně čerpám z drobných příběhů, které někde pochytím. Když jsem nedávno znovu navštívil ostrov, na který jsem situoval Mandolínu, hodně lidí knihu už četlo a přišlo se spoustou nových příběhů - jak jsem si přál, kdybych je tak mohl znát dříve. Ale román kvůli tomu už samozřejmě přepisovat nebudu.

Ladislav Nagy: Mezi současnými britskými spisovateli nejste ale zdaleka jediný, kdo se obrací do historie. Spíše je to trend. Hledají autoři v dějinách příběhy, které jim postmoderní doba není s to nabídnout.
Louis de Bernières: Snad ano, ale já si myslím, že jde také o odstup. Člověk potřebuje jistý odstup, aby porozuměl, a historie umožňuje právě toto. Spoustu věcí najednou vidíte jinak, v širší perspektivě. Čeští autoři nepochybně budou mít úžasné pole možností, když budou chtít zachytit převratné změny, k nimž ve vaší společnosti došlo. Třeba je ještě brzy, deset let není dlouhá doba, ale někdy v budoucnosti může být ten románový potenciál skutečně obrovský.