Hory patřily po generace k Pietrově rodině jako její právoplatní členové, tiší svědkové památných událostí i palčivých tragédií. Jeho rodiče jsou však okolnostmi donuceni k vyhnanství ve velkoměstě; hned po svatbě musejí opustit horské Benátsko a vydat se do Milána. Severoitalská metropole se jim stane noční můrou, hlučícím peklem. Pietrův otec z něj uniká v pohorkách, s batohem na zádech. Matka nachází útěchu ve vztazích, o něž vědomě a s úpěnlivou horlivostí pečuje. Pro otce znamenají hory jediný ztracený ráj, pro jeho matku domov, z něhož proti své vůli musela odejít. Čím se hory stanou Pietrovi, luštiteli nejen otcových důmyslných hádanek, ale i střípků z rodinných tajemství?

Paolo Cognetti (*1978, Milán) se věnuje psaní od svých sedmnácti let, nedostudoval matematickou fakultu (psával prý při přednáškách povídky pod lavicí), ale zato získal diplom na milánské filmové škole Civica Scuola di Cinema. V Itálii vydal povídkové sbírky Manuale per ragazze di successo (2004, č. Příručka pro úspěšné dívky) a Una cosa piccola che sta per esplodere (2007, č. Něco malého, co brzy vybuchne) a také svůj deník z prvního delšího pobytu v horách Il ragazzo selvatico. Quaderno di montagna (2013, č. Zdivočelý kluk. Sešit z hor). Na literárním poli dokázal zúročit i svůj pobyt v Severní Americe: sepsal dvoudílného osobitého průvodce po New Yorku New York è una finestra senza tende (2010, č. New York je okno bez závěsů) a Tutte le mie preghiere guardano verso ovest (2014, č. Všechny mé modlitby směřují na západ). Dále publikoval esej, v němž se zamýšlí nad talentem pro psaní povídek A pesca nelle pozze più profonde (2014, č. Rybařit v těch nejhlubších tůních). Doposud nejoceňovanější Cognettiho dílo je sbírka povídek Sofia si veste sempre di nero (2012, č. Sofie chodí vždycky v černém), v níž jsou už jednotlivé povídky dějově provázané do románové linie. Jeho první román Le Otto montagne vyšel v Itálii loni na podzim a získal italskou nejprestižnější cenu Strega. Autorská práva byla prodána do třiatřiceti zemí. Nakladatelství Euromedia-Odeon uvedlo českou verzi knihy na náš trh pohotově, překlad Alice Flemrové navíc zařadilo do edice Světová knihovna jako jubilejní 200. svazek a k té příležitosti román nabízí ve dvou variantách pojetí obálky.

„Když se mě ptali, o čem ta kniha je, odpovídal jsem: ,o dvou klucích a jedné hoře´. A je opravdu přesně o tom,“ řekl Cognetti svému nakladateli. Za strohostí tohoto vyjádření se však skrývá nejen mnoho univerzálních témat jako přátelství, vztahy (nejen) otců a synů, hledání místa ve světě, ale především jakýsi vzdálený sequel všech stop zanechaných v horách od pohorek všech, kdo se alespoň jednou v životě vydali na horskou tůru. Cognetti píše prostým a velmi konkrétním jazykem, čímž se řadí k lidem z hor – k těm, pro něž jsou hory složené „z lesa, pastvin, potoků, skal“, tedy věcí, na které se dá ukázat prstem a využít je. Hory pro něj nejsou „příroda“, abstraktní pojem hipsterů z velkoměsta. Pro pojmenování jednotlivin si Cognetti vypůjčuje i místní dialekt, jehož výrazové prostředky mu zřejmě připadají příznačnější. Díky autorově práci s jazykem tak čtenář může hory pocítit všemi smysly.

A protože Cognetti není hipster z velkoměsta (i když díky plnovousu by se s ním na první pohled dal snadno splést), přírodu nijak neidealizuje. Zakusit hory všemi smysly u něj znamená: rozhlédnout se z vrcholu Monte Rosy, ale cítit i únavu v nohách a závrať (a v Pietrově případě třeba i zvracení způsobené horskou nemocí), ochutnat sýr z místní salaše, avšak také cítit zápach chléva a kydat hnůj.

Ale zpět k příběhu dvou kluků a jedné hory: už víme, že jedním klukem je Pietro. Ten druhý se jmenuje Bruno. Společnou mají vlastně jen jednu věc – oba jsou velmi osamělí. Pietro ve svém městě, Bruno se svými kravami. Možná by raději dál byli osamělí a hráli spolu onu chlapskou hru „kdo s koho“, každý na své straně divokého potoka protékajícího horskou vesničkou. Kdyby ovšem nad jejich vztahem neroztáhla ochranná křídla Pietrova matka. Ta jako jediná v rodině dokáže budovat skutečné vztahy. Bruno se tak stává Pietrovi nejen přítelem, ale také průvodcem. Právě díky Brunovi poznává Pietro skutečnou tvář hor, kterou bude muset později konfrontovat s tou druhou, s tou, již zná od svého otce. Společné toulky opuštěnými staveními, lesy i pastvinami se rok za rokem stávají pilíři vztahu bohatého na návraty a opouštění. Pietro odjíždí, když je ve vzduchu cítit sníh, a vrací se s jarním táním jako voda v potoce, jenž ho tolik fascinuje. Bruno zůstává, sám je jako hora a ta hora se jmenuje Grenon.

Grenon je třetím protagonistou příběhu. Místo opuštění a návratů, iniciace. Hora pravdy. Najít pravdu pro Pietra znamená horu dětství opustit. Neklid, který snad zdědil právě po otci, ho žene někam dál, objevit cosi, co snad ztratil nebo zanedbal. Uplyne mnoho let, než Pietro zjistí, že aby našel pravdu, bude muset pátrat právě v místech svého dětství. Podobně jako Coelhův pasáček. Jenže Pietro se s tímto zjištěním nespokojí. Žije jaksi v domnění, že jemu smíření domova nenáleží; jako by Grenon vždy patřil jen Brunovi. Bruno je v Pietrových očích ten, kdo dokázal ze svého života vykřesat něco dobrého – dokázal vybudovat vztah se ženou, stal se otcem, postavil dům. Přestože je to podivín, který „neslézá z hory“, pro Pietra je tím, kdo vylezl na bájnou nepálskou horu Sumeru. Pietro je naproti tomu odsouzen k putování po osmi horách. Stejně jako jeho rodiče se i on stává vyhnancem tajemství minulosti a neutišitelné bolesti. Elipsou se vracíme k úvodní otázce – kdo z nich je tedy moudřejší? Ten, kdo zůstal, nebo ten, kdo odešel?

Paolo Cognetti má svůj způsob, jak vyprávět příběhy. Jeho metoda spočívá ve střídmosti, přímočarosti a konkrétnosti. Ubírá i tam, kde bychom si z pohodlnosti ještě rádi nechali napovědět. Jeho přímočarost nám však pomáhá vystoupat na horu bez dlouhých oklik: vede nás nevyšlapanou stezkou a neprozkoumanými zkratkami. Díky tomu brzy staneme na vrcholu. Následně nám ale už nezbývá než sejít do údolí, kde nás očekává voda minulosti.

Silou Cognettiho románu nejsou složité formální konstrukce, přesmyčky v ději nebo fajnšmekrovské tříštění hledisek, ale schopnost čtenáři s až dokumentaristickou přesností skutečně ukázat vše, co vidí vypravěč. Nikdy (opravdu nikdy) se však nepídí po citech. Autor se nešťourá svým postavám v hlavě, vychází z empirického světa, kde není možné číst lidem myšlenky, kde je však možné naslouchat, a to nejen lidem, ale i osudu.

„Vzpomněl jsem si na potok: na tůňku, na malý vodopád, na pstruhy, kteří hýbali ocasy, aby zůstali nehybní, na listy a větvičku plující dál. A pak na pstruhy vymršťující se proti své kořisti. Začal jsem chápat jednu věc, a to, že pro říční rybu každá věc přichází z hory: hmyz, větvičky, listy, všechno. Proto se dívá vzhůru, čeká na to, co má přijít. Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení. Minulost je v údolí, budoucnost na vrchu. Tohle jsem měl tátovi odpovědět. Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou.“ (s. 30)