Najít sám sebe. Někomu stačí vystoupat na jednu horu, jiný jich musí zdolat osm. Vášeň pro horské masivy a přátelství, které trvá. Detailní popisy přírody na horské výpravě, nevyřčené popisy opravdového přátelství mezi dvěma muži. To jsou hlavní motivy románu Osm hor, autobiografického románu Paola Cognettiho (1978), jejž představilo v překladu Alice Flemrové nakladatelství Euromedia-Odeon. Kniha vyšla jako 200. svazek edice Světová knihovna a jako jubilejní počin ji nakladatelství uvedlo na trh ve dvou verzích, lišících se výtvarným pojetím obálky.

Po několika povídkových sbírkách Cognetti publikoval první román a v jistém smyslu i dokument. Italsky vyšel na podzim roku 2016 v nakladatelství Einaudi a vysloužil si prestižní italské literární ocenění Premio Strega 2017. Cognetti se pak nechal slyšet, že se mu splnil sen. Nemyslel tím prý ani tolik onu „výhru“, jako samu skutečnost, že se mu podařilo stát se spisovatelem: „Snažil jsem se být mluvčím, prostředníkem mezi horami, nížinou a městem, které se zdají být tolik vzdálené. Snažím se vyprávět tento příběh těm, kdo jej neznají a žijí příliš daleko, a tím se snažím uchovat svět, ve kterém žiji.“ Cognettiho román slavil úspěch nejen v Itálii, kde se brzy dočká filmového zpracování, ale také v dalších 33 zemích, do jejichž jazyků byl přeložen.

Když se v Itálii hovoří o knihách s horskou tematikou, nelze opomenout jméno jiného italského spisovatele, jenž vystupuje jako symbol nezkrocených hor, totiž Maura Corony, horolezce a umělce, žijícího v městečku Erto u přehrady Vajont. Ten se ve svých četných románech, připomínajících tvorbu M. R. Sterna, také zajímá o přírodu, především tu nedotčenou, která jej obklopuje. Nejinak je tomu i v jeho posledním díle I misteri della montagna (Tajemství hory, 2016). Corona rád vypráví všechno, co v horách zažil. Fascinace přírodou jej tedy s Cognettim spojuje, a proto nepřekvapí, že právě Corona představil Cognettiho nový román v Miláně v rámci akce s názvem „La montagna come luogo di amicizia“ (Hora jako místo přátelství) a uvedl ho tak na italskou literární scénu.

Osm hor
Hory. Vznešené, nevyzpytatelné a strohé, co vlastně ukrývají? Cognetti zasadil téměř celý příběh svého románu výhradně do hor, konkrétně na úpatí masivu Monte Rosa. Do hor se strmými a klikatými údolími, skalnatými a zasněženými vrcholky, s bujnými a tichými lesy, prudkými a hlučnými bystřinami, do takových hor, jež jsou ideálním místem pro příběh o samotě a hledání sebe sama. Jsou to ty opravdové hory, vzdálené od hluku lyžařských sjezdovek a přeplněných hotelů, ty, jež poznáme mimo hlavní turistickou sezonu. Hory, jež jsou synonymem izolace, hořkosti, těžkosti. Jejich vrcholky jsou ale spojené také s hodnotou přátelství, kterému se autor věnuje: hory jsou kamarádské, když je respektujeme. Naučí nás, jak významné je umění prohry a výhry. Potrestají nás, když je podceníme a zanedbáme. Ocení nás, když je milujeme a obáváme se jich. Hory jsou ideálním místem pro meditaci, samotu a nalezení velkého přátelství.

Velké přátelství nalézají hlavní protagonisté románu, Pietro, chlapec z Milána, a Bruno, malý horal, avšak nucený příliš rychle dospět. Základní dějová linka provází časem dospívání obou chlapců, záhy je poznáváme jako dospělé muže. Děj odhaluje momenty štěstí, dálek, neporozumění, životních radostí i strastí, které oba obklopují. Jejich cesty jsou porovnávány prostřednictvím rodinných vztahů každého z nich, jež jsou často křehké, ale hlavně surové a nedokonalé – provázené neuznáním a nepochopením, hořkostí osudu, pocity viny těžkými jako balvan.

Přesto je pro román vykreslení silného a pevného pouta, které se mezi chlapci vytvořilo, zásadní. To je ale také propleteno silným pocitem osamění. Všechny postavy románu se hledají, potřebují se navzájem, aby mohly zároveň pokračovat ve své vlastní cestě, na které jsou v podstatě samy. Každý má svůj osud. Pietro je netrpělivě hnán touhou vymanit se z rodinného zázemí, čímž silně připomíná svého otce, naopak Bruno by takové zázemí tolik potřeboval. Dějem prostupuje postupné střídání rolí a také plíživý pocit hledání samoty a potřeby utéct ode všeho a všech. Přílišná samota se v každém případě časem ukazuje jako dosti tíživá a nepříjemná a právě v tomto okamžiku je zde snaha rozbouřené vztahy uklidnit, najít klid, začít znovu od začátku. Četba v nás zanechává pocit melancholie, bezmoci vůči osudům protagonistů.

Klíčovou roli hraje v Cognettiho autobiografickém textu individuální paměť. Paměť je jednou z určujících dimenzí každé lidské bytosti, je to způsob, jak člověk čelí pomíjivosti času, bez ní by ztratila lidská existence smysl. Vzpomínky uchované v paměti umožňují rekonstruovat náš minulý život a ovlivňují i naše přítomné jednání.

Snad je v textu skryta i myšlenka, že lidská povaha je ze své podstaty značně egoistická: snažíme se tento fakt porazit pomocí přátelství, ale ne vždy se to daří, a tak riskujeme vznik zamžených, bolestných vztahů. Opravdových silných přátelství je pomálu a jsou to poklady. A když se nám podaří je najít, je třeba je pečlivě chránit. To, co prožijeme, nám už nikdo nevezme a to, co jsme neprožili, nikdy nezískáme.

Cognetti román vypráví v ich-formě, máme tedy dojem, že zprostředkovává to, co snad zažil on sám. Další osudy jen naznačuje, čtenář si je musí domýšlet. Jeho próza je svižná (souvětí nejsou komplikovaná a dlouhá), vyprávění působí přirozeně, často nerespektuje časovou posloupnost. Autor si s časem hraje, přeskakuje tok událostí, nebo příběh dokonce zastavuje. A právě tak jednoduše nás román dokáže podnítit, abychom nahlédli do sebe samých: již od začátku příběh vyvolává ve čtenáři vlastní vzpomínky z dětství, vede k zamyšlení nad vztahem k rodičům, připomíná někdejší potřebu uniknout a utéct, oživuje touhu po samotě. Nabádá také k úvahám o životních hodnotách a chápání přátelství.

Po přečtení tohoto románu zůstane spousta otevřených otázek, na něž ale autor odpovědi neposkytne. Musíme si je najít sami ve svých životech a zkušenostech. Osm hor je tak „jen“ odrazovým můstkem k cestě do vlastního nitra.