Od posledního Dobrodruha – Třetího triarchy z roku 2011 – už uběhlo hodně vody. A ve světě žánrové zábavy, kde si jen ti nejlepší autoři mohou dovolit více než roční rozestupy mezi svými knihami, nic neotestuje kvality série tak jako pořádná pauza. Zarytý staromilec Leonard Medek si ale zpoza svých c. a k. mocnářských licousů mohl dovolit notně spokojený úsměv, hned jak se sociálními sítěmi začaly šířit první ohlasy nad novými dobrodružstvími českého tuláka, bandity a prehemingwayovsko-chandlerovského tough guye Franty Franty.

Nadšení čtenářů přitom nepodnítily toliko hned troje varianty vydání (brožovaná, vázaná, vázaná s dobovou stříbrnou mincí), ale pochopitelně omamný koktejl dávných prvorepublikových morzakorů, amerických pulpových příběhů a dalších klasik dobrodružné četby, který Medek namíchal. Nádherně brakové zápletky a až naivně jednoduché postavy se zde pohybují v barvitě vykreslených prostředích a mluví jazykem, který záměrně šustí zažloutlým papírem, k němuž neodmyslitelně patří i stylizované ilustrace s nádherně patetickými citacemi z textu…

Pro moderního čtenáře v době obecně přející retru je Dobrodruh prostě stále sázka na jistotu. Zvláště když Franta Franta již notně obrousil své hrany a z nekompromisního raubíře se stal v podstatě ryze kladný hrdina. Sice se stále pohybuje na hraně zákona (a spíše za ní), ale po již prožitých událostech vyhledává a potírá nadpřirozené zlo takřka programově.

Ďáblova obrazárna (nebo pinakotéka, chcete-li) tak opět nabízí prověřený formát volně propojených povídek, ve kterých Franta a jeho přátelé i nepřátelé procestují kus světa. Zpestřením je snad jen to, že se pravidelně střídají povídky, v nichž vystupuje Franta přímo jako postava – zasazené do Jižní Ameriky, v níž vrcholil už Třetí triarcha – a příběhy z Evropy a New Orleansu, v nichž se prohlubuje rámcová mytologie knihy. Ta vyvěrá z pověry, že jednou za život každý malíř namaluje obraz, který je zasvěcený ďáblu. A že tyto obrazy ďábel sám vyhledává a shromažďuje. Většina povídek se tak točí právě kolem malířů, obrazů a jejich sběratelů. Setkáme se s plátnem vpravdě dorianovským, kresbou jako vězením mocného démona i bránou do jiných světů… s malíři šílenými i děsivě příčetnými a tak podobně.

Medek si s opakovaným a v podstatě jednoduchým motivem vyhrál a zaslouží velkou pochvalu, že se v jednotlivých příbězích neobehrává ani nevykrádá a nakonec vše šikovně uzavře, jakkoliv se to zdá být po úvodních povídkách, rozprostřených od Kolumbie po Francii, jako úkol nad lidské síly. Čtenář se nenudí i díky tomu, že stejně jako se mění prostředí a postavy, mění se i žánrový základ. Setkáme se tak s ozvěnami špionážního thrilleru, příběhů o útěcích z vězení, banditských historek i ryzích hororů. Je jen na uvážení laskavého čtenáře, v které poloze mu budou Frantovy lapálie nejsympatičtější. Příznivce akce a až mayovských popisů plížení či odhalování pastí potěší Smaragdové stíny; Krajina s ruinou je zase dost možná nejsugestivnější a svým koncem také nejděsivější; Černý lid šarlatové čtvrti boduje hned několika popkulturními narážkami.

U těch je třeba se na chvíli zastavit. Leonard Medek již totiž není ve své fascinaci jazykem a příběhy starého braku sám. V roce 2012 (taktéž ve Strakách na vrbě) vyšla kniha Tomáše Bandžucha Ve službách republiky, která byla jakýmsi duchovním blížencem Medkova Dobrodruha – jen posunutým do dvacátých a třicátých let minulého století a silněji lokalizovaným do československého prostředí. Medek byl tehdy mladému autorovi jakýmsi guru, a v nejnovějším Dobrodruhovi se proto objevuje postava vypůjčená z Bandžuchovy nové chystané knihy. Tento malý crossover by si jistě zasloužil pokračování – a to oboustranně. Celý ten medkovsko-bandžuchovský vesmír na sebe totiž opravdu krásně navazuje a bylo by zajímavé sledovat, jak by jeho příběhy vypadaly při prohozeném autorství.

Ostatně – možná i pod vlivem již zmíněných několika verzí aktuální knihy – při četbě Ďáblovy obrazárny naskočí podobných myšlenek vícero. Třeba zda by někdy nedošlo na komiksovou adaptaci (třeba v podání takového Jiřího Gruse). Případně jak by bylo skvělé stran nápodoby rodokapsovo-pulpové atmosféry číst si nejprve jednotlivé povídky v časopisech (podobně jako Medkova oblíbeného Conana)… To je pochopitelně těžká utopie, stejně jako představa luxusní edice Frantových příhod, které by paradoxně nejvíce sedl laciný formát rodokapsu, s textem hezky ve sloupcích. Ovšem vzhledem k tomu, že prolog čtvrtého Dobrodruha se dle slov samotného autora stal úvodem knihy hlavně díky prohlášení třetí osoby… Kdo ví?

Medkova série je každopádně jedním z nejvýraznějších a nejosobitějších počinů domácí fantastiky a ani po téměř dvou tisících stranách sebraných příběhů neztrácí dech. Snad to ale nebude trvat dalších šest let, než se Franta Franta zase vrátí a opět se přiblíží svému vytouženému návratu do Čech.