Tomáš Bandžuch se prosadil ve sbornících Drakobijci i v navazujících Žoldnéřích fantazie. Jeho povídku nalezneme i v antologii věnované jednomu z nejtradičnějších fantasy tvorů – drakům (Příběh opravdového drakodlaka). Debutová kniha, která patřila k nejočekávanějším fantastickým titulům letošního jara, však tradiční fantasy rozhodně není.

Ve službách republiky je cyklus povídek, které spojuje postava Petra Hankla – mladého studenta teologického semináře, jehož události odvedou z Čech až do Vladivostoku, kde se jako bývalý člen legií (začátek knihy je datován do podzimu 1920) připlete ke střetu magických sil. Vyjde z něj jako nekromant, který po mnoha dalších peripetiích (které ovšem na své zpracování povětšinou teprve čekají) nakonec vstoupí do Čarotvorných služeb mladé Československé republiky. Zde pak zažívá řadu střetů s nadpřirozenem a podobně zaměřenými zahraničními organizacemi (především německou Zauberdienste).

Jádro knihy tak nabízí mix špionážního románu a fantastického hororu; směs, na kterou moc často nenarazíme (snad jen v legendární sérii Nekroskop Briana Lumleyho, jejíž úroveň ovšem s přibývajícími díly silně upadá). To je jeden důvod, proč věnovat Bandžuchovi pozornost. Druhým důvodem je prostředí a období, do nichž své příběhy zasadil.
Autor má dvacátá a třicátá léta krátkého dvacátého století – jak se říká – v malíčku a nebojí se s jejich reáliemi pohrát. Dozvíme se tak například, jak to bylo s Otýlií Vranskou, i co stálo (či spíše čekalo) za vznikem Murnauova Nosferatu (povídka Symfonie noci patří k vrcholům knihy, i když spíše než klasiku expresionismu evokuje slovenský nezávislý, spíše parodický snímek Nič nekrváca večne Mateje Hradského). Krvavé rituály tak do povědomých kulis Hříšných lidí města pražského (a berlínského) pasují obdivuhodně snadno.

Skoro je škoda, když se autor začne soustředit na líčení globálnějších střetů magických služeb (už proto, že některé osudové zvraty příliš zavánějí poetikou japonských anime seriálů a v literárním zpracování vyzní polovičně – například odhalení spojená s prvním velitelem Čarotvorných služeb Josefem Maštalířem). Na druhou stranu, vyšší politika umožnila Bandžuchovi rozehrát témata, která jistě ještě využije v budoucnu (například Hanklova vyženěná dcerka podléhá nacistické ideologii). Samostatnou kapitolou je z tohoto hlediska závěrečná galerie fotografií, v níž Bandžuch své čtenáře s noblesou přesvědčí, že Čarotvorné služby skutečně existovaly… Jedná se totiž o krásný případ mystifikace dotažené k dokonalosti jak zvolenými momentkami (na nichž defiluje i TGM či Horst Wessel), tak podmanivým komentářem k nim (o uvedených zdrojích nemluvě… zkuste se hádat s Deutsches Bundesarchiv!).

Můžeme tedy směle prohlásit, že Bandžuch otevřel české fantastice nový prostor a možnosti. I když možná bude přesnější, že obojí spíše rozšířil. Alespoň okrajově se totiž setkává s Dobrodruhem Leonarda Medka. Právě s touto retro fantasy sérií bude Ve službách republiky často spojováno. Právem i neprávem. Oba autory jistě pojí láska k sledovanému období (i když Dobrodruh se podle své vnitřní chronologie do dvacátých let ještě jen tak nedostane), na setkáních fanoušků vytváří Bandžuch s Medkem přirozený a bravurně se doplňující tandem, a Medek dokonce Bandžuchovu knihu vybavil ilustracemi…

Naproti tomu ale Medek vychází především z dobové dobrodružné literatury s minimem psychologizace a jeho fikční svět je založený čistě na řetězení příhod. Bandžuch se naopak snaží o jakousi komplexní tajnou historii, kde by bylo vše propojené se vším (což se mu zatím daří jen částečně), a má ambice své hrdiny psychologicky vykreslit a zasadit do skutečných historických reálií (viz zmíněné fotografie; u Medka by na jejich místě pravděpodobně byly staré vilímkovské ilustrace, protože Medkův svět není světem archivním, ale antikvárním).

Jenže právě v těchto ambicích je zádrhel. Bandžuch ještě není tak vypsaný. Jeho texty, především ty delší, občas ztrácejí dech a jsou stylově nevyrovnané. Některé z ohlasů na knihu mínily, že je Bandžuch až příliš patetický, ale: k jakému jinému období z českých dějin se patos hodí více? Problémem není přemíra vzletného jazyka, ale spíše to, že Bandžuch nechce (nebo zatím neumí – do budoucna jsem však optimista) udržet ve svých textech jednotný styl (případně mezi styly plynule a přirozeně přecházet). Občas proto nabízí jakousi hororovou obdobu historických próz Karla Schulze, jindy si libuje v hovorovosti a někdy je suše popisný…

Čtenář tak bude spíše fascinován autorovou intelektuální hrou (tj. prolínáním světa magické fikce a reálných skutečností) než stržen tím, co se děje hrdinům a hrdinkám. Není to důvod, proč Bandžucha přejít, zvláště, když jde o debut. Ve službách republiky není klenot české fantastiky, ale zároveň naznačuje, že pro autora to může být jen otázka času – a řemeslného brusu.