Je beze všech pochyb, že dílo spisovatele, redaktora, skauta a vychovatele Jaroslava Foglara (1907‒1999) zrodilo svět, který u nás, ale v jistém ohledu i v zahraničí nemá obdoby. Mnohé jeho vzory byly vypůjčeny ze skautského hnutí a jeho principů, ale co do volby témat, poetiky a prostředí je původní. Foglarova pedagogicky a zážitkově orientovaná literatura pro děti a mládež zasáhla několik generací malých i dospělých čtenářů a vytvořila bez přehánění cosi jako kult, životní filozofii a styl a v přeneseném slova smyslu i náboženství. Sám Foglar se k víře, církvím či jiným religiózním proudům a školám nehlásil, ale chlapce z věřících rodin, kteří vyrůstali v jeho oddíle, pozitivně formoval a vedl. Jeho dílo rovněž odolalo všemožným ideologiím a ismům a zachovalo si i ve vztahu k české podobě skautingu svou originalitu. Vznikl svébytný literární žánr, který bohužel nenašel rovnocenné tvůrčí následovníky.

Foglarových apologetů a „věřících“ však i dnes existuje spousta. Četná svědectví spisovatelových přátel a těch, které svými knihami a časopiseckou prací ovlivnil, se shodují, že ideální či spíše idealistické etické maximy jeho příběhů a autorovo charisma působily na malé čtenáře a skauty elektrizujícím, neodolatelným dojmem, avšak bez toho aby zasahovaly do jejich náboženského přesvědčení nebo je vychovávaly k naivitě vprostřed jinak dosti složitého světa a lidských vztahů. Vždyť řada skautů a skautek poznamenala československé dějiny svým dílem, povoláním, službou a v údobí druhé světové války a komunistického režimu také odbojovou prací a příkladnou statečností. Kritika mravní rigoróznosti a archetypu dokonalého Mirka Dušína, jemuž nemůže trvale konkurovat žádné dítě, natož dospělý, sice uspěla u odborné veřejnosti, ale u dětí a dospívajících čtenářů zůstala oslyšena. Kdo se setkal s Foglarovými knížkami, ať jako skaut, nebo solitérní čtenář, zůstal jimi více či méně ovlivněn na celý život. Archetyp bývá často silnější než vůle.

Co mě převyšuje

Religionistického pohledu na Foglarovo dílo a jeho nesčetné vrstvy se ujal přední český religionista a vysokoškolský pedagog Pavel Hošek (nar. 1973), působící na Evangelické teologické fakultě v Praze. Jeho nová práce s příhodně zvoleným názvem Evangelium podle Jaroslava Foglara je unikátní svým pohledem na náboženský/spirituální rozměr Foglarova rozsáhlého opus magnum. Za všechny předchozí práce, zabývající se fenoménem foglaringu, jmenujme titul Miloše Zapletala Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (Knižní klub, 2007), Jiřího Zachariáše Stoletý hoch od Bobří řeky (Ostrov, 2007), Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla (Nakladatelství Zdeněk Bauer, 2010) a konečně jednu z nejpozoruhodnějších prací poslední doby, knihu Tomáše Vučky Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara (Pistorius & Olšanská, 2015).

Pavel Hošek pojal svou práci jako kontextuální vědeckou studii, jejíž pramen je možno nalézt v jednom z jím vedených univerzitních seminářů. Rozčlenil ji do osmi hlavních oddílů, které rámují Foglarův život od dětských prožitků a počátků psaní přes motivy vychovatelské práce, životní milníky až po stáří a smrt. Kniha je protkána odkazy na autorovy sebrané spisy, sekundární literaturu a nechybí jí ani seznam další tematické literatury, internetové zdroje, jmenný rejstřík a Hoškův osobně laděný doslov, týkající se jeho vztahu ke skautingu, víře i k osobě ikonického Jestřába.

Na téměř dvou stech stranách nalezne čtenář promyšlené sondy do dílčích religionistických kategorií a pojmů. Tomu, kdo se alespoň v hrubých rysech orientuje v religionistické problematice a pojmosloví, v českých překladech i původních textech reprezentovaných autory, jakými jsou například Mircea Eliade, Otakar Pertold, Rudolf Otto, Josef Kubalík, Karel Skalický, Břetislav Horyna, Milan Balabán, Erich Fromm, František Žilka, Dušan Zbavitel, Ivan O. Štampach či Zdeněk Vojtíšek, budou Hoškem reflektovaná témata srozumitelná a blízká: tělo, duše, hra, funkční ekvivalent náboženství, svaté obřady, iniciační zkoušky, proměna, smrt, svaté nauky, svaté příběhy, svaté prožitky, svatá přikázání, svaté společenství, svaté předměty, paměť, mýtus, posvátný řád, archetypy, posvátný prostor, posvátný čas, bezčasí, ztracený ráj, pohádky, únik, nápodoba, dobro a zlo, křest, didaktická hereze, fikční svět, touha a v neposlední řadě také evangelium.

Barevný obrázek jednoho z Foglarových výtvarníků Marko Čermáka vybraný na obálku knihy je symbolický. Chlapec převlečený za indiána se z ostrohu skály nad řekou dívá na západ slunce a vztahuje ruce k něčemu, co ho převyšuje. To něco – jen těžce pojmenovatelné a Foglarem nadto nepojmenované numen – je vpravdě neosobní síla, kterou ve svém životě poznával snad každý účastník Foglarových prázdninových skautských výprav a čtenář jeho knih i Mladého hlasatele. O tomto numinóznu pojednává též přítomná kniha. Jaroslav Foglar a jeho svět, to je jedno velké a stále rozplétané tajemství.

Útěšný svět

Hoškova exaktní práce, navazující na tradiční literárně-vědecké metody, je i díky svému jazyku a uspořádání přístupná široké čtenářské obci. Hošek sice abstrahuje z klasické religionistické literatury, domácí i zahraničí, ale způsobem, který neuvízl na prahu univerzitní posluchárny. Je si vědom, že každý z promýšlených předmětů by bylo možné rozpracovat do samostatné publikace. Přestože u každé z kapitol nepřekračuje rozsah, který se dá bez problémů učíst, traktuje danou tematiku s velkou atraktivitou a intelektuální náročností, jež jsou u podobných prací výjimečné. Čtenář, jenž si zamiloval některou z foglarovek, podvědomě ví o posvátném času, textu a místu a onen čas, text i místo sám prožívá, napodobuje, osidluje a tvoří. Pavel Hošek toto jeho podvědomé poznání či spíše tušení pojmenovává a dává do souvislosti s náboženskými dějinami, tezemi, teologií a závěry religionistických autorit. Při čtení studie (jež zabíhá do mnoha postranních uliček – literární vědy, dějin, sociologie či psychologie) pak čtenář zjišťuje, že Foglar, sám zřejmě bez znalosti velkých náboženských textů, mýtů a rituálů dávnověku, zbudoval bezpečný, mytický, ritualizovaný svět věčného opakování, který v tíze plynoucího času, stárnutí, nemoci, obtížích a smrti drží člověka v naději, že bude líp, že přežije a že jeho práce, a tedy napodobování/mimeze vzoru, mu přinese útěchu i jistotu, že nežil nadarmo. Foglar se ve svém díle ukázal paradoxně jako člověk, jenž nahlédl do mytického světa za oponou hlouběji než jiní, aniž jej kdy podrobně studoval a recipoval. Tohle téma je skutečně novátorské a zasloužilo by si podrobné rozpracování.

Hošek svými reflexemi, které může nezúčastněný čtenář chápat i jako jakási odhalení, neboří svět, v němž je Foglarovým příznivcům dobře a který má v různých etapách jejich života nezanedbatelný vliv na jejich osobní, duševní a duchovní růst. Naopak. Dešifrování Foglarovy říše příběhů, v níž se objevují i náboženské či kvazináboženské prvky, je inspirující a pro Foglarovy „věřící“ může být osvobozující. Tento rozměr osvobození najdeme také v již zmíněné práci Tomáše Vučky. Na jedné straně totiž vede k akribickému poznání původu, funkce a hodnoty mýtu a jeho projevů v literatuře a umění bez tradičních náboženských konotací. Na straně druhé může dospívajícího muže či ženu přivést, tak jako Pavla Hoška, k cestě za náboženským prožitkem, jemuž nechybí autentické posvátno. Jinými slovy: může ho například dovést k víře v osobního Boha, jenž není pouze teoretickým tvůrcem ideálů dobra, krásy, spravedlnosti a pravdy, ale je na prvním místě dárcem pokoje, milosti, odpuštění a uzdravení. I z tohoto hlediska není třeba chápat Foglarův étos jako něco, co stojí proti tradičnímu náboženství, víře, institucím nebo vlastním spirituálním prožitkům, vážícím se například ke Kristovu evangelnímu příběhu. Foglarovy ideje nikdy nestojí proti žitému náboženství; to byl jeden z principů jeho vychovatelské praxe, který autor studie připomíná.

Věčné dítě bez dozoru

Hošek, nakolik jsem porozuměl jeho myšlení, chápe dočasnost formující složky Foglarova díla, které působí jinak na mládež, dospívajícího člověka, jinak na dospělého i na toho, kým chtěl být a zůstat sám autor Rychlých šípů, věčné dítě, zvídavého chlapce, romantického pozorovatele a objevitele tajemných zákoutí města i krás. Ty, pokaždé jinak, přesto silně vzbuzují v člověku nutkavou potřebu hledat ideál a žít podle řádu, nad nímž nestojí žádný vážný dohlížitel: učitel, farář nebo Bůh. Jde tu na prvním místě o sílu ideje a o pravdivost skautských zásad, Foglarem dotvořených pro specifické české podmínky. Přitažlivost stínadelského světa je natolik magická a propracovaný systém výchovy, vzdělání a komunitního života natolik působivý, že může rezonovat v člověku bez rozdílu věku, vzdělání a sociálního postavení. Tam, kde se jednotlivé pilíře ideálního světa začnou otřásat (věčné kamarádství, mluvení pravdy, skoro absolutní touha po spravedlnosti, věčné mládí, zdraví, veselost, duševní klid a fyzická síla), nenahradí je dříve či později šedá realita dospělého života plného kompromisů a úhybných manévrů, ale něco, co člověk ve svých zkušenostech (empirických i duchovních) poznává jako neotřesitelné a věčné. To vše Hošek ve své publikaci promýšlí.

Kniha si všímá snad všech možných valérů Foglarova života a díla, různých kontroverzí, postojů literárních kritiků, tvůrců odlišných výchovných metod, autorova vztahu k rodině, k matce, k ženám, chlapcům i k politickému zřízení po roce 1948, které bylo vůči jeho pedagogickým metodám, úspěchům a dílu v opozici, respektive v očividném nepřátelství. Zabývá se také postoji nejvěrnějších a někdy nekritických Foglarových obdivovatelů a následovníků i těmi, jimž se přechod z relativně bezstarostného dětství do dospělosti podařil a kteří onen mytický svět věčného chlapectví nemuseli opustit nadobro. Ve srovnání s dosud nejkomplexnější studií na dané téma od Tomáše Vučky se Pavel Hošek přidržuje religionistického vymezení svého zkoumání, třebaže u něj najdeme řadu exkurzů do příbuzných oborů. Religionistické tázání v jeho případě překračuje práh jednoho oboru a vstupuje do mnohem rozsáhlejší, multioborové debaty. Jako u podobných knih, které jsou dosti odvislé od vizuálního prožitku (kreseb, komiksu, filmu, fantazie), mi v textu chybí ilustrace s komentářem, jež by text dovyprávěly a daly čtenáři možnost hlubšího esteticko-duchovního prožitku.

Při čtení nás možná napadne, že jsme nad tím, co Hošek popisuje a uvádí do souvislostí, již sami někdy uvažovali. Fenomén posvátna v díle Jaroslava Foglara totiž musel stůj co stůj zasáhnout snad každého vnímavého čtenáře a následně i diváka zfilmovaných foglarovských příběhů. Nejpozději od této chvíle je zřejmé, že náboženskost, posvátná tajemnost, mýtopoetika a víra sui generis tvoří jednu z klíčových dimenzí Foglarova díla. Co tedy čtenáři po celá desetiletí čtou? Napínavé příběhy několika městských kluků, kteří se snaží být dobří, i když občas podlehnou různým svodům? Patetické mravní apely oděné do poutavých vyprávění? Šifrovaná poselství? Sofistikovaně promyšlené příručky pro život slušných, oddaných kluků se zvláštními jmény a povahami? Dokonalý otisk toho, jak by asi psal třináctiletý hoch o svých dobrodružstvích, kdyby k tomu měl schopnosti a talent?

Co lze dnes po více než sedmdesáti letech od vydání Záhady hlavolamu ve Foglarově díle ještě nalézt? A je možné transponovat některý z religiózních prvků jeho díla do života dětí a mládeže 21. století? Na to vše se snaží odpovědět studie Pavla Hoška, která se podle mého mínění stává ve foglarovské literatuře jedním z opěrných bodů.