Kniha českého religionisty, teologa, pedagoga a univerzitního profesora Pavla Hoška Je to náš příběh: Teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury představuje jednu z nejpromyšlenějších lekcí o pojmech, které jsou v současnosti často skloňovány – národ, vlastenectví, češství a česká kultura.

Kniha, koncipovaná jako teologická esej, je doplněná řadou tematických citátů, seznamem primární a doplňující literatury a anglickým summary. Obálce v podobě grafické koláže Miroslava Huptycha dominuje pravděpodobně svatý Václav třímající kopí – cválá na koni po kamenité cestě a za ním se z mraků a mlhy vynořuje silueta kostela, zřejmě Svatovítské katedrály. Pochmurná obálka by mohla čtenáře možná trochu zmást, jelikož text skrývající se za ní ponurý rozhodně není. Hoškovy teologické, lépe však polyhistorické úvahy v sobě totiž mají na české poměry mimořádnou míru pozitivity, vedle poučené kritiky a interpretace nabízejí východiska a razí cestu, po níž je i při její náročnosti radost jít.

Už po přečtení prvních stránek je jasné, že kniha má potenciál oslovit spíš aktivní čtenáře, kteří se o fenomén národovectví, kultury a jejích duchovních proudů zajímají v širších a kultivovanějších souvislostech. Hoškův nový titul bezesporu patří nejen do akademického světa, ale i do veřejného prostoru, k dialogu rozličných skupin s různými světonázory. Kromě předmluvy, kde se autor zabývá svou motivací k tématu, tu najdeme osm kapitol, mapujících otázku vlastenectví, vlasti jako domova, národa jako velké rodiny, tradice českého národovectví, spory o význam pojmu národ, národ jako dar a úkol a národ, respektive národní pospolitost v optice Ježíšova vykupitelského příběhu, potažmo velkých biblických historií. Hošek se ponořil do tezauru české a částečně také světové literatury pojednávající o nacionální problematice z různých úhlů. Objevují se tu citáty a odkazy na Bibli, Dalimilovu kroniku, na Martina Bubera, Tomáše Halíka, Erazima Koháka, Jána Kollára, Tomáše Garigua Masaryka, Jana Patočku, Petra Pitharta, Ctirada Václava Pospíšila, Martina C. Putnu, Dušana Třeštíka, Martina Vaňáče či Karla Vránu, a to jmenuji jen některé.

Množství tradic

Úvod knihy působí, jako by si autor chtěl o vytčeném tématu zprvu přemýšlet sám pro sebe, snad aby si ujasnil, co pro něj osobně český, potažmo československý národ a vlast znamenají. Téma, v němž se i zdatný badatel může utopit jako v nekonečném mare magnum, si však žádalo hlubší, analytičtější pohled, a tak Pavlu Hoškovi vyrostla pod rukama dvousetstránková kniha, která není sentimentální, nostalgicky vzpomínková ani vyzdobená slovy o vlasti medem oplývající. Je to střízlivý, věcný rozbor duchovních, kulturních a politických tradic české samostatnosti a státnosti od jejích počátků přes středověk, národní obrození, 20. století až po naši současnost, jíž bohužel nechybí ani populistické křiklounství o národním sebeurčení, a to hlavně ve vztahu k druhým a jim navzdory. Zahraniční badatelské pobyty autorovi umožnily potřebný odstup a nadhled, odborná profese pak detailní srovnání s ostatními kulturami, náboženstvími a civilizačními celky. Základní otázka, která se objeví v úvodu a prostupuje celým textem, zní: Jak by se dal, mohl či měl vyprávět příběh českých kulturních dějin? Jak jej akribicky rekonstruovat ve smyslu pravdy, ale zároveň tím nerozdělovat již tak atomizovanou společnost, nešetřící averzí k tomu, co není (hezky) české?

Pavel Hošek v této práci akcentoval „biblické, teologické a konfesní aspekty a souvislosti“ a měl na mysli také jednu pozoruhodnou skutečnost – rodinu. Právě naše ukotvení v rodině (v jejím širším aspektu), která bývá sama o sobě rozmanitá, nám klade otázku, zda je možné vlast a národ chápat v rozšířeném smyslu jako příslušnost k určité duchovní, autonomní komunitě, a pokud ano, na základě jakých kritérií – jazyka, kultury, zvyků, náboženského vyznání a praxe, dědictví po předcích, péče o krajinu, péče o polis, etnicity, loajality k systému nebo averze vůči ostatním národům?

Esej jako žánr autorovi umožňuje vyjádřit to podstatné. Nezatěžuje čtenáře mnohastránkovými sondami do dějin české státnosti a nevyčerpává se v obrozeneckém a masarykovském chápání dané věci. Určité penzum znalostí, řečeno poetikou Cimrmanovy školy, prostě předpokládá. Jde hlouběji a stále má na zřeteli křesťanské hodnoty a křesťanský přístup člověka k člověku a k tomu, co mu bylo svěřeno jako dar k opatrování – rodná země, respektive místo, kde žiju. Nastavuje tak zrcadlo těm, kteří často, rádi a hlasitě hovoří právě o křesťanských hodnotách, plodech židovsko-křesťanské a antické kultury a zároveň trpí izolacionistickým komplexem. Pro čtenáře křesťanské orientace budou zajímavé Hoškovy úvahy o vlasti jako domovu, o pozemském a nebeském ráji či o tom, je-li naše pozemské putování a ukotvení předzvěstí věčného života. Tento proud autorova myšlení má univerzální charakter a byl by srozumitelný i lidem jiného jazykového a kulturního okruhu.

Sedmero duchovních a kulturních tradic, které tak či onak formovaly naše pojetí vlasti, národa a domova, považujeme za typicky české, ale v i evropské historii bychom k nim určité paralely našli. Jde o tradici cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojanskou, obrozensko-masarykovskou, tradici vztahu k pohanství a tradici vztahu k židovství. Tato pluralita tradic, na kterou spolu s Hoškem upozorňuje česko-italský teolog Karel Skalický, z níž jsme vyrostli a kterou nelze odbýt mávnutím ruky, by mohla inspirovat čtenáře chápající nacionalitu výhradně v neustálém vymezování se vůči druhým.

Kulturní pestrost, jež pomohla vybudovat zemi, v níž žijeme, přímo úměrně souvisí s křesťanským chápáním Božího stvoření a člověka, jenž je v křesťanském ohledu Božím obrazem a jeho podobou. Celou knihou prostupují otázky, co to vlastně znamená být Čech, Moravan či Slezan právě dnes, na sklonku roku 2018. Vymezoval se Ježíš vůči cizincům, přistěhovalcům – těm, kteří jsou v jakémkoliv ohledu jiní? Je možné z jeho chování a života odezírat způsoby, jak se mají křesťané (cizinci na tomto světě) chovat v zemi, v níž se narodili, anebo do které se přistěhovali? Je národ a příslušnost k němu kulturní a politický konstrukt, anebo má to, že jsem Čech, Holanďan či Francouz, svůj vážnější, metafyzický smysl?

Není třeba být geniální

Připomíná-li Pavel Hošek češství jako „otázku všelidskou“ a dokládá-li to osudem a dílem povolaných osobností, které své češství chápaly jakou součást širšího evropského a světového celku (Karel IV., Jan Amos Komenský, TGM, Jan Patočka), uvažuje o češství jako „daru“, s nímž je třeba pro sebe i pro druhé něco dělat. „Velké češství“ Hoškovi nesouzní se sportovními výkony, nad nimiž právem plesá srdce sportovních fanoušků. Není to málo, ale není to moc. Je potřeba se identifikovat na pevnějších, etických základech. Do nich náš přední religionista počítá zvláště oblast služby potřebným, a to jak u nás, tak ve světě, kde lidé nemají takové štěstí. Je si vědom „kladných a úžasných vlastností českého národa“, tedy „pracovitosti, houževnatosti, šikovnosti a vynalézavosti“ a také „vynikající úrovně vzdělanosti v lékařství a technických oborech“. „Není třeba být geniální,“ říká Hošek. Bohatě postačí ona masarykovská „každodenní práce drobná“.

Představitelé výše zmíněných tradic, Cyril a Metoděj, Vojtěch a Ludmila, Václav a Jan Hus, Jan Nepomucký, Jan Amos Komenský, Karel Havlíček, TGM i Patočka, mají, jak pražský teolog dokládá, „ježíšovské rysy. Jsou to příklady bytí pro druhé až do krajnosti, za cenu pronásledování i mučednictví.“ Není-li tedy naše odvolávání se na křesťanskou tradici, tradiční rodinu, víru a kulturu jen hořekováním nad „starými dobrými časy“, měli bychom poměřovat své češství těmi, kdo ho naplňovali službou pro druhé a trváním na pravdě (Kristova vykupitelského příběhu), jež je věčná.

Příkrov národní negativity, zahořklosti, poraženectví a ublíženosti není podle Pavla Hoška na místě. Zvolil pozitivní metodu reflexe národních dějin a nevzdal se ani zrcadlení duchovních tradic, které byly po roce 1948 vrchními ideology režimu považovány za přežité a „kontrarevoluční“. Hoškova originální práce, psaná srozumitelným, pěkným jazykem je otevřena všem čtenářům, kteří by se rádi o duchovních a kulturních tradicích zemí Koruny české dozvěděli víc. Mohla by dobře sloužit jako studijní materiál pro studenty středních a vysokých škol a dostat by se měla i k těm křesťanům různých denominací, kteří jsou s křesťanstvím, Kristem, svou vírou a češstvím zabarikádováni v prostoru, do něhož pouštějí jen někoho. Mnozí čtenáři povedou s autorem polemiku, neboť text není jednoduchý; otřásá iluzemi, vede k náročnému přemýšlení, netváří se jako dogma, které tu bude na věky věků. Spolu s knihou Tomáše Petráčka Západ a jeho víra: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace (Vyšehrad, 2017), s prací Kateřiny Brichcínové Ve své lásce nás předem určil (Trinitas, 2017) a s českým překladem knihy anglického novozákoníka N. T. Wrighta Překvapivá naděje (Biblion, 2018) pokládám publikaci Pavla Hoška za jeden z nejčtivějších a inspirativnějších titulů posledních let.