Autor knihy Stručný úvod do teorie mýtu (Myth: A Very Short Introduction, 2015) Robert A. Segal působí na katedře teologie a religionistiky na universitě ve skotském Aberdeenu, kde zároveň řídí Centrum pro studium mýtu. Odborně se zabývá například vztahem náboženství a sociálních věd. Je autorem řady monografií, přítomná publikace se dočkala překladů do mnoha jazyků a slouží jako studijní materiál nejen pro studenty religionistiky. A právem. Velmi stručně, jasně a přehledně srovnává jednotlivé teoretické přístupy ke zkoumání a výkladu mýtu napříč nejrůznějšími vědními obory od 19. století do současnosti: pojednává o sporu mezi vědeckým a mytickým výkladem světa, o filozofických, náboženských, psychologických a antropologických teoriích mýtu, o přístupech literárně teoretických, strukturalistických a o reflexi vztahu mýtu a politického uspořádání. Český překlad vznikl originální kombinací dvou anglických vydání.

Udržet při životě

Autor přechází starší myslitele, jako byl Giambattista Vico, a v rámci zjednodušení se soustřeďuje na vědce novější. Teorie mýtu, jež vznikly v devatenáctém století a jejichž typickými představiteli jsou E. B. Tylor a James Frazer, předpokládaly, že mýtus se týká výhradně světa přírody. Soudily, že mýtus je součástí náboženství, které bylo pokládáno za primitivní protějšek vědy, a ta byla vnímána jako téměř výlučně moderní jev.

Následný vývoj pak Robert A. Segal podává jako různé druhy polemik s těmito teoriemi: „Společným rysem moderních reakcí na Tylorovo a Frazerovo pojetí je odmítnutí předpokladu, že mýtus musí spolu s příchodem vědy zaniknout. Teorie, které od té doby vznikly, srdnatě usilovaly o zachování mýtu vědě navzdory. Nechtěly toho však dosáhnout zpochybněním vědy v roli panujícího principu výkladu světa přírody, spíše nově definovaly mýtus. Buď se v jejich pojetí mýtus stále týká světa, ale již není či není výlučně jeho výkladem, a v takovém případě se jeho funkce liší od funkce vědy (Malinowski), nebo je interpretován symbolicky a světa přírody se pak vůbec netýká (Bultmann, Jonas, Camus). Případně obojí (Freud, Rank, Jung, Campbell). Tato úcta k vědě byla zpochybněna teprve spolu s nástupem postmoderny.“

Kdyby měli Tylor s Frazerem úplnou pravdu, tvrdí Segal, mýtus by touto dobou byl již dávno mrtvý. Ovšem mýty, i když některé vznikly relativně nedávno, se v našem světě stále vyskytují. V jednadvacátém století podle něj otázka spíše zní, zda je možné mýtus „vrátit do světa přírody zpět, aniž bychom jednoznačně odvrhli vědu“. Jako jedno z možných řešení tohoto dilematu autor uvádí hypotézu Gaia multidisciplinárního anglického badatele Jamese Lovelocka. Její název pochází z řecké mytologie, v níž byla první čtyři božstva – Chaos, Gaia, Tartaros a Erós – identická s přírodními silami, které ovládají. Brzy po stvoření se ale stávají plnohodnotnými osobnostmi. I Gaia se tak proměňuje v myslící a rozvažující postavu, i když fyzicky není od země oddělitelná. Lovelock pojem použil pro obrazné uchopení planety Země jako samoregulačního systému. Podle Segala přitom Lovelock kolísá v tom, nakolik jde o vyjádření pouze metaforické: „… používá metaforu personifikované Země, aby vzbudil zájem posluchačů. Hypotéza Gaie, kterou později nazývá ‚teorií‘, však vyjadřuje mnohem více. Vypovídá o schopnosti Země ochránit sebe samu, a to záměrně.“

Výše zmíněné evolucionisty ale Segal zcela nezavrhuje. Cituje kupříkladu obdivná slova, která o Frazerovi pronesl vlivný literární teoretik Northrop Frye, podle něhož šlo autorovi Zlaté ratolesti především o to, jak se lidská imaginace vypořádává se záhadou života a smrti. O Taylorovi Segal tvrdí, že v lecčems předjímal soudobou tzv. kognitivní psychologii a měl mnoho společného s Claudem Lévi-Straussem. U toho autor právem namítá, že systém protikladů, na jejichž základě mýty analyzuje, je značně libovolný. (V tom se ostatně shoduje s filologem a indoevropeistou Jaanem Puhvelem, jenž mu vytýkal nepodložené univerzální řešení, a dokonce sklon k extatickému blouznění.)

Stejná jména, významů spousta

Segal provádí srovnání jednotlivých teorií pečlivě a velmi precizně se přitom snaží formulovat, aby vysvětlil rozdíl mezi údajnou „předlogičností“ a „nelogičností“ myšlení lidí dávných dob nebo aby až úzkostlivě odlišil „demytizaci“ od „demytologizace“. Žádný z uvedených přístupů předem nevyřazuje z diskuse, ale poukazuje na to, kde si daní autoři sami protiřečí nebo kde má jejich teorie slabé místo. Případně upozorňuje, kde je jejich polemika proti původcům jiné – dle nich konkurenční – teorie lichá, jelikož ve skutečnosti tvrdí cosi velmi podobného jako jejich domnělí protivníci.

Interpretační možnosti i meze představovaných teorií autor manifestuje a testuje na příběhu o Adónidovi, krásném mladíkovi, který vzbuzuje touhu bohyní a dospělých žen, avšak umírá při lovu, aniž by dosáhl plné emoční, sociální a sexuální dospělosti. Spolu s Marcelem Detiennem Segal vyvozuje, že hrdinův osud vyjadřuje úděl člověka, který chce žít jako bůh, ale snižuje se na úroveň zvířete, troufá si žít promiskuitně, ale je impotentní. Jelikož umírá, aniž by vstoupil do manželství, selhává v naplnění své lidské přirozenosti, stejně jako v roli občana. Tam, kde Segal nemůže představovanou teorii na tento mýtus aplikovat, nahrazuje jej nějakým jiným, přičemž zároveň ukazuje, že „určité teorie jsou navzdory svému nároku na univerzalitu aplikovatelné pouze na některé typy mýtů“.

Kromě jmen klasiků (Albert Camus, René Girard, Georges Dumézil, Mircea Eliade, Carl Gustav Jung, Sigmund Freud) se v knize objevují i teoretikové u nás méně známí jako Robin W. G. Horton nebo Paul Radin. Druhý jmenovaný zastával tezi, že i mezi takzvanými „primitivy“ byli lidé různí, mimo jiné samorostlí myslitelé, a chápání téhož mýtu se tak i v jedné kultuře mohlo výrazně lišit, protože ti druzí v nich zřejmě hledali obecné principy a spíše alegorické než doslovné významy. Tím Radin mimochodem předznamenal myšlenky Paula Veynea, autora knihy Věřili Řekové svým mýtům?: Esej o konstitutivní imaginaci (Oikoymenh, 1999), a dalších, kteří naznačují, že existovaly odlišné roviny, na nichž byli mytologičtí bohové přijímáni. „Bohové náboženství“ a „bohové mytologie“ a bohové filozofů mohli mít stejná jména, v myslích starověkých lidí však byli podle těchto analýz zařazeni odlišně.

Ovšem Veyneovo jméno, stejně jako antropologa Victora Turnera, literárního historika Jeleazara Moisejeviče Meletinského nebo sémiotika Rolanda Barthese, bychom v knize hledali marně. Přehled teorií není vyčerpávající, ale ty hlavní kniha úspěšně zachycuje a srozumitelně vykládá. Vedle Srovnávací mythologie zmíněného Jaana Puhvela (Nakladatelství Lidové noviny, 1997), kde však o teoretickém studiu mýtů pojednává jen úvodních třicet stran, se tak i u nás bude beze sporu jednat o základní příručku pro všechny zájemce o to, jak vědecky analyzovat mytologii. Navíc kniha poskytuje obecnější podněty pro debaty na téma, jakou roli v našem uchopování světa i dnes sehrává antropomorfismus a kde leží hranice vědecké racionality. Sama je sepsána s racionální věcností, strohostí až suchostí, což jsou kvality, které jsou u příruček pro studenty jistě předností. Ovšem kdo se chce nechat unášet narativní košatostí mytologických světů, ať raději sáhne třeba po Tolkienovi…