Stejně jako Virginie Woolfová snila o svém vlastním pokoji (Vlastní pokoj, 1929), sní o něm za druhé světové války v Oslo i malá Elsi, hlavní hrdinka románu Malé klíče, velké pokoje (1988). „Elsi sní o vlastním pokoji. Protože nikdy neznala nikoho, kdo by vlastní pokoj měl, není si zcela jistá, jak takový pokoj vypadá. Dovede si představit jedině komoru… Komora má dveře, které by Elsi za sebou mohla zavřít. Zavře dveře, posadí se na postel a píše si deník, který má schovaný na určitém místě v komoře, na místě, kde ho nikdo nemůže najít. Moci si zapsat přesně to, co se člověku právě chce, a schovat si slova pro sebe, to se Elsi zdá jako něco nedosažitelného, jako luxus.“

Norská spisovatelka Bjørg Viková (nar. 1935) má za sebou více než padesát let aktivní literární dráhy. Českému publiku se však představuje poprvé, opomeneme-li zastoupení v povídkových výborech Sedm životů (1987) a Krajina s pobřežím (2005) a překlad jedné divadelní hry Dcery (česky 1993, přel. Josef B. Michl). Od svého debutu v roce 1963 se Viková profilovala především jako povídkářka, jejíž texty měly v šedesátých a sedmdesátých letech silně feministický nádech. Otevřeně psala o nevěře a manželských konfliktech, o vzpourách mladé generace žen proti vžitému rozdělení genderových rolí, podle nějž se po uzavření sňatku úloha matky omezí na péči o domácnost a vlastní vzhled. Viková, která se kromě jiného angažovala také při vzniku norského feministického časopisu Sirene (Siréna), přinesla do norského kulturního prostředí postavy frustrovaných manželek, jimž už tento model přestal vyhovovat. V průběhu dalších let se do centra její pozornosti dostali všichni vnitřně osamělí lidé toužící po osvobození se od svazujících pout společenských konvencí či nefunkčních vztahů.

Od počátku své kariéry propůjčovala Viková silný hlas dětem, zprvu nevinným a naivním bytostem učícím se postupně chápat vztahy okolo sebe a své místo v nich. Do této sféry její tvorby spadá i částečně autobiografická trilogie o Elsi, jejíž první díl Malé klíče, velké pokoje vychází v češtině. Elsi Lundová je typickou autorčinou postavou. Je to dívka, která se hledá a která se snaží intuitivně oddělit své pravé já od očekávání druhých. Elsi touží poznávat svět po svém, ale současně být milována. Matka ji ale chválí jen v momentech, kdy poslouchá, nevyčnívá a dělá vše tak, jak se má. „Existovaly pouze dva klíče, jak získat matčino uznání – být hodná a poslušná.“ Viková postupně nastoluje drobné situace, v nichž Elsi tuší, který klíč by jí zajistil pohlazení, přesto stále častěji váhá, zda ho použít. Zatímco paní Lundová ztělesňuje typickou vládkyni rodinného krbu, Elsi zdi bytu nestačí. Nejraději jezdí tramvají, pozoruje město a nosí otci obědy do restaurace, kde pracuje jako číšník a kde u stolů posedávají tajemní milenci. Vztah k matce, deformován přáním uspět v její lásce, postrádá citovou bezprostřednost, kterou Elsi o to intenzivněji prožívá v dívčích přátelstvích.

Bjørg Viková je neobyčejně vnímavá vypravěčka všedních dní, mísí nostalgii dětství se syrovostí, bolestmi a nedorozuměními, jež ho doprovázejí. Citlivě a plasticky otevírá v řetězci volných obrazů vnitřní svět holčičky, která se na konci knihy s ostychem ocitá před branami dospívání. Viková zároveň umí postihnout malý život uprostřed velkých dějin. Chápe, že navzdory vnějším dramatickým událostem je pro její hrdinku nakonec nejdůležitější to, co se odehrává doma. Válka do chodu rodiny dopadá očima Elsi vzdáleně, jako nikdy neviděné, ale existující strašidlo. V atmosféře z dálky se ozývajících bojů se vše točí okolo banalit, jako jsou hádky mezi matkou a tetou nebo pravidelné omývání otcovy nemocné nohy. „Elsi sedí v okně, jí ovesné vločky s cukrem a čeká, až skončí válka. Přála by si piano a větší zuby. A kamarádku, která má vlastní pokoj.“

Viková vychází jak z psychologické prózy, tak ze své povídkářské praxe, kterou ani v této trilogii neopustila. Na sebe volně navazující kapitoly přinášejí pokaždé nový drobný příběh, epizodičností dává autorka prostor nevyřčeným událostem a pocitům a zároveň zachycuje selektivitu lidské paměti, v níž uvízly události zdánlivě podružné, jež nás však mohou zásadním způsobem formovat. Díky mozaikovitosti se mohlo také překladu ujmout více začínajících překladatelů, kteří se s textem pod vedením Jarky Vrbové zdařile poprali. Studentské translatologické projekty jsou pro budoucí profesionály neocenitelnou zkušeností, navíc se díky nim setkáme s polozapomenutými spisovateli, což v případě Vikové rozhodně stojí za to.

Hranice společenského úzu se značně posunuly, současný čtenář už v Elsi neuvidí budoucí feministku, ale spíše sebevědomou a samostatnou ženu, jež si musí – stejně jako všechny generace dívek – projít nelehkou cestou hledání sebe sama. V tomto smyslu se toho v křehkých duších slečen příliš nezměnilo. Vikové román proto i dnes, téměř třicet let po prvním vydání, může pomoci rodičům ve výchově možná lépe než lecjaká moderní příručka. Zároveň díky němu zavzpomínáme na vlastní dětství, na hodiny strávené díváním z okna a sněním o tom, jaké to bude, až budeme velcí.