Vít Janota je básník citlivého až soucitného vidění. Ať už pohlíží na krajinu, nebo na člověka, jeho pohled je vždy plně zaujatý a angažovaný. Nejexplicitněji se tato vlastnost Janoty-básníka projevila v básnické skladbě Jen třídit odpad nestačí (Dauphin, 2011), ale její stopy lze sledovat v celé autorově tvorbě. Nikdy však není přítomná ve formě podrobných sond do vlastního nitra nebo do cizích životů, ale spíš jako letmý průhled, jímž báseň většinou vrcholí.

Také pro jeho novou sbírku platí, že vše, co lyrický subjekt vidí, se ho zásadním způsobem dotýká – stud starého pána, který touží po doutnajícím zbytku cigarety, ale snaží se tuto touhu zakrýt, nebo pohled na postiženého chlapce, který jde koupit pečivo: „Pozorovat ho / a najednou vidět / veškerou energii vesmíru / proudit skrze tu neduživou / tančící postavu // Najednou vidět své vlastní děti / zoufalou bídu / špinavou vodu po pás // Nevěděl jsem / co si počít / s takovou lítostí.“ Ale třeba i náhlé zpřítomnění tragických dějinných událostí v básni Libeňská synagoga. Janota svými básněmi svědčí o lidské zranitelnosti a činí tak civilně a bez patosu, ale přesto velmi přesně a naléhavě.

Víkend v jakémsi Švýcarsku je sbírka, v níž se Janota pokouší svá pozorování a z nich plynoucí sdělení precizně strukturovat. Jako by se snažil narůstající zmatek z toho, co si počít se vší tou lítostí, nějak utřídit, ukočírovat. Využívá k tomu delších útvarů, což by se mohlo na první pohled jevit jako paradoxní – ale skutečně jen na první pohled. V delších básnických skladbách totiž Janota situace rozepisuje skoro až do aktů divadelní hry či položek filmového scénáře (dvě z básní odkazují k motivu filmu i názvem), čímž těmto delším celkům dodává kromě ukázněnosti i dramatičnost.

Ústředním tématem básní je však čas. Má různé přídomky („Nezformovaný / nevinný čas“), je metaforizován („jednomístný stroj času / bez paliva na zpáteční cestu“), personifikován („Čas je brusič drahých kamenů na penzi / dýchavičně vstává / z vrklavé stoličky / píská mu v průduškách // Rozpraskané ruce / si dlouze utírá / do staré špinavé zástěry / Za zápěstí tě bere jemně / konečky prstů […]“). Vstupuje do každého textu nejen jako téma, ale také nenápadněji, zato však zásadněji, jako fascinace, která stojí u samotného zrodu básně: lyrický subjekt je neustále zasahován tím, jak různých podob čas a jeho plynutí nabývá: někdy se zastavuje („Něco / co mě na okamžik / ostře uvrhlo do přítomnosti“), někdy utvoří smyčku ve vzpomínce, někdy je vnímán v jednotě s prostorem (odtud velké množství básní o cestě, ať už jde o stoupání na nejbližší kopec, nebo cestování přes oceán). Báseň je v Janotově podání místo paměti, v němž se uchovává a znovu prožívá nejen ztracený čas, ale také vědomí toho, že je ztracený.

Sbírka Víkend v jakémsi Švýcarsku potvrzuje vyrovnanost Janotovy tvorby a její zasloužená nominace na letošní Magnesii Literu vyvolává pocit zadostiučinění, ale také údiv, proč nebyla autorova poezie oceněna už dřív.