Pro novou knihu Víta Janoty je příznačná především odvaha. Janota otevřeně promlouvá o dnešní době, aniž by se zříkal snahy o formálně dokonalou poezii. Nebojí se pojmenovat básnickou knihu nepoeticky a poněkud mravokárně, a především se nebojí bojovat svou poezií proti neduhům dnešní doby, proti lhostejnosti a otupělosti, která se moderního člověka zmocňuje: „Je třeba postupovat kolmo na logiku davu / důsledně vykonávat nepochopitelné nezdůvodnitelné činy / skrývat se za maskou vlídné lhostejné natvrdlosti / nepožadovat kariérní postup navyšování platu / nezávidět ostatním sešlapané střevíce.“

Jen třídit odpad nestačí je rozsáhlá lyrickoepická báseň. Tento útvar si Janota vyzkoušel již jednou, a to v básnické skladbě Praha zničená deštěm (Dauphin, 2006), kde podává neutěšený obraz současné Prahy. Janotova nejnovější kniha je apokalyptický žalozpěv o naší současnosti jako takové. Propojují se v něm pokusy o zachycení atributů zkaženosti dnešní doby („Stigmata úpadku na každém kroku / nevratné kroucení hroucení / rozesychání špatně sklížených dýh / mravenčí tikání červotočivých strojků / v labilním trámoví reality“) s občasnými zmínkami o historii, jež se opakuje („generálové ze zálohy / ze zatuchlých skladů rezervního prádla / jako čerstvou krev větří závan dějinných příležitostí / uhrovitá průměrnost se znovu chápe otěží"), a s básníkovými zkušenostmi a vzpomínkami.

Hořká, někdy až zahořklá kritičnost Janotovy skladby vyznívá bezútěšně a temně. Před čtenářem defilují obrazy malátného, stereotypizovaného žití v šedivých panelácích, bagrů, které rozrývají zem, aby se z ní mohlo těžit uhlí, zloby a hlouposti, jimiž jsou lidé naplněni. Janota však naštěstí nezůstává u pouhé kritiky, ale vyzývá k překonání tohoto stavu. Nebo spíš vyslovuje jistotu, že tento stav nemůže trvat dlouho: „Už se to nedá zastavit / černé mraky pouličních bouří zatahují obzor / svět se svíjí v bolestech bezmocně kope kolem sebe.“ Závěrečná část básně je až fantasmagorickým vířením dojmů ze současného světa, završeným apokalyptickou vizí jeho konce.

Janotovy verše však nejsou jen angažovaným apelem. Jen třídit odpad nestačí je skladba naléhavá nejen svou tematikou, ale i svým rytmem, hudebností (refrénovité opakování a variování slovního spojení „je třeba být připraven“), svým litanickým charakterem. Básníkovi se podařilo skloubit aktuálnost s křehkostí a lyričností, s originálním pojmenováním a nevšední metaforikou. Básník Janota nezapře Janotu vystudovaného fyzika. Technické, exaktní výrazy („svět se obrací k prapodstatě mnoharozměrných superstrun“, „Entropie pasivity míří do temnoty“) básni propůjčují jistou esoteričnost, ale zároveň zvučnost. Přesná, hrubá a chladná slova evokují přetechnizovaný, odosobněný svět.

Janota je básník zlomových chvil, v nichž se člověku ukáže žití v celé jeho nahotě, je to básník okamžiku prohlédnutí skrz monotónní existenci a nahlédnutí její marnosti: „Je třeba být připraven na záblesky prozření / kdy se skřípavě pohnou desky času / kdy běžec na obrátce v jediném okamžiku spatří / celou nesmyslnost svého dosavadního kroužení.“ Dokáže ale také v několika verších skloubit bezútěšnou kritičnost s až dětskou, pohádkovou nezáludností, která naráží na pragmatické mantinely reálného světa: „obzorem se bezcílně plouží / mastodontické siluety obřích rypadel / nic je nezastaví ani vesnice ani města / ani žádné kouzelné slovo“.

Janotova báseň je strhující. Svou tematikou i odvahou, s níž se autor pohybuje na prostoru celé naší současnosti a nemilosrdně a bez naděje na útěchu odkrývá její rány. Ale především tím, že jde o dobrou poezii.